Listopad 2003

Stínové peníze, reálné ztráty. Šedá ekonomika má v nepoctivé společnosti zelenou

Petruška Šustrová

Pohled do výsledků průzkumů, zkoumajících rozsah šedé ekonomiky, je znepokojivý: polovina z nás pobírá nezdaněné peníze, víc než polovina z nás nakupuje nezdaněné zboží a platí za nezdaněné služby. Počet podnikatelů, kteří podnikají, ač účetně už léta nemají žádný zisk, může hloubavější povaze zavdat podnět k úvahám, v jak zázračné zemi to žijeme. Ti lidé dělají něco, co jim údajně nic nevynáší, a přesto v tom úporně pokračují, ač oni i jejich rodiny nepochybně musejí z něčeho žít.

Koaliční vláda Vladimíra Špidly navrhuje opatření, jimiž by se tento neblahý stav dal poněkud ozdravit, a sklízí kritiku z mnoha stran. Chce podnikatelům uložit minimální daň, aby museli buď přiznat, že ztráty jsou jen částečně či úplně předstírané, a zaplatit daně, anebo nevýnosného podnikání nechat. Jenže, co slyšíme? Že vláda chce zničit drobné podnikání.

Vláda chce zavést povinné kolkování alkoholu, aby omezila příliv pašovaného alkoholu, a registrační pokladny, aby bylo možné kontrolovat, zda prodejci neprodávají pod rukou. A co slyšíme? Že chce jen z lidí vytáhnout co nejvíc peněz, aby měla na své rozhazování.

Špatný příklad

A stále si stěžujeme, jak to v Česku za nic nestojí. Hlavním hromosvodem veřejné nevole jsou politici a vláda: zdálo by se, že se v naší zemi může do politiky pustit jen ten, kdo je padlý na hlavu, anebo masochista, který si libuje, když na něj kdekdo nadává. Kupodivu se zájemci o politickou kariéru přesto najdou, a když někdo musí z politického jeviště odejít, přečasto pak vidíme, jak se tam vší silou dere zpět.

Důvody naší nelásky jsou pádné: politici se zuby nehty drží svých výsad a prebend, čímž nedávají zrovna dobrý příklad. Když se občan doví, za jakých podmínek třeba probíhalo výběrové řízení k důležitému projektu Internet do škol, v němž se utopila nehorázná částka, těžko bude prahnout právě po poctivém vyplňování daňového přiznání. Když se dočte nebo uslyší, že generální sekretář důležitého ministerstva měl u sebe třicet milionů korun v hotovosti, jistě to povážlivě naruší jeho důvěru ve státní aparát.

Jenže to je právě ten problém: těžko někdo bude zveřejňovat, že má paní Vonásková z Horní Dolní pomocnici v domácnosti, které platí z ruky do ruky bez daní či pojištění, nebo že si od instalatéra nevzala stvrzenku, takže instalatér pochopitelně její platbu nezdanil. Takové věci nám připadají jako prkotiny, a navíc máme k dispozici pádnou obhajobu: ti „nahoře“ se přece nechovají o nic lépe, ba jsou ještě daleko horší. Jenže jsou nás miliony a kapka ke kapce, prkotina k prkotině vedou k tomu, že všichni pěkně ruku v ruce, nahoře i dole, ožebračujeme veřejné finance.

Finanční policie

Výzvy k poctivosti nejsou příliš účinné a docela určitě nejsou příjemné, pročež se do nich nikomu rozumnému moc nechce. Na rozdíl od jiných společností se totiž u nás porušení daného slova či nepoctivost nepokládají za společensky nepřijatelný prohřešek. Třeba by ale stačilo, kdybychom se na věci dívali aspoň realisticky: stát je zařízení, které za nás má obstarat to, co sami obstarat těžko můžeme. Například policii, armádu a mezinárodní vztahy, anebo zákonný rámec školství, zdravotnictví a dalších služeb, bez nichž se těžko můžeme obejít.

To jsou jistě obecně známé věci, ale občas mi to připadá, že je potřeba je opakovat stále dokola. Hledá-li totiž například vláda způsob, jak zamezit daňovým únikům, a chce za tím účelem zřídit finanční policii (není to místní vynález, ba ani nic neobvyklého), hned se rozlehne pokřik. Argumenty bývají dva: jeden o rozšiřování počtu úředníků-darmožroutů, druhý dokonce o nástupu policejního státu.

Oba argumenty jsou nesmyslné. Ve společnosti, kde je nepoctivost přijímána jako něco úplně běžného, musí každý být obezřetnější a lépe si hlídat, co mu patří. I stát, chce-li pro své občany zabezpečit aspoň to, na co jsou dodnes zvyklí. O nástupu policejního státu mluvívají zpravidla politici – a zapomínají přitom (nebo se tak aspoň tváří), že úkolem finanční policie není lézt člověku do soukromí, nýbrž přimět ho, aby z peněženky vytáhl, co nepatří jemu, ale státu.

Snad je ještě nutné dodat, že potlačování šedé ekonomiky a snaha o řádný výběr daní nejsou levicové ani pravicové, jsou to prostě podmínky civilizovaného fungování společnosti a státu. Dává-li někdo tomuto úsilí ideologickou nálepku, můžeme se téměř stoprocentně spolehnout, že je to přetvářka – buď má strach, že by přišel o nepoctivé zisky, nebo do politického boje zatahuje téma, které tam nepatří.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)