Prosinec 2003

Moře příležitostí

Ota Ulč

Moře, oceány, pokrývají většinu naší planety. Po nich pluje 95 procent všeho zboží světa. Staří Římané charakterizovali vlny jako "veřejný dar" - jako vzduch, slunce, dar nám všem. Jenže z celkového počtu kolem 200 států na světě, zhruba každý šestý patří do kategorie tzv. landlocked states, států přírodou ošizených, od mořských břehů odříznutých. A mezi suchozemskými chudáky jsme i my, a na mezinárodních forech hájíme jednotnou frontu společných zájmů nejen se Slovenskem, Maďarskem a Švýcarskem, ale i s Rwandou, Ugandou a Centrální africkou republikou.

Jestliže vzdálené louky jsou zelenější než ty, které nám patří, tím víc se litujeme, že slané burácející vody nemáme v dosahu, a zatím co sousedé k nim mnohdy mohou dojet tramvají, my musíme vyhazovat nekřesťanské peníze za krátký pobyt na přecpaných plážích. Spěchám konejšit informací, že vzdor našemu přírodnímu handicapu, mezinárodní konvence nám dávají táž práva podílet se na společném vlastnictví moří high seas - otevřených moří. Do tvorby pravidel máme co mluvit jako každý jiný. Nepálské království vysoko v Himálajích se například značně angažovalo na formulaci předpisů války ponorkové. Nebožka Československá socialistická republika se podílela na tvorbě kodexu mezinárodního námořního práva v Caracasu, v suchozemské Ženevě a pak podpisem na úspěšně dovršené práci v Jamajce v roce 1982.

Koncept moří jako společného majetnictví lidstva neznamená (ač některé země třetího světa se o to pokoušejí) právo rovného nároku, že by došlo k rozdělení každé lapené makrely na 200 kusů, ale příležitost vlastním svým úsilím se pokusit o úlovek. Kodex zaručuje suchozemským státům právo přístupu k mořím. V našem případě to je přes polské území, Švýcarsko přes území italské do přístavu v Janově. Bolivie se o svém koridoru dlouho dohadovala s Chile a Peru. Můžeme se tedy podílet na darech moře. Je jich hodně. Vezměme to od podlahy čili od dna: na souši je zásob mědi na 40 let, kdežto v mořích na 6 000 let. Zásob aluminia je na 100 versus 20 000 let. Odhaduje se, že na dně Pacifického oceánu je na půl trilionu kovových tzv. nodules (velikostí i tvarem připomínající brambory). Technologie v podobě obrovských podmořských vysavačů či jarmarečních kolotočů s nabírajícími kbelíčky již existuje, ale těžba se dosud nevyplácí. Velmi se ale vyplácí těžba ropy a zužitkování zemních plynů: již jedna pětina světové spotřeby pochází z těchto zdrojů a podíl nadále roste. Odborníci odhadují, že je víc zbylých zásob v moři než na všech kontinentech dohromady.

Teď sdělení méně dobré: roste totiž tlak toto společné vlastnictví moří zmenšovat. Několik století poklidně přetrvával koncept teritoriálních vod o šíři 3 mil ve výlučném vlastnictví toho kterého pobřežního státu. Jenže to již nestačí, na Jamajce došlo k dohodě o 12 mílích .V tomto pásmu Polska nemáme nárok ulovit si ani jednu sardinku, vyvrtat ani jednu díru, z níž by pak prýštila kýžená mazlavá ropa. A je to všechno ještě horší zásluhou všeobecně již platné novoty - konceptu tzv. continental shelf. Tím se považuje mořské dno (sea bed) a spodní půda (subsoil), od hranice teritoriálních vod měřeno až do vzdálenosti 80 mil a hloubky 200 metrů. Průměrná šíře je 30 mil, kde pak zpravidla začíná strmý svah do daleko hlubších vod, které zůstávají - prozatím zůstávají - majetkem všeho lidstva.

Teritoriální vody se od kontinentální mělčiny liší vlastnickým právem toho, co je nad dnem. Nesmíme lovit v polských výlučných vodách, ale můžeme tak činit v jejich kontinentální mělčině, v níž se ale nesmíme dotýkat dna. Kdybychom pídili po polských krabech, způsobili bychom druh incidentu, jaký se udál na opačném konci zeměkoule. Tam šlo o konflikt mezi tehdejším Sovětským svazem a Japonskem, neshodli se o interpretaci pohybového počínání krabů, Japonci lovených na sovětské mělčině. Moskva poslala protestní notu s upozorněním, že krabi lezou po dně a tudíž jsou součástí mělčiny ve výlučném socialistickém vlastnictví prvního státu dělníků, družstevních rolníků a pracující inteligence. Tokyo odpovědělo, že kdepak, naopak - krabi jsou stvoření docela čilá, občas sebou mrsknou pár centimetrů do výše a ne že by se jen mátožně ploužili po dně. Tudíž spadají do klasifikace živočichů, které může kdokoliv oprávněně lovit.

Dochází k rozporům o vlastnictví, zanechané v mořích nejen přírodou, ale i člověkem. Za japonsko-ruské války v r. 1904-1905 došlo k potopení carské lodi Admirál Nachimov s velkým pokladem. Stalo se tak v mezinárodních vodách. Japonci se pustili do hledání zlata a Sověti protestovali. Za obou světových válek putovaly ke dnu celé flotily. Například německé ponorky admirála Doenitze v jednom dni torpédy zasáhly 32 lodí. Rekordní katastrofu utrpělo japonské loďstvo. V laguně mikronéského atolu Truk ve Východních Karolinách v jednom pokojném dopoledni přispěchalo americké letectvo a potopilo víc než 60 lodí. Po letech na jednom ze svých vandrů jsem se tam stavěl, v obchůdku koupil mapu pohřebiště a z lodičky značně průhlednými vodami nahlížel na siluety všelijakých těch proděravěných Haian Maru, Gosei Maru a Fujikawa Maru. Z dálav se sjíždějí potapěči a Jacques Cousteau tam natočil pozoruhodný film. Přísně je ale zakázáno pachtit se po suvenýrech a vraky rabovat.

