Prosinec 2003

Jen nebýt paranoidní aneb Ocasi ve Smetanově ulici.

Ross Hedvíček

Rád čtu napínavou literaturu - jako Tom Clancy, Richard Marcinko nebo Clive Cussler a tudíž je mi naprosto jasné, že ti lidé z Východu jsou jasní no-goodniks.

Ovšem, když se člověk přiblíží k České republice, tak vlastenecké nadšení rychle získává převahu nad realistickým uvažováním a rychle se zapomíná na temná varování. A tak i já jsem si často během své letošní dubnové návštěvy v České republice tiše opakoval sám pro sebe: "Jen nebýt paranoidní! Nic takového by se tam přece nemohlo stát! Je to přece civilizovaná, tak zvaně 'evropská" země a dokonce jsou teď i v NATO!"

Začalo to už na státní hranici z Rakouska. Z hraničního přechodu Poštorná-Reinthal jsem byl poslán zpátky do Rakouska s tím, že tamtudy mne do České republiky nemůžou pustit - i když jiní tam zřetelně projížděli. A tak jsem si, zastrašen úředním orgánem, jen vlastenecky opakoval "Jen nebýt paranoidní, pro to přece musí být nějaký důvod, možná jsem sám udělal něco špatně..."

Po rakouské straně jsme přejeli k hraničnímu přechodu Mikulov, kde jsme byli pečlivě zkontrolováni, necháni sedět v autě, zatímco úředník kamsi telefonoval - mezitím okolo nás projížděly desítky aut. Měl jsem pocit jako úředník Mezinárodního červeného kříže domáhající se vstupu do Auschwitzu. Jen ten nápis nad vjezdem Arbeit macht frei tam nebyl. Asi ho sundali. A tak jsem si mezitím jen vlastenecky opakoval "Jen nebýt paranoidní, pro to přece musí být nějaký důvod, možná jsem sám udělal něco špatně..."

Ale pustili nás - ohromný pocit úlevy - a tak jsem se jal putovat po uzoučkých cestičkách jižní Moravy. Asi tak hodinu jsem se divil jak rádio, jak malinké tam mají domečky. Domečky bez oken, jen s dveřmi a celé vesničky těch malinkých domečků tam byly - a opuštěné, nikde nikdo. Jímaly mne paranoidní předtuchy o tom, kam se poděli všichni ti lidé z malinkých domečků. Odstěhovali se? Umřeli? Byli vysídlení jako Sudeťáci?

Pak jsme přijeli k prvním normálním domkům v městečku Kyjově, plácl jsem se do čela a rozsvítilo se mi. Ty mrňavé vesničky domečků bez oken přece byly vinné sklípky! A tak jsem si zase jen vlastenecký opakoval "Jen nebýt paranoidní, pro to přece musí být nějaký důvod, nemůžeš je pořád z něčeho podezírat..."

Přijeli jsme od jihu do Kyjova, centrem vede cesta z východu na západ, na pravé straně je jakási fabrika, bylo pár minut po druhé odpoledne, z fabriky vycházeli lidé. Pomalu jsme popojížděli, krokem, dávali přednost lidem přebíhajícím cestu. Zezadu na mne začal najíždět žlutý skříňový mercedes, jehož řidič divoce gestikuloval. Uhnul jsem doprava a mávnul na něj, ať mne předjede. Předjel, zastavil a začal na mne couvat. Zastavil, popojel dopředu, já jsem ho dojel. Zařadil zpátečku a začal na mne znova couvat - to všechno před tou fabrikou. No co byste si asi mysleli? Že vás chce pozvat na kafe?

Teď jsem ovšem předjel já jeho, ať na mne pořád nenacouvává a považoval jsem to za vyřízené. Řidič skříňového mercedesu ovšem ne a začal nás pronásledovat a snažil se nás přimět k sjetí do příkopu. Jeho auto bylo jasně daleko silnější a ujet se mu nedalo, pořád nám stačil. Opel Corsa vřískal a vyl jako Renault Alpine Vladimíra Hubáčka na Rallye Vltava - moje jízda vypadala obdobně. Zapomněl jsem na to být paranoidní a snažil se udržet mrňavého Opela Corsu na cestě bez toho, aby do nás řidič mercedesu vrazil. Řidič na nás neustále najížděl a snažil se nás donutit ke sjetí z cesty. Celá takhle scéna jako z filmu Bullitův případ se odehrávala mezi fabrikou uprostřed Kyjova a vesnici Žarosice. Tam se mi povedlo zakličkovat vlevo mezi domky a mercedes za mnou nevybral zatáčku a vjel do hromady písku před jedním barákem. Než vycouval, tak já už jsem byl obloukem na zpáteční cestě do Kyjova a dál na sever.

