Prosinec 2003

Poslední vlak z Boca Grande

Ross Hedvíček

Jedna ze zajímavých stránek historie ostrova Gasparilla je sledování, jak něco nového začalo a pak zase skončilo. Nové vždy přineslo něco zajímavého a každá ztráta vždy s sebou vzala kousek té romantické minulosti.

Začalo to toho roku 1521, kdy současník a kámoš Kryštofa Kolumba Ponce de Leon (zúčastnil se druhé Kolumbovy výpravy, ale už se s Kolumbem nevrátil do Španělska) přistál na ostrově Gasparilla s dvěmi loďmi, 200 muži, 50 koni a jiným domácím zvířectvem a hospodářským zařízením a byl okamžitě napaden Indiány. Ponce de Leon hledal fontánu mladí, a hledal poměrně dobře, protože přistál jen asi 10 mil vedle. Místo, kde tu fontánu mládí našel, se dnes jmenuje Warm Mineral Spring, je součástí městečka North Port a je tam obrovský kráter s teplými prameny, asi jako v maďarském Hevízu, kde se můžete namatlat smradlavým blátem a omládnout. Jsou tam lázně, vstupenka stojí sedm padesát a Ponce de Leon má před vchodem sochu. Jinak s Poncem de Leonem to dopadlo špatně. Když byli krátce po přistání napadení Indiány (byli to Indiáni kmene Calusa, co se po nich dnes jmenuje Caloosahatchee River), byl zraněn oštěpem a museli z Floridy vycouvat a jet zase pryč. Jedna z lodi byla zahnána až na pobřeží Mexika a loď, na které byl Ponce de Leon, se dostala na Kubu, kde na následky zranění zemřel.

Moderní historie ostrova Gasparilla začala okolo roku 1877 vybudováním "rybího ranče", který kapitán Peacon vystavěl na severním konci ostrova směrem na Charlotte Harbor. Jistěže to nebyl "ranč" v texaském slova smyslu, kde se chovají koně, ale byla to vlastně fabrika na solení ryb, zvaných mullet a mullet roe, které tam přiváželi místní rybáři. Množství bylo dle historických záznamu téměř milión liber ročně.

Rybářský tábor, kde žili rybáři a jejich rodiny, na sever od ranče pak vyrostl do vesnice jménem Gasparilla, plné malých dřevěných domečků. A to byla celá populace ostrova - snad jen s výjimkou majáku a karanténní stanice na jižním konci ostrova.

V roce 1880 byly objeveny velká ložiska fosfátů, používané výhradně jako hnojivo, blízko Arcadie, podél Peace Riveru ve vnitrozemí. Aby bylo možno dopravit fosfát někam k hluboké vodě a loďmi jej exportovat do světa, nastoupila další z NOVÝCH věcí - železniční trať z Arcadie vedoucí až na jižní konec ostrova do rovněž nově vybudovaného přístavu.

Zhruba v tu dobu začala i průmyslová výroba ledu - ano, ledu tady na Floridě napřed ve vnitrozemí a pak přímo tady na ostrově. A to znamenalo, že NOVÁ možnost posílat čerstvou - tedy zmrazenou rybu - v železničních vagónech zároveň znamená KONEC solení ryb a konec Peaconova rybího ranče. Uzavření Peaconova rybího ranče byla první z velkých ztrát ostrova Gasparilla - postupných ztrát, které eventuálně zcela změnily charakter ostrova.

Mezi léty 1914 až 1945 vesnice Gasparilla stále ještě žila čilým životem, ale po válce začal rychle růst město Boca Grande na jižním konci ostrova, které prostě odčerpalo obyvatele ze zbytku ostrova. Vesnička Gasparilla začala chátrat a v polovině padesátých let byly zbývající budovy zbourány a odklizeny.

