Listopad 2003

Omluva je začátek. Srbové a Chorvati si mají co vysvětlovat

Filip Tesař

Po léta zažitý obraz, v němž byl Balkán zlou, odvrácenou stranou starého kontinentu a místem, kde jsou spory z minulosti donekonečna pohnutkou ke krvavým konfliktům, se předminulý týden (v září 2003, pozn. red CS-magazínu) prosvětlil. „Jako prezident Srbska a Černé Hory, ve jménu minulosti, na niž nemůžeme zapomenout nebo ji opravit, se omlouvám za veškeré zlo, jež kterýkoli občan Srbska a Černé Hory způsobil komukoli z Chorvatska,“ prohlásil prezident Srbska a Černé Hory Svetozar Marović. Stalo se tak na tiskové konferenci u příležitosti první poválečné návštěvy chorvatské hlavy státu Stipeho Mesiće v Bělehradě. Mesić pohotově připojil podobně vstřícné vyjádření, jen opatrněji formulované. Světové tiskové agentury nešetřily velkými slovy. AFP označila Mesićovu návštěvu jako historickou, Reuters psal o definitivním ukončení války. Bližší pohled ale odhalí více šedých tónů.

Uberte na vlastenectví

Oba prezidenti už mají s omluvami určité zkušenosti, přestože ani jeden z nich není sám bez poskvrny. Marović patřil ke klíčovým hráčům režimu, který bělehradský vládce Slobodan Milošević na začátku své samovlády instaloval v Černé Hoře. Ale po roce 1996 Marović zůstal věrný tehdejšímu černohorskému premiérovi Milu Djukanovićovi, který se Miloševićovi vzepřel. A právě Djukanović se už v roce 2000 omluvil chorvatskému národu za černohorskou účast v agresi. Mesić, jenž byl zpočátku zase čelným mužem režimu Franja Tudjmana v Chorvatsku – odpoutal se od něj až v roce 1994 po kritice státní politiky vůči Bosně a Hercegovině –, se předloni dokázal nedvojsmyslně omluvit v Izraeli za zločiny Chorvatů na židech za druhé světové války.

Chorvatsko má důvod být nyní spokojeno. První krok učinil představitel tábora, který podle záhřebské verze zahájil agresi. Jenže Tudjmanova politika vůči Bosně byla přesně stejná, ale slovo „agrese“ jaksi oficiálním představitelům vždycky zaskočí v krku. Před třemi lety, už po pádu Tudjmanových pohrobků a inauguraci Mesiće, přijal parlament deklaraci o Vlastenecké válce. Píše se v ní, že Chorvatsko „vedlo spravedlivou a legitimní obrannou osvobozeneckou, a ne agresivní a dobyvačnou válku proti komukoli“. Není proto asi přehnané říci, že Záhřeb by udělal nejlépe, kdyby přehodnotil svoje dosavadní stanovisko, včetně nazývání války slovem vlastenecká, a to ještě s velkým počátečním písmenem „V“.

Pokud jde o boje na území Chorvatska, je jisté, že Srbové v letech 1991 až 1995 spáchali nesrovnatelně více jednotlivých zločinů, od hromadných poprav a vražd a bombardování civilních cílů včetně center měst až po vyhánění civilního obyvatelstva s cílem etnicky homogenizovat obsazená území. Chorvatské straně lze připsat jednotlivá vyhánění, mimosoudní popravy, ale také i několik velkých hromadných poprav s cílem změnit národnostní strukturu v daném místě. Nejohavnějším případem zůstává vražda několika desítek civilistů z obce Gospić nedaleko přístavu Zadar. Generál Mirko Norac, dlouho nedotknutelný Tudjmanův miláček, byl za tento zločin odsouzen letos na jaře ke dvanácti letům odnětí svobody, ovšem soudkyní, která je pokládána za nevlasteneckou bílou vránu jinak dost zpolitizovaného chorvatského soudnictví.