"On nás chtěl zabít?" tázala se paranoidně moje spolujezdkyně. "Určitě ne", pravil jsem přesvědčeně, ač jsem tomu sám nevěřil, "to jsou jen takové místní zvyky. Pamatuješ jak Maoři na Novém Zélandu na návštěvníky řvou jak tuři, dupou, vyplazují jazyk a hází oštěpem? A všechno je to vlastně jen součást uvítacího rituálu. Místní domorodci to dělají zase takhle. Nebuď tak paranoidní...". Ale sám jsem si mezitím v duchu vlastenecky opakoval "Jen nebýt paranoidní, pro to přece musí být nějaký důvod, možná jsem sám udělal něco špatně..."

Pak už návštěva probíhala celkem bez problémů. Strávili jsme pět dnů u příbuzných a pak jeli do Salzburku. Na české straně hranice nás pokutovali tisíci korunami, že jsme se nepřihlásili na policii. (celá příhoda je popsána na adrese http://www.humintel.com/článek62.htm - včetně scannovaných pokutových bločků a dopisu Policie ČR a v CS-magazínu 6/2003). A já jsem si zase v duchu jen vlastenecky opakoval "Jen nebýt paranoidní, pro to přece musí být nějaký důvod, možná jsem sám udělal něco špatně..."

Po pár dnech v Rakousku (bez pokut, incidentů a nedorozumění) jsme opět přejížděli hranice, tentokrát přes přechod Berg do Bratislavy. Hladce a jemně - jako vánek! Ukázal jsem pasy - „Áno, ďakujem, do videnia!“ - žádný problém. A následoval příjemný den s přáteli v Bratislavě. Slovensko je velmi příjemná a přátelská země.

Následující den ve dvě v noci jsme přijeli znovu na českou hranici po dálnici z Bratislavy do Brna, hraniční přechod Kúty. Na slovenské straně zase všechno v pořádku - pasy - „Áno, ďakujem, do videnia!“ - žádný problém. Ovšem pak přišla česká strana. Naše pasy byly odneseny kamsi dozadu do kanceláře, pak jsme museli vypsat několik formulářů, kde budu bydlet, případně u koho. Nebyl jsem nadšen, mé obvykle paranoidní otázky zase začaly vykukovat z podvědomí, ale s vědomím, že nejsem doma, ale v daleké cizině, jsem se ukáznil a poslušně odpověděl na všechny idiotské otázky soudruhů úředníků. Pasy mi byly vráceny a benevolentním pokynem ruky - asi jako když Tonda Novotný kynul masám z tribuny - mi bylo pokynuto, že můžu pokračovat v cestě.

Pokynuto mi bylo a tak jsem i já pokynul všem třem válcům Opela Corsy k odjezdu. Neujel jsem ani metr, když mi před čumák auta skočil kukláč v plné polní, na prsou i na zádech neprůstřelné pytlíky sovětského písku a s na mne namířeným samopalem, zcela nesovětsky zařval jak na lesy "Halt! Halt!". Dvakrát - kdybych poprvé nerozuměl. Samopalem na mne nikdo nemířil aspoň třicet let. Napadlo mne okamžitě několik věcí, ale pak jsem si, zastrašen úředním orgánem, jen vlastenecký opakoval "Jen nebýt paranoidní, pro to přece musí být nějaký důvod, možná jsem sám udělal něco špatně..." Ukázalo se, že nejspíš kukláč na čekané neviděl onen benevolentní pokyn hlavního policisty. Zkontrolovali mi pasy ještě jednou - na celém hraničním přechodu jsme byli sami - s nikým si nás splést nemohli - a byli jsme propuštěni. A jeli na Brno. Aspoň jsem pak neusnul. Ani jsem nemohl.

