Listopad 2003

Role a cihly Josefa Abrháma

Marek Vítek

Nejdřív jsem dostával negativní role. Byl jsem zavedený jako nudný protiva, nádiva, ironický hajzlík, říká herec. Cihlářský synek z evangelické rodiny, s výborným vychováním, který prošel konfirmací u doktora Slámy, ženevského vychovatele Masarykových vnuků. Jeden z nejpopulárnějších českých herců, který ztvárnil desítky televizních, filmových a divadelních postav. Příběh Josefa Abrháma může začít oběma způsoby.

Cihly a komediantské geny

Josef Abrhám pochází z Kunovic, kde prožil celé dětství. "Lítali jsme po loukách, zahradách, lese, koupali se v rybníku. A protože jsem starší ročník, pamatuji si i válku. Tu jsem tehdy vnímal velmi romanticky a dobrodružně, i když to byla samozřejmě dramatická situace," vzpomíná Josef Abrhám. Dětství, to však byla především rodinná cihelna na venkově. Založil ji v roce 1895 jeho děd Josef. Cihelna skvěle prosperovala, spolupracovala třeba na Baťových stavbách v nedalekém Zlíně. V Baťově porodnici ve Zlíně se také Josef narodil a paní Baťová poslala jeho mamince do porodnice květiny. Rodinu Baťových dodnes obdivuje. "Na panu Baťovi se mi líbilo, že nechal lidi chodit po trávě, kudy chtěli. A tam, kde si sami našli a vyšlapali chodníčky a zkratky, tam to teprve vydláždil. Jestli o někom takovém víte dnes, tak ho budu volit." Svého dědu, zakladatele slavné cihelny, nikdy osobně nepoznal. Dědeček zemřel poměrně brzy a cihelnu převzal ve svých 21 letech Abrhámův otec. "Neměl jinou možnost, i když mohl dělat jiné věci. Třeba skvěle zpíval a hrál s maminkou ochotnické divadlo." "Komediantské" geny jsou v rodině všudypřítomné. Například Abrhámův děda z matčiny strany byl slovenský dramatik Jozef Hollý.

"Tak pojď, Ambrož"

V roce 1957 ukončil Josef Abrhám studia na gymnáziu v Uherském Hradišti. Po maturitě však nemohl kvůli velmi komplikovanému kádrovému posudku na žádnou vysokou školu. Nejdříve proto pracoval ve znárodněné rodinné cihelně a poté dělal zedníka u Pozemních staveb Bratislava. Aby mohl později do přihlášky na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě s klidným svědomím vyplnit do kolonky povolání - dělník. Jeho spolužáky se stali například Július Satinský či Milan Lasica. Po dvou semestrech však přešel na pražskou DAMU. Do Prahy se totiž z pracovních důvodů přestěhovali i rodiče. "Celý rozklepaný jsem se šel představit do Národního divadla k profesoru Nedbalovi. Vstoupil jsem a on mi řekl: 'Tak pojď, Ambrož!' 'Ale já jsem Abrhám.' 'Pro mne jsi Ambrož!' 'A budu dělat nějaké zkoušky?' 'Ne, mně stačilo, jak jsi šel po těch schodech!'" Na DAMU vznikla přátelství na celý život. Seznámil se tady například s Jiřím Menzlem, se kterým později natočil několik skvělých snímků, z nichž vyčnívá role Megalrogova ve filmu Konec starých časů. S hercem Petrem Čepkem strávil v Činoherním klubu plných třicet let.

Mezi bardy

Základní vojenskou službu strávil Josef Abrhám u pohraniční stráže. Ale na pražském Smíchově. Dostal totiž výjimku, na které mělo z provozních důvodů zájem Národní divadlo, Vinohradské (tehdy ještě armádní) divadlo a koneckonců i film. "Mohl jsem hrát, ale musel jsem chodit v uniformě a dostával jen třetinu honoráře. Zbytek si vzala armáda." V té době ještě stihl potkat herce ze staré gardy. "Hrál jsem s panem Marvanem, Vojtou, Pivcem, Smolíkem, Lukavským, Štěpánkem, Högrem nebo s dámami Fabiánovou a Matulovou. Já, rozklepaný začátečník, a tihle bardi v plné síle! To mi osud vynahradil za všechny ty potíže!" Po vojně dostal nabídky na stálé angažmá hned ze dvou divadel - z Národního a z Divadla Na zábradlí. Rozhodl se pro experiment. "Zavolal mi pan Vostrý, že zakládají divadlo Ve Smečkách s pány Suchařípou, Kačerem a Smočkem. A s nějakými herci, které jsem neznal: s pány Landovským a Somrem." V divadle Ve Smečkách, které se později přejmenovalo na Činoherní klub, nakonec strávil třicet let. Seznámil se tady i se svou životní partnerkou - herečkou Libuší Šafránkovou.

