Prosinec 2003

Kouř

Jaroslav Hutka

Od června přišla asi desítka dotazů, jak vlastně ta akce u sochy svatého Václava dopadla. To balení řetězů na rudo. Dopadlo to blbě, prohráli jsme. Řetězy tam budou dál. Přišlo snad padesát lidí a s náhodnými čumily se udělal asi tak stohlavý řídký dav, který sledoval naše pošetilé počínání. Šéf Balbínů vesele promluvil, my jsme s Hladíkem vesele zahráli a díky dvěma nadšencům jsme měli alespoň dostatek červené látky a sovětských praporů, že se ty řetězy okolo sochy zabalily úplně. Jediný nadějný pohled byl na staršího tatínka, jak si s malým synkem do rudého krepového papíru zabalili také svůj kus řetězů.

Byl slunečný a teplý nedělní podvečer a Klausovi tiše prošel stý den od jeho zvolení prezidentem. Sedl jsem si na ty zabalené řetězy a byly stejně tvrdé a ostnatě nepřátelské jako nezabalené. Snad i tvrdší. Byly sem instalovány v roce 1969.

Do půlnoci byly ty řetězy ještě zabalené. O půl třetí ráno, když jsem šel z Balbínky domů, bylo vše až do poslední červené nitě uklizeno. Jako by se nic nestalo. A taky že jo. Češi jdou do likvidace. Vymírají, protože nemají ani názor, ani děti, jen tu svou blbou operetní otázku: Kde domov můj?

Stáli jsme s Vaškem Trojanem už na vedlejším chodníku, už jsme byli na odchodu, ještě naposledy z boku obhlíželi titěrnost svého díla kolem mohutné sochy, když se mi zarazil zrak o velikého krásného černocha, který se o ten řetěz opíral. Měl na sobě červené tričko s bílým přemyslovským lvem.

“Hele Vašku, koukni na toho černocha. Není to podivné?”

“Ježíšmarja, to musí někdo vyfotit!” zařval Trojan, vykročil prudce vpřed a upadl. Zakopl o mou kytaru, kterou jsem držel před sebou, opřenou o zem. Rychle se zvedl a běžel za kýmsi s foťákem. Chatrný papundeklový futrál zůstal ležel na zemi tak, jak na něj Vašek dopadl. Dřepl jsem si a futrál otevřel. Krk kytary byl v podivném úhlu oproti tělu, struny vyvěšeny. Povolil jsem tedy struny úplně, zavřel futrál a zase si s ním stoupnul a podíval se na toho nádherně urostlého člověka v černé kůži. Vypadal jako dávný král Etiopie. Vašek přiběhl zpět.

“Stalo se něco kytaře?”

“Ulomil se jí krk.”

“Do prdele! Půjde to spravit?”

“Musí,” odpověděl jsem klidně, ale nebyl jsem si zase tak jist.

K té kytaře jsem přišel v roce 1974 způsobem, že mám dodnes pocit, že si mě našla sama. Sžil jsem se s ní, prožil s ní ty nejhezčí i nejsmutnější momenty života, objel s ní celý svět, a když jsem se v roce 1997 rozhodl, že končím definitivně s veřejným vystupováním, tak jsem ji vyndal z futrálu, dojatě na ni na rozloučenou zabrnkal a pak ji položil v ateliéru na kanape. Druhý den měla utržená záda a ležela na kanapi celá rozpadlá. To se jí stalo ze zoufalství, věděl jsem okamžitě.

Měsíc jsem ji nechal takhle pietně ležet a pak dal její ostatky zpět do futrálu. A jak to tak chodí, objevil se záhadně člověk z východních Čech, slovo dalo slovo a on řekl, že je opravář kytar. Dal jsem mu ty pozůstatky a zapomněl si říci o jeho jméno a vzít si jeho adresu. Takže osud. Jak přišla, tak zase odešla, řekl jsem si nakonec.

Asi po roce a půl jsem zjistil, že všechny mé představy o dalším životě bez kytary byly mylné, a že se tedy na jeviště vrátím. Ale než jsem stačil začít řešit problém kytary, kouzelný opravář se zase objevil. Kytaře udělal kopyto, a když ji spravil, tak ji nechal rok v tom kopytě odpočívat. Oddechla si a vrátila se jí i duše. Bylo to radostné setkání, i když už s mou definitivně kulhavou pravou rukou.

Ještě ten nedělní večer, co jsme prohráli u řetězů, jsem čarodějnému opraváři z České Třebové zavolal. Říkal chlácholivě, že do konce prázdnin to bude v rychtyku. Měl jsem z toho všeho divný mrazivý pocit.

“My jsme ale strašní idioti,” řekl najednou Vašek, když jsme si zasedli v Balbínce k pivu, “my jsme ho neměli fotit, ale oslovit. On tam přece čekal na nás,” plácal se Vašek do čela.

“Myslíš, že blaničtí rytíři jsou černí?” zeptal jsem se zamyšleně.

“Vždyť jsi ho viděl! A my blbci místo abychom s ním promluvili, tak si ho chceme vyfotit! My jsme tak strašní volové, zpitomělí tímto světem! Toho už nenajdem,” a napil se piva.

Vašek je vědec informatik. V sedmdesátých letech pracoval v Akademii věd, a když podepsal Chartu 77, tak se rozhodli ho za to potrestat. Tedy ho vyloučili z ROH, tehdejších komunistických odborů.

“Dodnes se za to stydím,” říkal mi jednou, “že jsem neměl odvahu jim říct, že jsem nikdy v těch jejich odborech nebyl”.

