Prosinec 2003

Pirátství

Ota Ulč

Verbální inflace, terminologická rozplizlost, učinily z neurvalých řidičů piráty silnic, z Viktora Koženého, někdejší kupónové hvězdy a tenisového partnera pana prezidenta, se stal pirát z bahamských ostrovů. Neoprávněné kopírování knih, hudebních záznamů v jakékoliv formě, imitace zboží, od náramkových hodinek po podprsenky s falešnou cedulkou světových domů módy, je rovněž takto charakterizováno. Podle klasické definice, pirátství je však pouze "násilný akt v mezinárodních vodách soukromým plavidlem proti jinému plavidlu za účelem lupu (animus furandi)". Pirátství jako zcela první bylo prohlášeno za mezinárodní zločin (druhým pak bylo otrokářství), jeho provozovatelé se stali "vyvrheli, psanci lidstva" a kterákoli země je mohla pravomocně soudit. I Mongolsko, Nepál, Česká republika, všechny suchozemské státy.

Vůbec se nejedná o činnost na vymření, o níž se lze pouze dočíst v ohmataných dobrodružných knížkách dávného data. Piráti nebrázdí vody ve škunerech, kde by na stěžni plápolal černý prápor s lebkou a zkříženými hnáty. Zmodernizovali se, jsou vybaveni automatickými zbraněmi, minomety, i protipancéřovými kanóny. Často mají lepší radary a víc koňských sil pod palubou než jejich pronásledovatelé. Za pobytu na Filipínách a v Malajsii jsem se nejednou dočítal o pirátských přepadech s lupem a vražděním. Že třeba došlo k přepadení vesnice a likvidaci obyvatelstva; že konkurenční korzáři se nepohodli o rozdělení výkupného od rybářů a uspořádali v malacké úžině mezi Indonésií a Singapurem pořádnou bitvu. Zprávy to byly objektivní, nekomentované, bez mravního rozhořčení - tak jako se píše o tajfunech, sopečném výbuchu a jiných přírodních katastrofách.

Piráti značně zamořili vody v jihovýchodní Asii. Mnohé rejdařské společnosti se oněm oblastem vyhýbají velkou oklikou. Jachtám na trase Hongkong - Bali se nedoporučuje plout celebeským mořem. Celebes (Sulawesi), moře Sulu a thajský záliv jsou patrně ty nejnebezpečnější. Jen na západním pobřeží Thajska dojde ročně k dvěma stům pirátských přepadení - těch hlášených. Otázkou zůstává počet neoznámených činů, kdy často není, kdo by přežil a hlásil.

Proč zrovna tam? Důvodů popularity je několik. Jednak je to věc tradice, živnost dědičná. Otec i děd se jí věnovali a proto syn nezklame a bude pokračovat. Generace si um předávají. Na zvýšení hrdlořezné činnosti se podílejí i politicko-ekonomické faktory. Američané zanechali ve Vietnamu hory zbraní a ty jsou snadno k mání. Piráti nesahají po malorážkách. Například se jim podařilo proděravět a málem zajmout transoceánskou loď Rio Colorad o výtlaku téměř pěti tisíc tun. Připočtěme inflaci - celosvětový fenomén. Ceny ryb rovněž značně vzrostly a leckdo si spočítal, že je lacinější ryby krást než se plahočit se sítěmi, napichovat ponravy a čekat na Neptunovu přízeň. V thajském zálivu na prostoře 18 000 čtverečních mil se snaží živobytí uhájit 200 000 rybářů za podmínek rostoucích nákladů (zejména ceny pohonných hmot) a klesajících úlovků. Načež se zásluhou politických vývinů ve Vietnamu nabízel náhradní úlovek - uprchlíci od budování socialismu. Tak započala nová krutá kapitola moderního pirátství, o němž se ve světě občas napsalo pár řádek.

V roce 1989, zrovna v době, kdy Milouš Zlatoústý obohacoval stranické kádry svými rozumy v Červeném Hrádku u mé rodné Plzně, jsem se s rodinou potuloval podél břehů onoho zálivu, konečné stanice vietnamských ubožáků. Od domorodce jsem se dozvěděl, že předchozího dne padesát jich dorazilo na lodičce hned tam pár kroků od nás. Šli jsme si ji prohlédnout: bárka deset metrů dlouhá, pod stříškou míst tak pro pět pasažérů. Kolik dní se asi plahočili, čím se živili? Postřehl jsem pár zrníček rýže na prosakujícím dnu. Kde jsou teď ti přeživší? Támhle v dáli v lágru, kde blikala světélka mezi strážními věžemi. A že zítra je všechny odvezou do velkého koncentráku na ostrově Bidong. Nikdo je nechce a od břehu se je snaží odstrkávat. Nikdo se rovněž do té doby nezajímal o počínání pirátů. Zatím co obětí přibývalo do tisíců, neslyšel jsem, že by někdo z lupičů a vrahů se byl dostal za mříže.