Důležitá je krevní skupina

Josef Abrhám natočil více než padesát filmů. Za první je považován snímek Kde alibi nestačí z roku 1961, který režíroval Vladimír Čech. V témž roce poprvé natáčel s Věrou Chytilovou středometrážní film Strop. Přestože dnes je vnímán především jako představitel pozitivních a vtipných hrdinů, zpočátku tomu tak nebylo. "Nejdříve jsem dostával negativní role. Byl jsem zavedený jako nudný protiva, nádiva, ironický hajzlík." Změna nastala poté, co navštívil Divadlo Járy Cimrmana a viděl jejich hru Ztráta třídní knihy. Seznámil se s dvojicí Svěrák - Smoljak a ta ho začala obsazovat do svých filmů. "Poznali, že mám stejně nudný a vážný ksicht jako oni, a přitom miluji právě to autentické napětí nesmyslných situací." S "Cimrmanama" si poprvé zahrál ve filmu Kulový blesk (1978). O dva roky později následovala dnes už legendární komedie Vrchní, prchni!. V roce 1989 natočil s režisérem Jiřím Menzelem již zmiňovaný Konec starých časů. Ani po roce 1989 však režiséři na Josefa Abrháma nezapomněli. Mezi nejznámější patří postava otce - policisty v Šakalích létech Jana Hřebejka, za kterou dostal Českého lva. "S Honzou Hřebejkem jsem si dobře rozuměl. On přijímal moje nápady a oba nás to víc bavilo. Myslím si, že na věku nezáleží. Stejně mladý autor mi nabídl vynikající scénář, ale já ho nedokázal přijmout. Nedokázal jsem se ztotožnit s určitým druhem poetiky. Důležitý není věk, ale stejná krevní skupina." Zatím poslední velkou roli si zahrál ve filmu Mateje Mináče Všichni moji blízcí (1999). "Bral jsem to jako poklonu neobyčejně statečnému člověku, siru Nicholasi Wintonovi." Nakonec propůjčil svůj hlas i dokumentu, který vznikl o známém transportu českých židovských dětí do Anglie. Josef Abrhám hrál i v řadě televizních inscenací a seriálů. Asi nejznámější je role doktora Blažeje v seriálu Nemocnice na kraji města, jejíž pokračování se natáčelo minulý rok. "Po třiceti dílech Nemocnice už budu tak ohleděný, že si s nějakými dalšími nabídkami příliš nelámu hlavu. Ale nevadí mi to, baví mne i jiné věci. Nejsem ortodoxní herec."

Kruh se uzavírá

Po roce 1990 se rodinný kruh uzavřel a Josef Abrhám se vrátil do restituované cihelny. Společně se svou sestrou se stal jedním ze spolumajitelů podniku svého děda. "V rámci privatizačního projektu jsme získali zdevastovaný podnik a museli jsme se ještě zavázat ke splacení mnohamilionové částky za takzvané investice státu. Dlouho jsme zvažovali, zda do toho vůbec jít." Nakonec do toho šli, ale cihelna neuspěla. "Čtyřicet let je pryč a to je ztráta, o kterou nás svobodný svět předběhl a která se nedá dohnat. V technologii ani v odbytu. Toho kdyby nebylo, tak se na Slovácko konkurence nedostala."

Odkud jsem

Ze Slovácka, kousek od Slovenska a kousek od Rakouska. S výhledem na Buchlov, Velehrad, Zlín, Luhačovice, Javořinu a Lopeník.

Čím vším jsem byl

Chtěl jsem být letcem, rybářem, jazzovým pianistou, lyžařem, fotografem, evangelickým farářem… A možná jsem tím vším opravdu i trochu byl…

Co se mi v životě asi nejvíce povedlo

Ta otázka je omezena slovy "asi" a "nejvíce". Takže přemýšlím, co se mi povedlo v životě určitě: Přežít všechno dobré i zlé s převahou toho dobrého. Bylo mi dáno tu sílu "proti" vždycky někde najít. Někde jsem četl, že štěstí je vlastnost…

Můj nejbližší velký úkol

Aby to, co mám před sebou, nebylo horší než to, co už mám za sebou. Třeba se dobře trefit do další role nebo dobře natřít plot…

(MF DNES)