Žvanili jsme v Balbínce dlouho s těmi několika lidmi, kteří se balení řetězů účastnili. Ze Švýcarska přijel Aleš Wotruba. Jogín, který v roce 1968 nás s Kalandrou doprovázel na sitar. Když sem vlítli Rusové, tak emigroval. Ty řetězy se ho velmi týkaly. Dnes ještě víc než dříve. Jeho žena Šárka byla v šedesátých letech uvězněna kvůli dnes už zapomenutým studentským protikomunistickým rebeliím.

“Švýcaři mají svůj stát rádi, ale nic mu neodpustí. Taková akce by tam proběhla podstatně jinak,” prohodila Šárka.

“Švýcaři se taky cítí ve své zemi doma a podle toho se tam chovají. Češi mají pocit, že jsou ve své zemi na návštěvě a že se jich to vlastně vůbec netýká…” řekl jsem a namluvili jsme takových řečí hromady. Když jsem pak ve tři ráno dorazil domů, šlo mi to v hlavě ještě trochu jinak. Vítězný řetěz, přemyslovský černoch, zlomená kytara… všechno jaksi neblahá znamení. Ano, vystoupil jsem ze své role. Opustil jsem slovo a pokusil se lidi pohnout k akci. Odstranit symbol a tím začít odstraňovat také to, co ho vytvořilo. Pokusil jsem se měnit osud a to není jen tak. Za to se platí. Život není jen soubor nahodilostí a některé zápasy se podobají mýtu. Vyžadují si modlitby i oběti. Pouhé činy nemají samy o sobě dost síly. Když jsem usínal, tak se mi honily hlavou dost těžko popsatelné věci. A když jsem se vzbudil, tak mě ty myšlenky neopustily.

Dva dny jsem o tom přemýšlel. Síla k činům vzniká schopností oběti. Co ale může člověk v moderní době obětovat, aby to byla pravda? Zabít své zvíře nebo nakrmit žebráka už neplatí. A schválně se trápit a působit si bolest je směšné, není ani jisté, jestli mě trápení nakonec netěší. Jde o oběť, která nevydírá, nepředvádí se, zůstává osobní a přitom pravdivá. Něco jako přestat kouřit, napadlo mě. Není to ale poněkud malicherné? Pouhý čoud. A stejně bych to nedokázal. To mám po všech těch pokusech přestat už vyzkoušené. Kouř se mi stal osudem. Už čtyřicet let. A zde jsem se zahlédl ve velmi hloupé podobě člověka, který tak rád mluví o svobodě a neumí se zbavit vdechování páleného listí. Ale stačí přece si to listí už nezapálit…

První týden prošel bezbolestně i s hospodou a koncertem. Horký nádherný a suchý červen končil a s ním i moje třicátá šestá sezóna. Těšil jsem se na prázdniny. V červenci jsem chtěl na chalupě konečně dopsat Neodeslaný dopis, tlustou knížku ještě z emigrace. Tak jsem se do toho pustil. Po pár dnech pokusů jsem ale zjistil, že buď budu psát a při tom kouřit, nebo halt psát nebudu. Ten čoud tedy není zase taková malichernost. Vnucuje naléhavě svůj význam, tváří se téměř jako smysl bytí i svobody. Pouhý kouř a takhle cvičí s představami! Ale když mě jiní pacholci nedonutili tančit, jak pískali, nenechám si to líbit ani od čoudu, přestože hlasem mého vlastního vědomí lže cosi o svobodě a poezii a zoufalství jakési nekonečné ztráty…

Tak jsem si vzal pátý díl Harryho Pottera a nádherný červenec jsem pročetl velmi napínavou knížkou o sedmi stech stranách. Ke smutku dětí ta knížka v té chvíli existovala jen anglicky.

V srpnu jsme objeli prázdninově Itálii. Cestu jsem měl částečně zatemněnou těžkými frustracemi. Neustále se ve mně hromadily výčitky vůči všemu a ošklivé představy. Až v září mi došlo, že to bylo z nedostatku čoudu. Ale zvládl jsem tam i dvě ošklivé zkoušky. Jedna byla u Ceciny. Parkoval jsem u monumentálního piniového háje, couval na asfaltu a vší silou zabíral za volant u našeho prázdninového nákladního obytňáku. Najednou cosi křaplo, volant se roztočil a kola zůstala stát.

“Něco se stalo?” ozvalo se z obytné části.

“Jo, utrhl se volant.” Ale nezapálil jsem si. Pouze jsem v šoku nastupoval a vystupoval z kabiny, obcházel auto, koukal tupě do motoru a dotýkal se uvolněného volantu a absolutně nic nechápal. Pak jsem poslal několik esemesek a věc opravil. Ale ani v té chvíli jsem si nezapálil, i když jsem byl pýchou bez sebe. A když se nám na cestě z prázdnin v podvečer na rozpálené dálnici v severní Itálii v plné rychlosti rozbalila zadní pneumatika a rupla… i v té situaci jsem vyhrál nad čoudem.

Teď už máme konec října. Pátý měsíc bez doutnajícího listí v puse a jsem konečně ve stavu psát a při tom nepálit. První fejeton bez popelníku narvaného vajglama. Ale neříká se mi to dobře, působí to nějak příliš pozitivně a tedy i nevkusně. Stát se normálním je trapné hrdinství a nudné literární téma. Velké literární téma ovšem je, jaké si kouř umí vytvořit na svou obhajobu argumenty. Jednou ve Švýcarsku mi farář Sváťa Karásek říkal, že se pokusil týden nekouřit.

“A proč jsi zase začal?” zeptal jsem se.

“Začlo se mi zdát, že nějak méně věřím v Boha,” odpověděl.