Otázka: komu potopené plavidlo či potopené cokoliv patří? Někteří experti tvrdí, že výlučným vlastníkem zůstává původní majitel, pokud se svého práva výslovně nezřekl - což ovšem nikdo dělat nebude. Jiní experti předkládají zúženou interpretaci takového práva, že majitel se musí pokusit o záchranu svého majetku, aby vlastnický titul neztratil. K zodpovězení zůstává řada otázek jako například druh vlastnictví ztraceného plavidla (státní či soukromé) či doba, která od katastrofy uplynula. Jinak aby se přece jenom pohlíželo na pátrání po pokladu škuneru, ztraceného před stoletími, a jinak po lodi - oběti nedávné tragedie, jejíž pasažéři či členové posádky stále ještě žijí. V takových případech pátrání a prohrabování se ve vracích získává na příchuti a reputaci rabování hrobů.

Titanic po srážce s ledovcem šel ke dnu v noci 15. dubna 1912 se ztrátou 1 513 životů. V září 1985, tedy po více než 70 letech , se francouzské výzkumné skupině podařilo v Atlantiku vrak objevit. Titanic patřil Britům, potopil se v mezinárodních vodách, byť v blízkosti amerického břehu. Americký kongres prohlásil Titanic za maritime memorial, chráněný před jakýmikoliv vetřelci a vyzval k uzavření příslušné mezinárodní smlouvy.

Rozruch též způsobil nález vraku italského luxusního plavidla Andrea Doria, které se na své první transoceánské cestě do New Yorku potopilo v noci 25. července 1956. Již v blízkosti amerického břehu, kde doprava je natolik čilá, že se té končině říká "Times Square severního Atlantiku" došlo ke kolizi, kterou zavinila loď Stockholm na cestě do Kodaně. Její příď prorazila do boční strany až do hloubky deseti metrů a Andrea Doria šla ke dnu. Na rozdíl od katastrofy Titanicu došlo ke ztrátě jen 51 životů, zachránilo se 1 650 osob. Smrt si tehdy vybírala podivuhodně. Náraz vymrštil dvanáctiletou Lindu Morganovou z postýlky, že oknem vyletěla a živá přistála na palubě couvajícího Stockholmu. Její sestra v téže kabině zahynula.

Etické zábrany právem odpadají při pátrání po vracích dávných dob. Suchozemským Čechům doporučuji soustředit se na Karibské moře, oblast tu nejperspektivnější. Tudy pluly koráby z Latinské Ameriky do Španělska s naloupeným zlatem a stříbrem, a mnohé z nich rozmetaly v oné končině značně četné hurikány. S pomocí sonarů, všelijakých moderních instrumentů, naděje na úspěch značně vzrostly. Vznikly společnosti investorů, ochotných riskovat peníze do nákladných projektů. Výzkumníci pátrají v archivech, studují staré mapy (i z toho se už stává speciální vědecká odnož).Týmy potápěčů se pouštějí do obtížné a nikoliv nejbezpečnější práce. Leckdo již zahynul, ať už vinou technického vybavení nebo žraločím útokem. Nikdo investory nelituje, když přijdou o poslední kalhoty, ale přemnozí šťastlivcům závidí a dychtí se na nálezu podílet.

Spory nezřídka končí v soudní síni s dohadováním, v kterém že místě došlo k nálezu, kdo se o něj přičinil, kdo že byl původní vlastník. V jedné takové při se velice svářila federální vláda ve Washingtonu s vládou státu Florida. V tomto případě se soudce zachoval nevraživě vůči bernímu úřadu jak federálnímu, tak státnímu, se slovy "nárok nevzniká jen tím, že někdo po něm baží." V roce 1988 došlo k náramnému nálezu 160 mil od pobřeží amerického státu South Carolina. Po třináct let trvajícím pátrání a výdajích deseti milionů dolarů, robot jménem Nemo v hloubce dvou a půl kilometrů objevil sto metrů dlouhou loď S. S. Central America, kterou potopil mocný hurikán v roce 1857. Kromě 420 pasažérů též vezla šest tun zlata, vykutaného v Kalifornii. Z hlubin se podařilo získat ingotů a mincí v hodnotě víc než miliardy dolarů. Supové se začali létávat z všemožných stran a právníků se nashromáždilo takové množství, že v soudní síni zaplnili všechen prostor, rezervovaný pro veřejnost. O velký podíl usilovalo deset britských a amerických pojišťoven, které za ztrátu lodi vyplatily 1,2 milionu dolarů, tehdy velikánskou to sumu. Proč si tedy vrak samy nenalezly a zlatem se nezahojily? Bránili se skuteční nálezci. Erár chtěl svůj podíl, samozřejmě. Nejen federální vláda a stát Jižní Karolina, ale i stát New York bažil s tvrzením, že do jeho přístavu ztroskotavší loď měla původně namířeno. O podíl se hlásila i Kolumbijská univerzita, moje alma mater, s odůvodněním, že šťastným objevitelům poskytla vzácné staré mapy.

Soudce přiznal skupině 166 investorů, sdružených ve společnosti Columbus-America Discovery Group, dvě třetiny nálezu a zbytkem podělil 25 jiných zájemců. Soudce se musel navíc potýkat s právní novinkou - takzvanou tele-possession: zda optické zaznamenání pokladu robotem opravňuje k vlastnictví či jen k finder´s fee, k náleznému.