O dva dny později jsme jeli do Přerova, chtěl jsem navštívit Vladimíra Hučína, kterýžto úmysl jsem na internetu diskutoval několik týdnu předtím. Byli jsme ještě daleko od Přerova, někde mezi Vlkošem a Bochořem, když tu má spolujezdkyně povídá: "Ti dva ocasi jsou zase za náma!" Napřed jsem se začal divit znalosti nejjemnějších jazykových nuancí u někoho, jehož první řečí je angličtina a teprve druhá je čeština, když tu mi došlo, že to není znalost slangu, ale jen doslovný, i když legrační, překlad. V angličtině se "sledovat někoho" řekne "tailing" nebo "to tail" - což znamená česky "ocas". "Kdo?" - vyjevil jsem se. "No ti dva chlapi v tom modrém volkswagenu!" - ukázala dozadu. "To není volkswagen - to je Škoda Fabia." poučil jsem. "Whatever - vypadá to stejně!"

Dle tvrzení mé spolujezdkyně jezdili za námi ti stejní pacholci už den předtím. Protřel jsem si oči, v duchu zrušil návštěvu u Hučína a začal jezdil cikcak po městě, které jsem důvěrně znal ještě ze svých školních let. Podjeli jsme pod železniční tratí a okolo Kazeta, nebo jak se to teď jmenuje, mířili do středu města. U gymplu na Komenského je kruhový objezd, to je ale novinka, ano ocasi pořád za námi, u policajtů, kde se odbočovalo na Žerotiňák, je další a začíná třída Lidových milicí - ó, pardon, teď je to třída 17. listopadu a další kruhový objezd - to jim už asi opravdu jebe - tolik kruhových objezdů? Podívej se vlevo, co je tam teď nevím, ale té budově se říkalo Komuna, a tam Hučína zmlátili milicionáři a zavřeli. Hučína, ne milicionáře. Ne, Václav Havel se k tomu nikdy nevyjádřil, byl tehdy příliš zaměstnán kritizováním USA za zaminování přístavu v komunistické Nikaragui.

A děláme kličku vpravo okolo kina Hvězda a bývalého OV KSČ, ocasi pořád za námi, vlevo obchodní dům, před kterým řečníval Cibulka a zpíval Pepa Nos, vpravo a vlevo a jsme ve Smetanově ulici, tam na konci je budova soudu, kde mne několikrát soudili, roky před Hučínem, naposledy v nepřítomnosti, to bylo nejlepší a ve dvoře je fízlárna neboli StB, tam si mne zase předvolávali k výslechu. Kde jsou ocasi? Teď vyjeli za rohem! Tak jsem stáhl řidičovo okénko, vystrčil levou ruku nad střechu auta a se vztyčeným prostředníkem jsem projel Smetanovou ulici. Spolujezdec z auta za námi bleskově vytáhl kameru a vyfotil si to. Myslím, že jsem spáchal trestný čin - v ČR je pořád svoboda názoru trestný čin, na to tam mají zákony, no to víte, novopečení Evropani.

Udělal jsem další nelogickou kličku v Havlíčkově ulici, kde jsem nejspíš jel v protisměru a znova okolo gymplu v Palackého ulici na bývalý most Míru (jak se jmenuje dnes, tam nebylo napsané) a okolo hotelu Strojař do Předmostí na mamuty. Ocasi pořád za námi. Vyrazili jsme směrem Lipník/Hranice a ztratili o nás zájem až někde u Slaviče - je tam další kruhový objezd, co jiného. V Hranicích jsme vykonali krátkou návštěvu a otočili se zase zpátky na Přerov. A já jsem si zase v duchu jen vlastenecky opakoval "Jen nebýt paranoidní, pro to přece musí být nějaký důvod, možná jsem sám udělal něco špatně..."

Další den jsme už jeli do Vídně na letiště. To už jsem pravidelně šilhal do zrcátka. Řekl bych, že ti dva stejní ocasi měli vyfasované jiné auto - bílou felicii a jeli za náma od Přerova, dojemně zároveň s námi zabloudili ve Vyškově, než jsme našli výjezd na dálnici, co nevypadá jako dálnice, asi tam taky nikdy předtím nebyli jako já, objeli Brno, jako my, a ztratili se z dohledu kousek před Mikulovem. Ale neberte mne vážně - je možné, že jsem paranoidní, proč by někdo něco takového dělal, pro to přece musí být nějaký důvod, možná jsem něco sám udělal špatně...

Jen nebýt paranoidní!