Aspoň polovina těchto tzv. boat people jich cestou zahyne jako oběti živlů přírodních a lidských či spíš nelidských. Několik těch přeživších, včetně dívky teď studující na naší univerzitě, jsem vyzpovídal a vždy slyšel totéž: Piráti šli hlavně po zlatě, prsten ušmikli i s prstem, náhrdelník získán i s uříznutím hrdla. A pak se hodovalo. Děti musely přihlížet znásilňování svých matek nebo i vlastnímu znásilňování. Nebo se lupič cítil naměkko, děcku dal cukroví, ale zato odhodil tatínka mezi žraloky. "Krutost, brutalita, je nepředstavitelná," charakterizoval Paul Hartling, komisař pro uprchlíky při OSN. Posléze, pod tlakem Washingtonu, vláda v Bangkoku se přece jen pohnula k akci, čímž špatná situace se ještě zhoršila. Jak to? Takto: dřív piráti loupili, znásilňovali, sem tam někoho odpravili, s vědomím, že jim nic nehrozí. Teď za nových podmínek možného trestního postihu musejí být opatrnější, tedy i krutější, aby nikde nepřežil ani jeden svědek.

Týden před naším příjezdem došlo k zveřejnění takového incidentu. Bárku se 130 uprchlíky zastavily dvě thajské rybářské lodě. Následoval lup, znásilňování a likvidace svědků jak na palubě, tak těch, kteří skočili do vln. Třiadvacetiletý Pham Ngoc Minh Hung ale přežil, držel se bobtnajících mrtvol, s tímto apokalyptickým vorem plul, až ho zachránila jiná uprchlická loď. S tou se dostal do bezpečí a jeho svědectvím se podařilo identifikovat pirátská plavidla. Jejich domovským přístavem byla Songkhla, naše dočasná adresa. Některé již pochytali, jiné nikoliv. Teď tam po břehu bloumáme, na paluby koukáme a občas nám z nich někdo přátelsky zamával. Vánkem se neslo cinkání zvonečků. Hle, průvod mnichů v šafránových róbách, na brabenečka by nešlápli, však tohle je svět něžných buddhistů. Náš kluk oznámil, že se mu z toho chce zvracet. Otrlý otec doporučil, ať jen si zvyká, takový že je život.

K úhoně lze přijít i v jiných končinách. Vlastníte-li jachtu v Kalifornii či pozve-li vás vlastník na výlet Pacifikem směrem ke Kolumbii, třeba to nebude expedice příliš pacifická. To je též mínění pojišťovacích společností, jež vypovídají pojistky pošetilců, odváživších se do tak problematických vod. Na atlantské straně Ameriky je ještě živěji. Karibské moře se stalo pilným přepravištěm drog - marihuany v hodnotě přemnoha miliard dolarů ročně a kokainu v hodnotě ještě větší. Vládní pobřežní lodě pochytají jen deset procent tohoto zboží. Populární turistickou oblast brázdí tisíce soukromých lodí a lodiček a je téměř na denním pořádku, že dojde k přepadení a zabití posádky. Oběti letí přes palubu a jachta, nikým nepodezíraná, se vydá za dalším výnosným obchodem.

V roce 1982 došlo ke krádeži 23 761 lodí čili téměř tři za každou hodinu v roce. Rostoucí trend pokračuje. Po datech čerstvějšího data jsem raději nepídil.

