Listopad 2003

Mazaný muž na Bosporu?

Jaroslav Teplý

Kdysi dávno jsem četl v novinách článek o "nemocném muži na Bosporu", ale už se nepamatuji, kdy a o čem to bylo. Dnešní aktualizace mého příspěvku "Svět: Turecko a Giscard d'Estaing, Neviditelný pes 15.11.2002" a podobně zaměřeného článku Zdeňka Šváchy "Svět: Hodně cukru pro Turecko, tamtéž 16.10.22" má předložit čtenáři fakta z poslední doby, protože je to téma, které přijde na přetřes na podzim. V jednání vystoupí (podle mého názoru) mazaný turecký ministerský předseda Erdogan a stupidní, pokrytecká diplomacie Evropské unie, která měla Turecku poskytnout maximální možnou podporu pro sekulární stát, ale jasně mu naznačit, že nemá naději na plné členství v EU.

Erdogan je žákem bývalého ministerského předsedy Erbakana, který byl odstaven v roce 1997 tureckou armádou, která střeží odkaz Kemala Atatürka - zachování Turecka jako sekulárního státu. Erbakan je onen muž, který před několika lety na shromáždění na stadionu v Amsterdamu vyzval asi čtyřiceti tisíc přítomných Turků, aby si zachovali svou národní identitu, což by vojenský pozorovatel považoval za výzvu, aby v případě nějakého sporu mezi EU a Tureckem stáli na turecké straně. Jen tak mimochodem podle německých údajů je v současné době na německém území asi 30 tisíc islámských extremistů pocházejících z Turecka.

Spory už tu jsou, např. o stanovení data zahájení jednání. V prosinci 2002 počítala EU se začátkem jednání v roce 2005, když se napřed roku 2004 zkontroluje situace v oboru respektování lidských práv. Turecký místopředseda vlády ovšem trvá na datu před květnem 2004 před rozšířením unie, protože by pak "chudí" noví členové mohli blokovat přijetí Turecka z obavy, aby vysněný penězovod nebyl přesměrován do Turecka. Jeho ministerský předseda Gül prohlásil, že Turecko provedlo všechny požadované reformy (např. zrušení trestu smrti v době míru, kulturní práva pro menšiny) a že je dále než mnozí jiní kandidáti. "Jestliže naše úsilí nebude uznáno, může vzniknout kritická situace. Nové turecké vedení nepřipustí aby byla poskvrněna čest této země." I turecký president Sezer se cítí uražen vyčkávajícím postojem EU. Turecký televizní kanál NTV prý dokonce tvrdil, že Sezer, Gül a velitel armády Özkok se sešli, aby hovořili o sankcích proti členským státům unie, kteří nebudou v Kodani chtít určit datum pro začátek jednání (De Telegraaf, 12.12.2002).

Týž list hlásí z Kodaně dva dny poté, že EU rozhodne v prosinci 2004, zda vyhovuje situace v oblasti lidských a menšinových práv a v kladném případě bude do šesti měsíců zahájeno jednání. Turecko, v pozadí podporované Amerikou, to posléze prohlásilo za své vítězství, protože je nyní nějaké datum, které nikdo nemůže obejít a všech 25 států slíbilo podporu turecké kandidatuře. EU udělala tak nezvratný krok pro přijetí Turecka s jeho sedmdesáti miliony muslimů, i když s tím jsou ještě interní problémy.

Gül jásal: "Giscard d'Estaing řekl, že Turecko nikdy nemůže patřit k EU. Tato vrcholná schůze dokazuje, že to není pravda." (De Telegraaf 14.12.2002).

Nedávno se však ukázalo, že vládnoucí strana AKP (která získala velkou většinu v parlamentu s pouhými 34% hlasů a má mnoho členů z bývalých zakázaných islámských extremistických stran) chce zvýšit počet imámů z dnešních 1 600 na 15 000. Imámové jsou jmenováni státním orgánem - Ředitelstvím náboženských záležitostí - a jsou státem placení zaměstnanci (De Telegraaf, 26.6.2003). To se ovšem se sekulárním státem vůbec nerýmuje. AKP tak ukázala svou skutečnou tvář i svůj úmysl - posílit moc islámu a zrušit de facto sekulární stát.