Věčný klid a mír

Mesić, když odpovídal na otázky novinářů ohledně své omluvy, se o Gospići nezmínil. Mluvil raději o incidentu ve vesničce Paulin Dvor, kdy dva chorvatští vojáci, rozlícení smrtí spolubojovníka, po návratu z fronty pobili devatenáct Srbů skrývajících se v jednom z tamějších domů. Byl to zkrátka zločin, který je možné prezentovat jako vybočení z normálu – jako pomstu, bez rozkazu z vyšších míst. O mnoho těžší je uznat, že i triumfální chorvatské dobytí Srby kontrolovaných území v létě 1995 je poskvrněno zločiny. Během ofenzívy Bouře a následujících týdnů, kdy se oficiálně hovořilo o obnově klidu a míru, byl věčný klid a mír zajištěn 677 srbským civilistům, především starcům a stařenám.

Generál Ante Gotovina, další Tudjmanův hrdina, stíhaný kvůli Bouři haagským tribunálem pro válečné zločiny, se už několik let skrývá, zatímco se chorvatská vláda snaží sehnat nebo vyrobit důkazy jeho neviny. Místo něj zatím Haagu nabídla obětního beránka – generála Rahima Ademiho, Albánce, profesionála z bývalé jugoslávské armády, který vojensky neschopnému Gotovinovi plánoval a vedl všechny operace. Nutno dodat, že Gotovina je bývalý poddůstojník Cizinecké legie, který se poté stal tělesným strážcem pochybných podnikatelů a ve Francii si odseděl pět let za ozbrojenou loupež.

Chorvatský premiér Ivica Račan vyzval uprchlé Srby k návratu až letos v létě. Podle organizace Human Rights Watch je klíčovým problémem návratu to, že vláda v Záhřebu nevytvořila odpovídající klima. Ze sto tisíc oficiálních navrátilců si jedna třetina, ale podle některých odhadů až dvě třetiny, jen vyzvedla chorvatské dokumenty, aby měla nárok na sociální dávky, a vrátila se tam, kde strávila předchozí roky. Ačkoli násilí proti Srbům už má skromnější rozsah než dříve, prodavači v místních obchodech jim například odmítají prodávat zboží včetně potravin. Je zkrátka na chorvatské vládě, aby vedle slov o individuální vině – jež jsou jistě na místě – zpytovala i kolektivní svědomí a nezastavila se uspokojena u prezidentovy omluvy.

RÁMEČEK

Ať si říkají, co chtějí

Jelena Bjelica

Ne všichni v Srbsku omluvě zatleskali. Typickou reakcí by mohla být ta, jež se objevila na diskusním fóru internetové stránky bělehradské rozhlasové a televizní stanice B-92. „Ať se ti dva klidně omlouvají, ale ať tak nečiní i v mém jménu,“ napsala autorka, podepsaná jako Lidija. „Kvůli takovým omluvám žije dnes moje rodina – a mnoho dalších rodin z Chorvatska – rozházená po celém světě. A ti, kteří se pokusí do svých domovů v Chorvatsku vrátit, dostanou většinou předvolání, aby se dostavili k státním vyšetřovatelům. Mají šifru: podezřelí ze spáchání válečných zločinů,“ dodala tato autorka dosti rezignovaným tónem.

Naopak politici a veřejní činitelé prezidentské omluvy většinou uvítali, i když s rezervou. „Když nic jiného, tato slova předznamenávají novou politickou kulturu,“ prohlásil Dušan Janjić, ředitel bělehradského Fóra pro etnické vztahy. Nenad Čanak, předseda regionálního parlamentu ve Vojvodině a šéf tamější Ligy sociálních demokratů, v jedné televizní debatě řekl, že by se „nikdy nikomu za nic neomlouval“. A Nenad Konstantinović, vysoký funkcionář politického hnutí Otpor, zase celou věc poněkud bagatelizoval. Je to prý „symbolický krok dvou státníků“, a zatím není vůbec jasné, jestli bude mít nějaký dopad. A srbská vláda? Ta se k Marovićově omluvě nevyjádřila vůbec. Což ostatně nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že se válka nevedla jen v Chorvatsku, ale i v Bosně a v Kosovu.

(RESPEKT)