Když dojde k přepadu v pobřežních vodách nebo v přístavu, pirátství zůstává pirátstvím, ale už to není mezinárodní zločin, s nímž bychom mohli obtěžovat prokurátora ve Vsetíně. Je to jen porušení místního zákona a případem se budou - či aspoň by se měly - zabývat místní orgány jako v případě každého jiného lupiče, suchozemského či sladkovodního. K incidentům tohoto druhu často dochází v manilském zálivu. Zdaleka nejznamenitějším šampiónem pobřežního pirátství je Nigérie, nejpočetnější africká země, nasáklá ropou, a lodi se do jejích přístavů (Lagos, Port Harcourt, Calabar) jen hrnou. Vlastně hrnout se moc nelze, zásluhou neschopnosti, tolik smutně typické pro většinu zemí třetího světa. Lodě musejí někdy čekat na odbavení i dlouhé měsíce, než na ně přijde řada a přístav jejich zboží zvládne. Nabízí se tak vynikající příležitost pro piráty, dostavivší se na rychlých člunech, jimiž pak zmizí v labyrintech lagun k nenalezení. Pokud se kdy někdo obtěžuje je hledat. Pirátská tlupa se dostala na palubu dánské lodi, loď zběsile hodinu a půl troubila o pomoc, střílela poplašné rakety, aniž ale získala pozornost přístavní policie. "Co není přibité, všechno zmizí," zhodnotil německý kapitán. V tomto dánském případě piráti mínili odnést i dvacetiletou plavovlasou kuchařku.

Pojišťovny zvyšují své sazby, lodní společnosti lamentují, vlády postižených rejdařů protestují, posádky hrozí vzpourami, že tam už nikdy nepoplují, a vládnoucí nigerští potentáti krčí rameny a odvolávají se na potíže růstu. Policie s piráty spíš spolupracuje než nespolupracuje. Jde o výtečně zorganizovaný byznys. Za pár hodin je uloupené zboží už k mání v ulicích Lagosu. Tunely prý od břehu vedou přímo do městských skladišť. Občas s piráty spolupracují i posádky postižených lodí, jak se například stalo ghanské lodi, z níž zmizelo osm tisíc beden německého piva. Na soumrak se nečeká, i ve dne dochází k přepadu lodí všech vlajek - až na jednu: tu ruskou a dříve sovětskou se srpem a kladivem. Někdejší molodci si v místních pirátských kruzích získali zasloužený respekt. Loupežníci se jednou totiž šeredně spletli: vyšplhali se na palubu a matrosové byli připraveni. Netroubili o pomoc, ale pořádně zmáčkli samopaly a vetřelce proměnili v mrtvá řešeta.

Zde nutno potlačit představu hrůzostrašného korzára s dřevěnou nohou a černou záplatou přes vydloubnuté oko, jak za vlnobití mává bambitkou na palubě. Tento pirát nového typu, vkusně oděný, sedí u mahagonového stolu s mnoha telefony a faxem a bez osobního rizika si přijde k velikým penězům. V jeho počinech papírového pirátství nezmizí jen zboží, ale celé lodi - v průměru jedno zaoceánské plavidlo týdně. Některé dostane nový nátěr, jiné jméno, registrační papíry a vlajku a vytratí se neméně permanentně jako její sestřičky, které putují ke dnu s dírou v břiše.

Vymýšlí triky, jak touž kartou vysolit několik trumfů najednou. Opatřit si loď, zralou do sběru starého železa, trošku ji ocídit, přehnaně pojistit, naložit zbožím ve výši, přesahující hodnotu plavidla, cestou pak prodat náklad straně třetí, prázdnou loď poslat ke dnu a inkasovat od pojišťovny jednak za náhradu neexistujícího zboží, jednak za předražený vrak. Nejpopulárnější lokací pro takové účely je tzv.pohřebiště Atlantiku, 500 mil západně od Senegalu.

K zahájení byznysu se nepotřebuje příliš velký kapitál. Loď se nekupuje, ale většinou jen najímá - takzvaný charter, pokud možno z vypůjčených peněz. Takový charterista (tedy nikoliv chartista) naloží zboží na stařičkou loď, obé hodně pojistí a zamíří do jiného přístavu, než měl oficiálně namířeno. Tam zboží prodá a posádku nahradí takzvanou scuttling crew, která loď potopí. Tak například loď Averilla na cestě ze Singapuru do Bombaje s nákladem šatstva a hrozinek údajně utonula u ceylonského břehu. Pojišťovna platila jak za loď, tak za zboží. Trik výtečně výnosný, leč s rizikem: do plánu s potápěním musí být zasvěceno hodně lidí a vzniká nebezpečí, že někdo se podřekne či dokonce půjde žalovat úřadům.

Podvodníci využívají tradičních praktik tohoto byznysu, že totiž zákazník platí provozovateli lodi v bance, na níž ze dohodli, v okamžiku, kdy je zboží na loď naloženo a nikoliv až ve zdraví dorazí do cíle své cesty a je vyloženo. Zdánlivě nelogická praxe, ale dává smysl: tím se totiž provozovateli umožňuje, aby měl peníze právě na tento provoz - na pohon, výplaty, poplatky, všelijaké výdaje. Podvodník tedy v bance předloží podvodné papíry, ta vyplatí dohodnutou sumu a je to.

