Prosinec 2003

Radost ze zla…

Jan Beneš

Radost ze zla…agent, bonzák, donašeč, fízl, informátor, práskač, udavač, vejška… Aneb Pavka Morozov

Ke všem těmto epitetonům podlosti nutno zajisté přiřadit ještě i členy KSČ, kteří měli udávání nejen za znak uvědomělosti, ale přímo v popisu členství. Nebylo jistě náhodou, že mládeži tak zvaně fungl nové a tudíž Gottwaldově, byl přihrán co vzor spratek jménem Pavka Morozov (snad od něj zvolil poruštění jména svého druhdy i Pavel Kohout) a nebude náhodou, že opravdu prvým výrazným znakem jakési Gorbačovovy snahy změnit Rusko bylo již roku 1987 úřední zrušení tohoto symbolu uvědomělého nového mládí, toho jména Gottwaldova, tak vřele nám podstrkované i Marií Majerovou a Jorge Amadem. Samotným Hoffmeistrem do naší tehdejší školičky v Dejvicích dovedeným. Gorbačov dopustil se i zveřejnění skutečných okolností případu, více než značně lišící se od propagandistické verse. Spisy byly nalezeny. Realita byla taká, že Pavkovu dědečkovi chtěl sovchoz zabavit saně a děd je tudíž ukryl někde v lese. Ten úkryt Pavka hlídal. Saně se však rozhodl ukrást i kdosi jiný - jistě také na úkor sovchozu. Pavku saně střežícího zabili, neb to je odedávna v Rusku to nejjednodušší řešení.

V době a zemích, kde nástup nové epochy dějin vždy následoval nedostatek, neb "bohatým brát a chudým dávat" jaksi nepřinášelo dříve ohlašovaný blahobyt, pak udavačství bylo motivováno zejména snahou o získání nějaké té výhody, anebo řešení osobní nevraživosti. Z basy znám případ muže, který - co přidruženou výrobu JZD a tedy zcela legálně - pěstoval nutrie a "pakoval se na tom" a dopřával si. Na rozdíl od těch družstevníků, kteří nejen nepěstovali nutrie, ale ani nějak jinak se nevěnovali práci užitek přinášející. Base neušel a nutrie péči vyžadující stihly bez jeho opatery v JZD vychcípat. Svůj díl jistě sehrávaly i plebejské pocity velkých aspirací (třeba literárních, viz ten vzpomenutý případ předního básníka našeho stalinismu) ale malých schopností a získání statutu někoho, kdo nad režimem získáním jakési té výhody vyzrál. A přiznejme v případech jiných i míru donucení, ve chvíli vězeňské tísně a beznaděje.

Nebude asi náhodou, od počátku nové epochy polistopadové, že máme k disposici seznamy těch, kdož podepisovali, ale silně postrádám seznamy těch, kdož podepisovat dávali. Ačkoli jméno na seznamu ve skutečnosti neznamená opravdu nic, - jak dovodím později. Jen právě to jméno na seznamu. Obraz charakteru dodá jen nahlédnutí do svazku. Nikoli všecky se nám zachovaly, že ano ? To vše podepřeno naším zákonem lustračním, jež nejen sankcí postrádá, ale navíc je ještě opatřen nápisem s cedulkou „Nejsme jako on“, případně „Dost bylo kádrování!“ Navíc tu máme ministry povolující výjimky, neb odborníků je nám třeba a pokud to kdo nepochopil, pak nechápe ani to, že nejlepším ředitelem mateřské školky bude sexuální deviant, stýská se mu po totalitě a dobách, kdy sexuální devianti mohli být jen vedoucími Domu pionýrů (například v Brně). Oni přece nejlépe vědí, co takové dítě potřebuje. Nádherně tomu vyhověl náš Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinu komunismu, kterýž co vyšetřovatele těch zločinů zaměstnal jakéhosi pana Moslera. Ten opravdu věděl, jak na to. Roku 1975 udal svého kolegu Kyráška (a další) za výrok, že je mu husa na pekáči milejší než Husák na Hradě. Kyráškovi bylo pykat a tohoto vyšetřovatele ÚDV možno právem považovat za odborníka na předmětné zločiny.

