Listopad 2003

Hrdinové či nemorální padouši?

Jaroslav Teplý

Úvodník Františka Novotného (dále jen Mrože) v Neviditelném psu dne 22.07.2003 "Svině a nesvině" vzbudil ohromnou vlnu komentářů a právem, protože se týkal problému uspokojivého vyúčtování s komunistickým režimem, který podle mého názoru měl být řešen jako první před všemi ostatními. Šlo o vyčištění lidského a politického ovzduší s cílem pokusit se strhnout většinu občanů k aktivní účasti na obnově státu. Všechno ostatní mohlo počkat.

K tomu nedošlo hlavně proto, že k moci se prodral Václav Havel, kterého do listopadu 1989 vůbec nenapadlo, že by se komunistický režim mohl úplně zhroutit a orientoval se na mírné úpravy komunistického režimu. Charta 77, pokud vím, nikdy nenastolila otázku jeho odstranění. Samozřejmě by to bývalo nebylo až do druhé poloviny osmdesátých let taktické, ale nějaké plány na převzetí moci měly či spíše musely být, hlavně doma, ale i v zahraničí.

Takže si občané zazvonili klíči, a místo aby táhli vedeni dobře informovanými nesviněmi k ministerstvu vnitra a jeho dependancím, kde byly archivy a databáze STB, šli klidně domů. V Německu občané vypochodovali k budově Stasi a podařilo se jim pravděpodobně do značné míry zabránit zničení jejích archivů. V ČSR likvidovali sami příslušníci StB pod vedením svých velitelů důležité choulostivé informace za pasivního přihlížení vlády, v jejímž čele byl vysoký funkcionář ÚV KSČ, který prý zajistil v KSČ potřebné hlasy pro zvolení Václava Havla prezidentem.

Ministrem vnitra se tehdy stal Richard Sacher, veřejnosti málo známý lidovec, který vytáhl z archivů materiály týkající se členů vlády a uskladnil je v separátní databázi nazvané "Z", pokud si dobře pamatuji. Měl dlouho plnou podporu Václava Havla. Jiní lidé považují Sachra za "jednu z nejtemnějších postav té doby" a hledali v jeho činnosti záměr, psal o něm Milan Musil 7.6.2000 v LN. "Sacher měl prezidenta několik měsíců obtočeného kolem prstu," řekl zástupce OF Jan Urban. OF Sachrovi tehdy vytýkalo, že na vnitru ponechává příslušníky StB a neoprávněně lustruje politiky, což on odmítal s tím, že nelze postupovat cestou revolučního práva. Česká organizace KDU-ČSL jej nakonec v roce 1992 vyloučila ze strany, protože se zúčastňoval předvolebních akcí komunistické strany. Jiří Křižan, tehdy snad nejvlivnější Havlův spolupracovník, lituje v Musilově článku, že se v prvním období nové demokracie nepostupovalo přísněji proti komunistům. "Podlehl jsem atmosféře nejsme jako oni," říká v roce 2000. Když to doplním: tedy nejsme jako oni, nýbrž hloupější! Plynulé navázání na komunistický režim pak úplně znemožnilo očistu společnosti.

Na otázky kladené Mrožem jsem se pokusil zhruba odpovědět v roce 1990 ve Škvoreckého časopisu Západ. Prvním opatřením tedy měla být měnová reforma či přesněji řečeno výměna peněz 1:1, při které by se zaregistroval finanční a nemovitý majetek občanů, podniků a institucí, při čemž později zjištěná nepřihlášená aktiva by podléhala přísným finančním sankcím. To by bylo spojeno s registrací členů KSČ před 17. listopadem 1989. Tím by vláda dostala do rukou údaje o tom, jak se 40 let t. zv. socialismu promítlo do majetkových poměrů všech vrstev společnosti, čili jakou má asi šanci plánovaná privatizace (reálná, nikoliv zdarma), kdo a kolik by si asi teoreticky mohl koupit. Současně by mohla tato akce poskytnout hodnověrnou informaci, zda a případně o kolik se obohacovali členové KSČ na úkor ostatních, či zda se jejich majetková a příjmová situace významně neliší od průměru ostatních občanů. Zabránilo by se machinacím a utajovaní majetku KSČ, bylo by tak‚ možno zabránit "polským" poměrům, kde dobře informovaní a movití straničtí funkcionáři dostali do rukou ty nejlepší z menších privatizovaných podniků. A protože je v současné době, kdy se hledají schopní lidé, naléhavě potřebné nevyřazovat z hospodářského života schopné, byť i charakterově slabší jednotlivce, bylo by možno v případě zjištěných zřetelných majetkových a příjmových rozdílů uvalit na členy KSČ od určité hladiny předlistopadových příjmů t. zv. nápravné opatření, známé ze socialistického soudnictví, to jest zvláštní daň, z jejíhož výnosu by se financovala aspoň částečně náprava škod způsobených KSČ, v prvé řadě pak pomoc obětem komunistického teroru. Ti, kteří se nedopustili kriminálních přestupků, ale pomocí stranické legitimace získali hmotné a jiné výhody, by mohli normálně fungovat a splácet dluh, který mají vůči ostatním. (Konec citátu.)