Identitu ve švindlu použité lodi a její registraci lze změnit několikrát dokola, že třeba nové jméno na přídi překrývá předchozí, dosud pořádně neoschlou firmu. Rovněž lze okrást téhož zákazníka víc než jednou. Podfuky, podrazy pirátů s bílými límečky se uskutečňují v mnoha podobách a těmi nejčastěji ošizenými bývají země třetího světa, bez dostatku jak potřebných zkušeností, tak vlastních fondů. Snadno naletí na sliby hodně muziky za málo peněz. V Lisabonu žijící Manuel José Perez a jeho madridský, v Polsku narozený partner Mario Rogowski okradli angolskou vládu třikrát. Začalo to smlouvou o přepravu tisíce tun palmového oleje, s podmínkou, že v okamžiku, kdy bude zboží naloženo, v Union bance v Curychu jim bude deponována suma 560 000 dolarů. Partneři se mezitím v Kodani spojili s dánským rejdařem Pierem Maagefeldtem, který jim vystavil doklady, stvrzující onen náklad oleje na lodi jménem Cool Girl ("Studená dívka" nikoliv ve smyslu, že frigidní, ale chladnokrevná, sebevědomá). Banka sumu vyplatila, aniž se někdo obtěžoval zalistovat v Lloyd´s Register, v němž by byl zjistil, že Cool Girl právě dlí v opravě v docích Rotterdamu. Dřív než Angolany něco trklo, Perez a Rogowski s nimi dojednali další obchod o dodávce 1 500 tun hovězího masa lodí Maco Viking, v Norsku dosud nedostavěnou. V Union bance tentokrát inkasovali přes 1,5 milionu dolarů. Do třetice všeho ztrátového, Anglolané s nimi dojednali dodávku 13 400 tun burských oříšků a Union banku pověřili výplatou dolarů 6 844 200. Žalostný závěr: když z Mozambiku konečně připluly v Řecku registrované lodě Pistis a Saronicos Gulf s nákladem 170 000 pytlů, nebyl v nich ani jeden burský oříšek - pouze prázdné burské skořápky, slupky.

Ze spoluúčasti na trojnásobném podtrhu důvěřivých Afričanů nelze podezírat švýcarské bankéře. Jak je ale možné, že vyplácejí obrovské sumy bez mrknutí oka, zatímco budou bedlivě studovat šek na deset franků? Dotyční se brání poukazem na předpisy, vydané Mezinárodní obchodní komorou v dávném již roce 1933. Ty totiž od banky nevyžadují, aby se obtěžovala důkladnějším zjišťováním pravého stavu věcí.

Na hůl byl vzat i Fidél Castro, el líder máximo. O jeho potupnou zkušenost, která kubánskou státní pokladnu stála 8,7 milionu dolarů, se zasloužil západoněmecký obchodník Karl Fessler, muž světa, žijící na vysoké noze. Jak známo, někdejší Sovětský svaz subvencoval Kubu dodávkami laciné ropy a nákupem cukru, kávy a tabáku za vyšší než světové ceny. Poněvadž Sověti skoupili všechnu úrodu kávy, Castro se rozhlížel, kde co nejlaciněji koupit kávu pro domácí potřebu. I objevil se Fessler s lákavou nabídkou dodat za 10 procent pod světovou cenou 3 000 tun kávy arabské odrůdy "Barahona", rostoucí v Dominikánské republice. Smlouva uzavřena na karibském ostrově St. Martin. Kubánci se zpočátku pídili po vzorku zboží, ale Fessler jim jejich zájem rozmluvil. Fessler totiž neměl ani jedno zrnko. Se svými kumpány koupil za 700 000 dolarů obstarožní nákladní loď, registrovanou v Panamě. Ta se pak vydala ze Santa Dominga do Havany, s tím, že cestou ztroskotá a podvodníci budou inkasovat plno peněz, jak od ošálených Kubánců, tak od pojišťovny za přepojištěnou loď a neexistující náklad. Jakmile loď zvedla kotvy, Kuba dala instrukce bance v Torontu vyplatit Fesslerovi plnou částku 8,7 milionů, jak se též stalo. Došlo ale k nemilému zádrhelu. Švidlíři zapomněli podplatit jednoho z přístavních úředníků, který se pak pomstil tím, že znemožnil výměnu původní posádky onou scuttling crew, pověřenou odborně poslat loď ke dnu. Na moři se původní posádka dovtípila, že něco zřejmě není v pořádku a než přijet bez nákladu a riskovat Castrovu nevoli, raději odpluli do bezpečí přístavu Puerto Limon v Konstarice a do Havany poslali telex, že se jim porouchal motor.