Lustrační zákon, tedy cosi jako paměť, ledva tehdy před lety schválen, ihned novelisován, aby ho nebylo možno vztáhnout na Václava Havla. Hnedlinko taktéž týmž bagatelisován, například v případě odborářského předáka, který na tom vnitru přece jen učil jazyky, či co... (Ověřte si to, přátelé. Nahlédli jste do jeho svazku?) Pan Falbr však, podle velmi hodnověrných svědectví v době, kdy ještě netušil jak se doba vyvrbí, v prosinci 1989 měl podanou žádost o asyl ve Švýcarech.

Škála těch, kdož se uveřejněním svého jména cítili potrefeni, je až trapně shodná. Ten estébák si potřeboval udělat čárku - například pan režisér Krejča. Výmluvnější by bylo zveřejnění svazku. Což učinila třeba paní Bohdalová a z něho právě zjišťujeme, že podle svého kontaktu StB dotyčná sice podepsala, ale odmítala spolupracovat. Část svazků, celkem 22 000 jmen, vyvezl při svém útěku major Josef Frolík a jména pana režiséra Krejči i právě vyznamenané Dany Zátopkové, jsou už tam a padla i v pod přísahou učiněném Frolíkově slyšení v US-senátu. V Americe se pod přísahou nesmí lhát a je to trestné. Chodí se za to bez pardonu pykat. A tak se Frolíka některé potrefené husy pokusily žalovat. Včetně jisté českoamerické filmové hvězdy, šťastně se ze světa socialismu vyvdavší do světa ovládaného třídními nepřáteli. Tehdy (tuším, třetí) pan choť zajišťoval svými příjmy to nejlepší právní zastoupení.(Žaloval rovněž jeden britský poslanec a časopis Stern. Své pře prohrály (Brit a německý časopis) či od nich po předložení důkazů těm na pomoc povolaným právníků dotyčná hvězda raději odstoupila. Ošklivé překvapení připravili naší nejvýznamnější šansoniérce v Německu, kde v TV a před kamerou, konfrontována se svými svazky s udáními nikoli triviálními. Dala se slyšet, že do Němec už nepojede. Bude účinkovat jen doma. Hle, jaké vlastenectví se nám tu objevilo!

Nesmyslnost výroku o estébácích, kteří si potřebovali udělat čárku ostatně opakovaně veřejně vyvrátil i šéf archivu ministerstva vnitra Frolík (synovec toho uprchlého, mimochodem). Zopakujme však, že rozhodující není jméno v seznamu, nýbrž obsah svazku. Nicméně sháňku po čistém lustračním osvědčení, jež vskutku dosud tu a tam vyžadováno, to nezmenšilo. Takže se jím pyšní třeba i dáma, jež se nám ke svému agentství a práskačství již roku 1968 sama v slzách přiznala (práskala na nás), neb se tehdy domnívala, že to na ní prasklo. Žádala si o naše pochopení, přece potřebovala výjezdní doložku do Francie a bez donášení by ji nedostala. Můžeme se zlobit snad jen proto, že by ji jinak než jako agentka-provokatérka nezískala? Nějak jsme to nepochopili tehdy a nechápeme to dodnes. To už chápu, taktéž uskutečněnou výměnu podpisu za opatření povolení na plynová kamna. Mrznout v zimě i doma je opravdu nepříjemné a další, za vyhrazení místa k parkování před bydlištěm - šlo o invalidu na automobilu závislém. To pochopení nás arciť ani v těchto případech nepřimělo k udržování přátelských vztahů.

