Prosinec 2003

Bezmocný stát na českých silnicích

Tomáš Krystlík

EU pokárala Česko za špatnou kontrolu na silnicích a technického stavu aut. Stínový ministr vnitra Ivan Langer - jaká to směšná funkce být stínovým ministrem, takové hloupé tituly mají snad jen v Čechách - prohlásil (Lidové noviny, 05. 11. 2003), že nemá „pocit, že by se tomu musela Evropská komise vůbec věnovat“ a dodal: „Projezdil jsem celou Evropu a podobnou situaci mají třeba v Řecku, Itálii, Španělsku a konec konců i v Německu. Nemám pocit, že bychom se nějak dramaticky lišili.“

Pomineme-li, že k takto formulovanému výroku vedla pravděpodobně uražená česká ješitnost, „co nám bude cizák vykládat“, tak pan Langer zapomněl, že to, co české řidiče liší od jejich kolegů ze shora jmenovaných zemí, není dodržování nebo nedodržování předpisů, nýbrž absolutní bezohlednost vůči ostatním a také, že si česká policie nedokáže vynutit respekt. Souvisí to s panujícími mravy v české společnosti, s překompenzováváním komplexu méněcennosti většinou odvozeného od národního („politici nám slibovali, že se rychle budeme mít lépe, marku budeme mít za korunu a my se dodnes stále potácíme ve srabu“), který si Češi vyrovnávají právě za volantem, nebo prostou touhou ukázat, že něco znamenám. Co, je už vedlejší. Hlavně ukázat.

Pamatuji si, jak jsem byl popuzen údajnou nespravedlností, když německé dopravní inspektoráty odmítaly od přelomu 80. a 90. let přepisovat československé řidičské průkazy bez doplňující zkoušky z pravidel a jízdy, což dříve dělaly, s poukazem na nedostatečné dovednosti českých řidičů. V druhé polovině 90. let jsem se v českém tisku dočetl, že zkoušky pro adepty řidičského umění se budou muset zpřísnit, aby adepti mohli prokázat, že - považte! - dovedou projet křižovatkou řízenou světly a rozjet se do kopce. Opravdu, vizitka to umu českých řidičů! Jak to kontrastuje s německým výcvikem, kde, mimo jiné, musí žák autoškoly jet čtyři vyučovací hodiny po dálnici rychlostí vyšší než 130 km/h a přibližně polovina adeptů řidičského umění zkušební jízdu opakuje, neb propadne. I několikrát.

I v Německu se dá získat technická kontrola za úplatek. Ale ten, který ji uděluje, auto vždy důkladně prohlédne, aby v případě havárie, když by se zjistilo, že nastala vlivem technického stavu vozidla, nebyl volán k trestní zodpovědnosti podle jím vyplněného a podepsaného protokolu technické kontroly. Německé pojišťovny jsou v tomto směru velice aktivní. Čili vysloveně nebezpečné téměř autovraky plaketu ani podvodným způsobem nedostanou. V Česku tomu tak není - za dvanáct stovek přinesou plaketu a vyplněné doklady až do bytu, aniž auto kdo spatří a pyká za případné následky.

Pro omezení korupce policistů a pracovníků technických kontrol existují určité metody, ale jejich popis by zabral dost místa. Pro zvládnutí chaosu na silnicích a získání respektu by měla policie upustit od takových zbytečností jako jsou kontroly, zda má řidič s sebou sadu náhradních žárovek (stejně je to zbytečné, protože u některých aut se dají vyměnit žárovky tak obtížně, že se to svěřuje servisu), zda mu svítí všechna světla, rychlost kontrolovat jen tam, kde je to z hlediska bezpečnosti smysluplné a ne pouze výhodné pro vybírání peněz - prostě omezit pokutování za nevýznamné přestupky a soustředit se na ty, které mohou mít fatální důsledky: na jízdu na červenou, nedávání přednosti na přechodech, na malé odstupy mezi jedoucími vozidly, poutání se bezpečnostními pásy, couvání na dálnici, jízdu vlevo po dálnici a předjíždění vpravo, zastavování na silnicích mimo obec kvůli telefonování, stopování na dálnici, stav pneumatik. Policie nesmí dostat právo zadržovat řidičské průkazy, vyjma opilcům za volantem. Neměla by také vybírat pokuty přímo na silnici, nýbrž příslušné policejní ředitelství zasílat složenky s dopisem a uvedením důkazních prostředků, které proti provinilci mají s tím, že pokud nesouhlasí, tak se může odvolat k soudu. Eo ipso by se zkvalitnila práce policie, protože by musela dbát získávání řádných důkazních prostředků, které by obstály před soudem (ne před nějakým okresním úřadem). Sazebník pokut změnit z dnešní necelé jedné stránky na pečlivě a smysluplně (ne tedy, jak před časem navržený nejvyšší počet trestných bodů za jízdu bez technického průkazu) odstupňovaný systém pokut v rozsahu malé knížky spojený u některých provinění s udělením trestných bodů do centrálního registru řidičů (při dosažení maximálního počtu trestných bodů, /např. 15, maximální počet bodů za závazný přestupek 4/ se ztrácí řidičský průkaz, musí se znova složit zkouška a zase za každé dva roky bez nově udělených trestných bodů se čtyři smažou) někdy též i s vyslovením zákazu řízení motorových vozidel na měsíc, dva nebo tři (couvání na dálnici, překročení povolené rychlosti v obci o více než 30 km/h, jízda na červenou). První řidičský průkaz by měl být udělen na zkoušku, kdy se sleduje, zda nespáchá řidič během prvních dvou let těžší přestupek. Oprávnění pro silnější motocykly (od určité výše výkonu ke hmotnosti) vydávat až po dvou letech prokazatelné praxe s motocykly slabšími.

Zavést v povinném ručení důsledný malus-bonus systém (jako v západní Evropě) - kdo jezdí bez nehody, tomu se sníží postupně pojistné až na 30 % základní pojistky (po 22 letech bez nehody), při nehodě se pojistné zase zvyšuje, v extrémním případě až na 240 % základní pojistky tak, aby plátci pojistky trvalo po jediné, i částečně zaviněné nehodě alespoň 5 až 8 let, než by se dostal na svou původní procentní sazbu. Ony procentní sazby dotyčného by si pojišťovny vzájemně sdělovaly. To by mělo být účinné, protože každý si rozmyslí, jako na Západě, zda platit za povinné ručení za stejné auto například 270 nebo 2 160 € ročně.

Nevynutí-li si ani potom policie dodržování předpisů, pak zbývá řešení známé z banánových republik - na všech myslitelných místech, kde je to účelné pro bezpečnost, umístit zpomalovací pražce. Ty jsou nejúčinnější - je vždy dojemné sledovat, jak čeští řidiči své plechové miláčky šetří, aby si, nedej bože, nepoškodili podvozek nebo tlumiče!