Imámové jsou nejreakčnější složkou všech islámských režimů. Zuřivě bojují proti jakékoli modernizaci islámského náboženství a jen za udržení své moci. Vůbec se netají svým nesmiřitelným odporem k západní společnosti. (Imám největší holandské mešity v Rotterdamu, Khalil El-Moumni, proslul svým výrokem o Holanďanech, že stojí níže než psi a vepři. V Maroku kázat nesmí, ale v Holandsku ano.) Povzbuzují stále moslimské rodiny k velkému počtu dětí a z takto vzniklé bídy pak obviňují západní státy a hlavně Ameriku. Jejich největším spojencem jsou různí politici EU, kteří neustále útočí na pozici turecké armády. Ta je stoupencem vstupu Turecka do Evropy za současných podmínek, t. j. že by zabránila převzetí moci islamisty. Její velitelé nechápou, jak může EU její pozici neustále podrývat.

Tak například holandský poslanec evropského parlamentu Arie Oostlander kritizuje ve své zprávě "kemalismus", jehož význačnou součástí je dohled ministerstva spravedlnosti a hlavně armády na striktní oddělení státu a církve, zavedené Kemalem Atatürkem. Italský ministr pro evropské záležitosti Rocco Buttiglione prohlásil, že Turecko nemůže zatím přistoupit k EU, protože není demokratická země a protože armáda ovládá zem.

Právě pod tlakem EU, který se tureckým fundamentalistům nesmírně hodí do krámu, rozhodl turecký parlament 30.7.2003 o drastickém omezení pravomoci turecké armády, která má mít jen poradní funkci. To by se fundamentalistům jinak nepodařilo, jak se o tom sami v minulosti v praxi přesvědčili. Rozhodnutí tureckého parlamentu přivítal samozřejmě Evropský komisař pro "rozšíření" Verheugen. Hned příští den potom dal prostřednictvím svého mluvčího najevo svůj souhlas. "EU vždy říkala, že Národní bezpečnostní rada, ve které zasedají především vrcholní velitelé turecké armády, se musí vzdát mnoha svých kompetencí, aby mohlo být zahájeno jednání." (Metro NL 01.08.2003). Realisticky uvažující člověk ovšem ví, že jediný skutečným spojencem evropské demokracie je právě turecká armáda.

Po rozpadu komunistické hrozby je totiž západní svět ohrožován podobným nebezpečím, podobně fungujícím systémem tentokrát v náboženském balení - islámem, jehož avantgardní složky se nikterak netají s tím, co je jejich cílem: porazit nevěřící psy a podrobit je islámu. Již dávno přišly na to, že své plány mohou nejlépe a v naprostém bezpečí připravovat v některých tzv. politickou korektností rozložených západoevropských státech a k tomu by přijetí Turecka do unie rozhodujícím způsobem přispělo.

Po zmíněném rozhodnutí tureckého parlamentu o omezení vlivu armády se v bruselských diplomatických kruzích proslýchalo, že Turecko by stejně nemělo být členem EU, protože nemá evropskou kulturní identitu a jeho historie je příliš málo "evropská", při čemž se nikdo politicky “nekorektně” nezmínil o tom, že v době vzrůstajícího nebezpečí teroru islámských fanatiků by bylo opravdovým šílenstvím jim otevřít širokou bránu do Evropy, kde už ostatně mají vybudovanou mnohamilionovou infrastrukturu. Turecká armáda pro ně dosud byla větší překážkou než bruselští bázlivci, dosud pokrytecky se skrývající za škrabošku politicky korektní demokracie. Bude-li EU nakonec přece jen chtít Turecko odmítnout, neboť Turecko stejně tak jako státy Maghrebu skutečně do Evropy nepatří, co udělá, když na ni Turecko vycení zuby? Hádejte, můžete třikrát, první cena mejdlíčko.

(Neviditelný pes, otištěno se svolením autora)