Hezká řádka agentů je mezi proslaveným disentem. Tady se občas dozvídáme, že vlastně šlo přímo o hrdiny, kteří sestupovali ku svému boji s režimem přímo do jámy lvové a ovlivňovali StB zevnitř. Jenže i zde je to samozřejmě pouhý žvást. Nahlédnutím do svazku snadno ověřitelný. Například přítel presidentův a výtvarník, pověřený tímto vytvořením nového státního znaku (co světový unikát ho opatřil svým copyrightem) podepsal výměnou nepodmíněného trestu za podmíněný. V trestní věci právě za své disidentsví. Otázkou tudíž zůstává, proč se do toho "boje s režimem" pouštěl (a pouštěli), když nepočítal s tím, že za to bude zavřen. Což je v jiné rovině zase uznání, že si počínali způsobem režimu škodícím. Opisuji od Maxima Gorkého, že vězení je pro revolucionáře vyznamenáním. Jiný známý výtečník, dokonce kandidující za naše socany do senátu (neúspěšně, ač měl být dle svého volebního sloganu "kladivem na kriminalitu") zase tvrdí, že udával (například na Hutku a Mertu) jen věci nedůležité a triviální. Což tedy činí spolupráci se zločinci trivialitou.

Další hezký důvod (zvláště u umělců) vězí v tvrzení co vlastně prý mohli udávat? Zajisté, co třeba mohl udávat takový ředitel Národní knihovny? Nevíte ? Povíme.

Takže nahlédněme do svazků. Do doby před srpnem 1968 a tudíž i přednormalisační. Již tehdy, budete se divit, se udávalo. Však leckterý člen KSČ těch dob dodnes uvádí své vyloučení ze strany do výčtu svých nezasloužených utrpení. Dne 26. března 1955 (hledal jsem namátkově, veden svým březnovým datem narození) navštívili soudruzi od StB, jmenovitě major František Ježek, kapitán Gula, a operační technik tehdejší VI. správy, jež jménem neuveden, ředitele Národní knihovny v Praze. Návštěva byla předem ohlášena, třebaže soudruh ředitel předstíral před svou sekretářkou překvapení. Do toho se náhle a taktéž překvapivě, vynořil čísi požadavek, cosi přepsat a tak tam ředitel sekretářku vyslal, že si mezitím se soudruhy promluví a poradil jí, ať si v kanceláři nechá kabelku. Nač by ji s sebou nosila.Ta sekretářka se jmenovala Staniewitzová. Ledva odešla, soudruh ředitel nedělal už nic, ale soudruzi od StB jí prohlédli stůl i kabelku a udělali si otisky klíčů, které měla ve svrchníku. O ty totiž hlavně šlo. Potřebovali jí v bytě umístit odposlech. Do toho bytu chodil i jistý pan Novák z ministerstva financí. Jakýsi jiný "zdroj" upozornil, že se snad ti dva chystají k emigraci. Roku 1955 se do ciziny jaksi nejezdilo. Hlavně jen utíkalo. Odposlech to potvrdil a skončilo to pěti a osmi lety pro ty dva. Samá trivialita.

Soudruh ředitel na seznamu není, byl jen až do roku 1968 dobrý komunista a věděl, co se od něj očekává. Jeden z lidí zvláštního ražení. Že se mouchám netrhají nožičky věděl, že se nedělají ty věci jež učinil, nikoli. Nikdy nepocítil potřebu omluvit se svým obětem.

A pak jsou tu případy opačné, a byl to v Neviditelném psu publikovaný příběh maminky pana Volaříka, který mne k sepsání těchto řádků vyprovokoval. Neb hovoří o těch, kdož tak jako jeho maminka věděli, že něco jiného je pod nátlakem podepsat a něco jiného je podmínky této vynucené "spolupráce" zachovat. Jistý Petr je hlavně zloděj, podvodník a lhář. Vůbec člověk, jehož si pro jistotu nepouštíme přes práh obydlí. Taktéž horlivý sportovní fanoušek, ač mu hodně přesmetráková nadváha už od mládí v jakékoli sportovní aktivitě bránila. Jednou chtěl vyjet (když už se občas jezdilo) na jakási basketbalová klání do Bruselu. I povolali si ho k sobě dva soudruzi a přemlouvali ho. "abychom vám mohli věřit." Pokud jde o víru, byl Petr ochoten ji stvrdit jakýkoli závazkem včetně toho požadovaného, ale vymlouval se, že bohužel už je ten typ, který všecko vykecá. Nakonec ho přesvědčili, že nevykecá a podepsal. Téhož večera se dostavil do Violy na jistou partou provozovanou pravidelnou večerní sedánku a prohlásil: "Dejte si na mne bacha, hajzlové, právě jsem se stal agentem StB."