"Hlídači" režimu byli všude a skutečně byť i rozdílným způsobem informovali a udávali, ale vedení StB či KSČ nebylo zase tak pitomé, aby reagovalo na každou urážku režimu a jeho představitelů. Muselo předpokládat, že občané také nejsou na hlavu padlí a že by mohli informátora někdy snadno odkrýt. StB šlo hlavně o zjištění, zda někdo něco proti režimu neorganizuje a k takové činnosti se v jachtklubu či v klubu modelářů nikdo nechystal.

A odpověď na Mrožovu otázku “...čím dnes vlastně jsou - hrdiny, kteří pomohli jiným tvořit a věnovat se zálibám a vůbec přežít komunismus - nebo nemorálními padouchy, jimž by se měl dnešní moralista a ´budovatel kapitalismu´ vyhnout obloukem?” zní - cokoliv mezi těmito dvěma extrémy. Všichni ti z "hlídačů", kteří se podle Mrože zkráceně řečeno pozitivně chovali, měli jedno společné: hráli to, neboli "sichrovali" si to na obě strany. Někdo byl blíže tomu pozitivnímu, někdo k tomu negativnímu, ale asi všichni hledali bezpečí a výhody pro sebe a svou rodinu (totéž bylo ostatně cílem většiny řadových členů KSČ). A to se mělo po listopadu okamžitě ventilovat, zveřejnit a k tomu byly archivy naléhavě potřebné. Při ekonomickém vyrovnání podle mé představy by si schopný a hlavně šikovný "soudruh", který si za socialismu vybudoval svůj vlastní soukromý ráj na zemi, rád odpracoval svůj dluh vůči společnosti. Hrozilo by mu totiž, že jestliže se mu nechce platit a nebude-li mít řádné pracovní výsledky, bude mít starosti byť i jen o holou existenci. V podstatě by šlo o korektní aplikaci známého principu NATO zvaného flexible response.

Jeho první část ze strany komunistů mohu demonstrovat na veliteli protiletadlového oddílu, kde jsem v té nejtěžší době (1951-53) dva roky významně přispíval k udržení světového míru. Mně velmi posloužil na schůzi oddílu, která měla připravit nábor vojáků základní služby do vojenských škol, svým přesvědčivým prohlášením "z vás nikdy voják nebude". Verbíři o mne neprojevili zájem. Za několik let jsme se náhodou potkali v Praze v tramvaji a on mi líčil, ač jsme se jinak vůbec neznali, jak to s ním bylo. Za války byl velitelem protiletadlové baterie Republiky slovenské, která byla spojencem Německa. Po válce k němu soudruzi přišli a sdělili mu, že si může vybrat. Buď zůstane v armádě "u fochu", nebo půjde do dolů, kamž se mu přirozeně nechtělo. Mimochodem je zajímavé, že mi to všechno vyprávěl, ač režim ještě nezačal měknout a ku podivu jsem to já na něj neprásk.

V Mrožově textu je malá špička o "dnešních moralistech". Největší neštěstí bylo po listopadu 1989, že tehdejší, rozuměj včasní moralisti (jako např. tehdejší poslanec Čestmír Hofhanzl), neměli do ničeho co mluvit. A jedině proto vyletěl bilionek Kč komínem a octli jsme se po 14 letech tam, kde jsme dnes. Problém skutečného vypořádání s komunistickým režimem se nikdy nedostal na pořad dne. Ale jak praví holandské přísloví: šetrní ranhojiči zanechávají za sebou zapáchající rány.

(Neviditelný pes, otištěno se svolením autora)