Předtím - v roce 1912 - byl oficiálně otevřen nový přístav Boca Grande na jižním konci ostrova, kde se překládala obrovská kvanta fosfátů z přijíždějících vlaků na lodě. Ale nic netrvá věčně - o několik desítek let později se ukázalo, že přeprava fosfátů vlakem vnitrozemím až do přístavu v Tampe je ekonomičtější a tak se provoz v přístavu Boca Grande zmenšoval a zmenšoval až zmizel docela. Poslední nákladní loď plná fosfátů odjela z přístavu v Boca Grande v roce 1979.

Mezitím, od toho roku 1912, kdy přístav a železnice jely na plně obrátky, se město Boča Grande postupně rozrostlo. Podle jedné z původních verzí Gasparilla Inn otevřela pro hosty, začaly růst výstavné domy pro prachaté "zimní obyvatelé" , pro ty, co přijedou jen přes zimu, protože se to na severu nedá vydržet a v létě jedou zase zpátky a obyčejné domy pro celoroční obyvatele.

A jak město Boca Grande rostlo, tak se zároveň objevovaly nové, dříve nevídané služby - jako třeba tramvaj! Ano, Boca Grande měla tramvaj! Město ji postavilo v roce 1910 a vedla z centra města do přístavu na jižním konci. Počet pasažérů ale nikdy nebyl dostatečný na to, aby jízdné pokrylo náklady a tak tramvaj v Boca Grande vyjela naposledy v roce 1920. Zase jednou něco naposledy...

Zhruba od roku 1910 začal jezdit osobní vlak z velkých měst na severu do nového resortu Boca Grande po stejné trati, co se dřív přepravovaly fosfáty. Ovšem, když byl postaven silniční most z pevniny na severní konec ostrova, byl ostrov najednou dosažitelný osobními auty a to byl úplný konec železniční dopravy. Poslední osobní vlak z Boca Grande odejel v roce 1958 a poslední vlak jakéhokoliv druhu projel trati z Boca Grande v roce 1981. Zbytky pilířů železničního mostu pořád ještě v moři stojí a sedávají na nich pelikáni, jsou od těch pelikánů posrané do bíla...

Pak tu byl ještě i motorový přívoz - loď, která převáží auta z jedné strany na druhou - tedy ferry. Přívoz začal jezdit z Placidy na ostrov v roce 1929, ale zase, když byl dobudován silniční most, tak byl s přívozem taky konec. Poslední přívoz vyjel v roce 1958.

A ještě tu bylo kino! Jediné kino na ostrově otevřelo své dveře rostoucí ostrovní populaci poprvé v roce 1928. Jenže pak přišla televize! A tak se poslední kino "a last picture show" konalo v roce 1977.

V roce 1929 otevřel Joseph Spadero nový a obrovský Boca Grande Hotel na místě, kde je teď Boca Bay jižně od First Street. Byla to luxusní instituce, plná známých osobnosti a mezinárodních hostů. Nabízel atrakce, které Gasparilla Inn nenabízel - golfové hřiště, stáje s koňmi, tenisové dvorce a soukromé letiště. Ale po Spaderově smrti hotel začal upadat. Poslední návštěvník opustil hotel v roce 1961. Budova byla zbourána v roce 1975.

Jak jste si jistě všimli, rok 1929 byl velice aktivním rokem na ostrově. V tom roce byla také postavena nová velká škola na rohu First Street a Park Avenue v Boca Grande pro mládež z ostrova Gasparilla a okolních ostrovů. Ale po třiceti letech začal počet studentů klesat, až na počet, kdy udržovat školu na ostrově nedávalo smysl. Poslední žáci odešli a poslední "graduation" byla v roce 1963. Od té doby děti z ostrova navštěvují školu na pevnině a Lemon Bay High School na břehu Lemon Bay - Citrónové zátoky, kam už chodily i moje děti.

Tak nějak to bylo - vždycky něco začalo a pak to zase skončilo. Snad to tak má být. Je to smutné? Nevyhnutelné? Asi oboje.