Byla to táž Viola, kde pozdější vídeňský starosta a tehdejší západní redaktor na poznávací misi, zpovídal tamtéž se shromažďující umělce z jejich vztahu k socialistickému státnímu a společenskému zřízení. Což pak hezky s plným jménem a případně fotografií, otiskl ve svém listě. Dotyční měli co vysvětlovat. Zeptejte se třeba básnířky Machulkové. Ve Viole bylo vždy (umělecké shromaždiště) dost těch, kdo dávali přednost tomu nevykecat to na sebe a tak dnes Petr není ani v tom Cibulkovi.

O cosi horší to měla jistá Vilma. Ta v době když ještě Tito nebyl krvavý pes, vyjela do Jugoslávie a pracovala co česká hlasatelka v Radiu Zagreb. Kdež jí měli dost roku 1951 z důvodů, o nichž netřeba uvažovat, a tak se vrátila domů k mamince. Ze života, který si naplánovala roku 1946, kdy jí bylo 19, zbylo málo a v Praze měla rodiče. Zahájila studia na vysoké a dva pánové si s ní dali schůzku v kavárně. Taktéž si hlavně přáli důvěřovat jí. "Určitě, ale dejte mi uniformu, třeba tu nejnižší hodnost. Chci aby každý viděl, že jsem na vaší straně." Marně ji přesvědčovali, že každý to vidět nemusí. Chtěla to manifestovat mundurem. Pochopitelně hrála blbku a soudruzi věděli, že ji hraje. Po čtyřech hodinách to vzdali.

Asi v nejtěžší situaci byl kamarád Mirek. Po 13 a půl roce ho propustili na amnestii z Leopoldova. Ta byla, nezapomínejme, podmíněná. Snažil se dát svůj život či to, co mu z něj zbývalo - propustili ho těžce nemocného, dohromady. Nalezl si zaměstnání kulisáka, oženil se. Přibližně po roce ho navštívili dva páni. O nějakém přesvědčování, že by mu chtěli věřit, slova nepadla. Padla jen možnost mezi podpisem a návratem do Leopoldova. O den později fingoval v divadle těžký úraz (pád do provaziště), jež spojen se ztrátou paměti. Úraz byl vážnější, než plánoval, ale o to uvěřitelnější se pak jevila i ta ztráta paměti. Samé triviality.

Ve skutečnosti jde případ od případu jen o radost ze zla (takto specifikoval už v době útlaku rakouského a tehdejších donašečů jistý Viktor Dyk). Doba byla zlá a mnozí v tom shledávali rovněž všechny důvodu k tomu, že sami nemusí být dobří. Dnes se po nás přece nechce víc, než jen udělat tlustou čáru za minulostí. K prznění mláďátek došlo tak dávno, že nemá smysl hovořit o něm. Což nemusíme. Leč nemůžeme se tvářit, že nebyla. Jinak se totiž hlásíme ku zpitvořené morálce všech těch, kdož mají proč tvářit se tak. Konec konců, už Gorbačov přišel na to, že Pavka Morozov ve versi donašeče na vlastní rodiče, nemůže být sovětské mládeži vzorem. Neb stojí psáno: Cti otce svého i matku svou, abys zdráv byl a dobře se ti vedlo na zemi.

Co by mělo stát psáno u těch, kdož z udávání otce i matku vyjmuli, ale jinak zábran neměli, ponechávám na čtenáři.