Listopad 2003

Neromský Rom Karel Holomek

Luděk Navara

To, že jsem Rom, je pro mne výzvou, abych pro svůj rod něco udělal, říká bývalý politik

GEN - význačné osobnosti dneška: 164. díl

Svůj odlišný původ si Karel Holomek uvědomil zpočátku nepříliš jasně, zato velmi brzy: kvůli barvě jeho kůže po něm šli nacisté. Koho tehdy ve čtyřicátých letech chtěli dostat do koncentráku? Šestiletého kluka! V letech, kdy Hitler kvůli svým zmateným rasovým teoriím zlikvidoval téměř všechny české Romy, zachránil Karlu Holomkovi život fakt, že pochází ze smíšené rodiny. "Matka nás ukrývala, v noci jsme se tajně stěhovali, úplně všechno mi nedocházelo. Ale vím, že matka byla velmi statečná, stejně tak příbuzní na Slovácku. Celá část příbuzných z otcovy strany skončila v koncentráku, sám otec utekl na Slovensko," vzpomíná. Jeho otec Tomáš Holomek jako vystudovaný právník (první romský vysokoškolák v Československu) do rasových definic nacistů vůbec nezapadal. Asi proto ho tolik chtěli dostat do Osvětimi. Jeho syn však za svůj život nevděčí jen příbuzným. Matku varoval před nebezpečím například i četnický strážmistr z Kyjova. Takže přežili a po válce se ze Slovenska vrátil otec. Na rozdíl od milovaného dědečka, který v koncentráku zahynul, nebo jeho dvou strýců, kteří se pokusili z Osvětimi uprchnout a byli popraveni. Abychom byli přesní: v koncentráku zahynula celá rodina jeho otce.

StB a horká káva

Po válce začal mladému Karlovi nový život ve Zlíně. Vypadalo to skutečně na "lepší zítřky", absolutně žádnou diskriminaci necítil. Ale své romské kořeny si začal uvědomovat později, když s ním jeho otec (tehdy vojenský prokurátor) jezdil na Slovensko a navštěvoval tamní romské osady. "Tam se cítil nejšťastněji," říká Karel Holomek. On sám mezitím vystudoval strojní fakultu, stal se inženýrem a pracoval jako odborný asistent na vojenské akademii. Jenže pak přišel rok 1968, doba se uvolnila a on se zapojil do práce Svazu Cikánů-Romů, v němž tehdy působil jeho otec i bratranec Miloslav Holomek. Už tehdy se ovšem objevily první rozdíly. Oba byli komunisté, jeho otec dokonce předválečný, a věděli, co si mohou vůči režimu dovolit. "Do roku 1968 vládl princip tvrdé asimilace. Pak se to trochu uvolnilo, ale i později to směřovalo spíše k asimilaci než k integraci. Svaz Cikánů-Romů sice podporoval romskou identitu, ale romská národnost byla uznána až po roce 1989. Vzpomeňte, za komunismu se psalo: občané romského původu." Protože uměl anglicky, nabídl mu Svaz Cikánů-Romů, aby jej zastupoval na mezinárodním romském kongresu v Londýně. Podmínka? Podpis spolupráce s StB. "Takže jsem tam nejel," říká. O spolupráci usilovali tajní policisté ještě vícekrát. Když ho v roce 1981 zatkli a obvinili z podvracení republiky (ještě o tom bude řeč), pokusili se ho donutit k podpisu spolupráce znova. Málem se jim to podařilo: "Nabídli mi horkou kávu a já byl na ní tehdy strašně závislý... Řekl jsem si ale, tou kávou mne chtějí zkorumpovat. Tak jsem nepodepsal nic, dal jsem jim zpět prázdný papír. A oni mi tu kávu zase vzali... Kdyby ale nebylo té kávy a já si neuvědomil, že mne chtějí korumpovat, nevím, jak by to dopadlo."

Orwell pod matrací

Tou dobou se však už stal pro režim nepohodlným. Přestože byl do srpna 1968 komunistou ("dodnes se za to stydím"), po vpádu sovětských vojsk okupaci odsoudil. Z vojenské akademie ho samozřejmě vyhodili. Později sympatizoval s Chartou a stýkal se s disidenty. Jednou mu dokonce vtrhli do bytu a od rána do večera jej prohledávali. Jeho nemocná dcera zrovna tajně četla překlad Orwellovy knihy 1984, což byla literatura komunistickým režimem přísně zakázaná. Navíc u Holomků byla paradoxně ukryta před tajnou policií, neboť ji překládala z angličtiny Holomkova švagrová Eva Šimečková. Dcera rukopis tak tak stihla schovat pod prostěradlo a pak na něm musela ležet od devíti hodin ráno do deseti večer, než skončila prohlídka. Dopadlo to dobře. Alespoň pro dceru. V té době však Holomkovi hrozilo vězení: v jednaosmdesátém totiž tajní policisté na hranicích zadrželi karavan se zakázanou literaturou a sebrali všechny, kteří knihy rozšiřovali. Byli mezi nimi například Jan Ruml, Jaroslav Mezník, Jiřina Šiklová... a Karel Holomek. Obvinění z podvracení republiky pro něho naštěstí skončilo jen oněmi pár týdny vazby. Po celou tu dobu však měl potíže se zaměstnáním. Pracoval jako dělník - řídil těžká nákladní auta, načerno pracoval jako stavbyvedoucí. "Přijímal jsem často Romy ze Slovenska na kopáčské práce. Měl jsem s nimi dobré zkušenosti, vycházeli jsme dobře." Uvědomoval si však také, jak komunistický režim působí na romskou menšinu: "To, že každý musel mít práci, sice přispívalo k jejich sociálním jistotám, ale ubíralo mnohým motivaci, aby na sobě pracovali, vzdělávali se."

