Listopad 2003

Holubice smíru nad Atlantikem

Milan Vodička

USA a Evropa se opět potřebují. Ale sblíží je rozum, srdce ještě ne. Velké atlantické smíření je možná už na obzoru, přestože znesvářené mocnosti k sobě stále stojí zády. Dokonce si dávají pozor, aby si toho každý dobře všiml. Ke smíření i k ostentativní póze mají své důvody. Američané, Francouzi, Němci a Rusové jako by najednou objevili, že ve všech jejich jazycích zní slovo kompromis téměř úplně stejně. Zdá se, že všichni jsou k němu připraveni, protože jsou již unaveni konfrontací, z níž už jim nic nekyne, a navíc cítí, že se opravdu potřebují. A tak Spojené státy v pondělí večer (29.09.2003, pozn. red. CS-magazínu) celkem nenápadně oznámily, že během několika dnů přepíší návrh irácké rezoluce předkládané Radě bezpečnosti OSN. Návrh podle mluvčího amerického ministerstva zahraničí Richarda Bouchera "vyjde vstříc znepokojení dalších členů rady". Původní verze působila na další velmoci jako toreadorova muleta na býka a Američané se tvářili, že nic jiného nabídnout nehodlají. Ještě před několika dny hovořil v OSN prezident George Bush stylem, jako by bránil Stalingrad. Je to zřejmý posun. Němci mezitím už ukázali, že jsou na něj připraveni. Totéž se dá vyčíst i z gest Francouzů, kteří by zůstali neutralizováni a hrozila by jim izolace. Platí to i v případě Rusů. Sbližování by nemělo být nemožné i proto, že oba "tábory" to k sobě měly blíž, než by se podle salv průbojných i tříštivých slov v minulosti zdálo. Chirac a Putin chtějí, aby Američané předali vládu v Iráku Iráčanům co nejrychleji - ale Američané chtějí totéž. Rozdíl je v tom, že datum předání nevidí na rozdíl od Evropanů tak optimisticky. Spojené státy chtějí nejdříve zajistit bezpečnost a napsat iráckou ústavu, pak teprve uspořádat volby a až potom jejich vítězům předat zemi. Je to logický pořádek. Faktem ale je, že Iráčané včera řekli, že ústavu budou schopni napsat nejdřív za rok (Američané ji chtějí za půl roku) a bezpečnost v Iráku se zdá záležitostí spíše světelných let než měsíců. Nelze se pak divit, že Francouzům a Rusům zní americké představy jako synonymum pro odklad na neurčito. Tady někde asi bude prostor ke kompromisu. Hodně prostoru se nabízí i v otázce role OSN. Bush by jistě rád udržel Irák pod vlastní kontrolou, ale pokud ho předá - alespoň částečně - bude jej okupace stát méně peněz a méně vojáků. A to je v jeho zájmu. Mnohé země jsou připraveny poslat své vojáky pod praporem OSN, a to Bushovi umožní vystřídat unavené americké jednotky. Jiné státy by zase mohly přisypat víc peněz na obnovu Iráku. Bush, jenž se dlouho pohyboval v obchodním světě, ví dobře, že nikdo neinvestuje do podniku, když do něj nemůže mluvit. Významným znamením pro něj také musí být fakt, že s ním nespolupracují ani ti spojenci, kteří byli vždy těsně po jeho boku. "Nejen Pákistán, ale také Kanada odmítla poslat jednotky, které by pomohly USA udržet mír v Bagdádu. Nejen Vladimir Putin, ale i Vicente Fox, prezident Mexika a kdysi Bushův nejlepší zahraniční přítel, využil Valné shromáždění OSN k tomu, aby sepsul Ameriku," napsal list The Washington Post. Zřejmě i proto vyslal George Bush do Evropy své krásnější já, manželku Lauru, aby tam oznámila, že se USA vracejí po devatenácti letech do UNESCO. Vzkaz je snadné dešifrovat: Amerika nechce jít osamoceně, chce spolupracovat. Prezident Chirac Lauře líbá ruku, a tím říká, že pochopil. Ale nelze to zatím říci naplno, protože veřejné mínění ve Francii, Německu i jinde v Evropě je k Bushovi stále nepřátelské. Politici budou muset o atlantickou spolupráci svést boj i s vlastními občany. Velmoci mění pozice, aby byly připraveny na sblížení, můžeme si tipnout už i datum. V Madridu začíná 23. října dárcovská konference o Iráku - pokud do jejího zahájení nedojde ke schválení nové rezoluce, dopadne konference bídně. Optimistická vyhlídka má však realistický podtón. Velmoci sbližují jejich zájmy, nikoliv srdce. Škody napáchané v minulých měsících přetrvávají. Hlasy, jež dlouho zněly na obou stranách Atlantiku, napovídají, že k dobré vůli a důvěře je ještě daleko.

(MF DNES)