Tigrid byl správný chlap

Když přišel listopad 1989, Holomek se stal poslancem a zase všechno vypadalo dobře: "Po revoluci bylo krátké období, asi dva roky, kdy Romové byli vnímáni vstřícně. Později se ovzduší ve společnosti změnilo." On sám není spokojen především s tím, jak romskou otázku řeší některé samosprávy. Například v Ústí nad Labem nebo ve Slaném. "Tady se projevuje české maloměšťáctví. To, co radnice dělají, to není řešení kulturním způsobem. Když přijdu na radnici já s kravatou, chovají se slušně, když tam přijde těhotná Romka, jsou na ni sprostí. Ale to přece ukazuje, jak ten úřad funguje." Protože zná situaci v jiných zemích, nepochybuje, že čeští Romové jsou na tom nejlíp ze všech postkomunistických států. Alespoň co se týká ekonomické a sociální stránky. "Ale příšerné je myšlení lidí, kteří Romy tlačí mimo společnost." Na druhé straně Holomek nesouhlasí s těmi, kteří tvrdě bojují za práva Romů či své "romství" dávají okázale najevo. Sám se snaží jít příkladem. "Pro mne je rozhodující, jaký ten člověk je ve své podstatě. To, že jsem Rom, je ale pro mne výzvou, abych pro svůj rod něco udělal. Mám pro to jednu kvalifikaci: vzdělání." Sám se proto vždy snažil jít příkladem. Jeho dcery vystudovaly vysokou školu, zeť je chirurg. S tím souvisí i jeho názor, že romská otázka je problémem celé společnosti a úzce souvisí například s ekonomikou. Holomek roli vzdělání a poznávání vždy zdůrazňoval, ale stejně usilovně hájil také práva jiných menšin či národů. Byl členem rady vlády pro lidská práva i koordinační rady Česko-německého fondu budoucnosti. ("Tam jsem poznal pana Tigrida, to byl správný chlap. Na rozdíl od jiných, kteří byli také členy, ale ty nebudu jmenovat.") Dnes je předsedou Společenství Romů na Moravě, stál u zrodu Romského muzea v Brně. Snažil se uplatnit v politice, ale po prvním porevolučním poslancování se mu to už nepodařilo. Proč? Zastává totiž názor, že se Romové mají prosazovat sami na kandidátkách stran, které jsou jim svým programem a zaměřením blízké. "Politická strana na etnickém principu je odsouzena k záhubě. Vzhledem k počtu voličů nemá šanci dostat se do parlamentu. Něco jiného je třeba na Slovensku či v Rumunsku, kde je Romů víc. Ale když se chce Rom umístit jinde, u jiné politické strany, nikde ho nechtějí. Mít Roma na kandidátce je pro politickou stranu prostě hendikep," popisuje své zkušenosti. V současné době Holomek pracuje jako šéfredaktor týdeníku Romano hangos, je členem dvou mezinárodních romských organizací - Centra romských práv v Budapešti a Romské evropské informační kanceláře. "Chci budovat mosty mezi Romy a gadži," říká. Vloni 28. října převzal od prezidenta státní vyznamenání za celoživotní dílo. "Povzbudilo mne to, to je pravda. A také s vámi někteří lidé jednají líp," dodává.

Odkud jsem

Narodil jsem se sice v Brně, ale dětství jsem prožil v Miloticích, v srdci Moravského Slovácka. Odtud pochází moje maminka, otec je z nedalekých Svatobořic. Mezi obcemi je les, kde se oba setkávali. Pocházím totiž ze smíšené rodiny, matka byla dcerou sedláka, otec pocházel z cigánské osady ve Svatobořicích.

Čím vším jsem byl

Studentem, vojákem a učitelem na vojenské akademii, funkcionářem Svazu Cikánů-Romů, dělníkem, řidičem těžkých nákladních vozů a "černým" stavbyvedoucím Průmyslových staveb Brno. Po roce 1990 krátce poslancem, později podnikatelem zaměstnávajícím nezaměstnané Romy. Teď se zabývám integrací Romů do společnosti. Jsem šéfredaktorem časopisu Romano Hangos.

Co se mi v životě asi nejvíce povedlo

Že jsem poznal svou ženu a díky její sestře i švagra Milana Šimečku. Tak jsem se dostal do okruhu disidentů, což na mne mělo obrovský vliv. Tím, že jsem se kvůli komunistům dostal až na samé dno, mi sami komunisté vlastně pomohli, setkal jsem se se spoustou skvělých lidí.

Můj nejbližší velký úkol

Jsou dva. Jsem zakladatelem Muzea romské kultury a chtěl bych přispět k zabezpečení činnosti muzea, aby tato instituce podporující identitu Romů fungovala bez problémů. A také chci přispět k formování romské reprezentace, která by vyjadřovala zájmy všech Romů v republice.

KAREL HOLOMEK (66): "Politická strana na etnickém principu je odsouzena k záhubě. Vzhledem k počtu voličů nemá šanci dostat se do parlamentu. Ale když se chce Rom umístit u jiné politické strany, nikde ho nechtějí. Mít Roma na kandidátce je prostě hendikep. "

FOTO: MAFA - MONIKA TOMÁŠKOVÁ