Po pár dnech čekání Castro poslal své lidi do Kostariky a ti se vrátili s hanebnou zvěstí. Mezitím si Fessler v Miami na Floridě tuze luxusně užíval, jako by se snad blížil konec světa. Se svým počínáním se netajil, za předpokladu, že v USA nic nezákonného neprovedl. Jenže provedl v Torontu, kde se dopustil podvodu, a kanadské úřady podaly žádost o vydání Fesslera do jejich péče. Američané ho vzali do vazby, kde se začal značně obávat, že z Kanady by v klepetech byl dodán na Kubu a rozlícený Fidél by ho dal zastřelit i se vším příbuzenstvem. Castro se pokusil zmocnit jeho zbylých peněz na Floridě, ale zabránily mu v tom protipohledávky vyvlastněných a rozkulačených kubánských exulantů.

Podvodů se dopouštějí nejen provozovatelé tohoto charter-byznysu, ale i vlastníci lodí. Nejednou se již stalo, že nájemce udělal bankrot a loď uvízla někde v limbu. Bankrot londýnské společnosti African Overseas Maritime Ltd. způsobil, že osmnáct lodí zůstalo vězet před vjezdem do suezského průplavu: nebylo na poplatky. I vlastník poctivec, zavalený pak účty za zdržení, zpoždění, mzdy, pohonné hmoty a údržbu, aby pak obtížně odolával pokušení někde svůj majetek raději potopit a dostat se tak z dluhů.

Světovým centrem tohoto druhu podvodného počínání v mnoha jeho variantách bývala Paříž Východu - kdysi tak francouzsky elegantní, atraktivní Bejrút. Po výpuku občanské války v Libanonu se činnost přesunula zejména do Řecka. Však Řekové, oni onassisové, niarchosové, vlastní největší komerční flotilu na světě, víc než 4 500 lodí. Tato mocná lobby se úspěšně brání občasným pokusům vlád proti tomuto druhu pirátství smysluplně zasáhnout.

Pirátství rybolovné

Není to dosud termín právní, ale v police a ekonomii už způsobuje hodně zlé krve. Největším provinilcem v tomto počínání je Japonsko, následované bývalým Sovětským svazem, Jižní Koreou a Tchaj-wanem. Též mnohé další státy včetně bratrského Polska si nezaslouží přiznání svatozáře.

Lidí přibývá, přírodních zdrojů nikoliv. Nemohu přibývající živit dobytkem, nemám-li k dispozici pastviny. I kdybych je měl, snazší spíš bude rozhodit v moři síť, brzo se v ní bude třepetat plno ryb, zdroj proteinu jako z velkého stáda čtvernožců. Leckdo přišel k takovým závěrům, zvýšila se konkurence, došlo k nevraživostem, násilnostem včetně střelby z kanónů. Konflikt dokonce zasáhl NATO do vlastních řad. V roce 1971 Island vyhlásil tzv. konzervační zónu o šíři 50 mil podél svých břehů a v ní zakázal rybolov všem cizincům. Tak započala "tresčí válka" (Cod War, na rozdíl od Cold War, studené války) s Velkou Británií. Situace se natolik přiostřila mezi těmito dvěma členy Severoatlantského společenství, že docházelo k násilí, bárky popuzených rybářů do sebe vrážely, na intenzitě pak přidaly vládní lodě a Sovětský svaz přispěchal se zahraniční pomocí maličkému Islandu.

Pobřežní vody jsou ve výlučném vlastnictví toho kterého státu. Tradiční šíře 3 mil se zvýšila na 12, Island se domáhal 50 a některé státy latinské Ameriky dokonce 200 mil. S tímto extravagantním vyhlášením výlučné suverenity přišly Peru, Ekvádor a Kolumbie, a popudem jim byl tuňák ryba ve velkém množství konzumovaná v USA. Nejbohatší loviště je v pásu 20 až 60 mil od břehu čili v mezinárodních vodách, kam oprávněné mířily lovit cizí rybářské flotily. Došlo k mnohým aktům násilí a též k paradoxu, že jihoamerické vládní čluny, získané od Washingtonu v rámci zahraniční pomoci, střílely na americké rybáře, lodi zajaly a přitáhly do přístavu, tam posádky zmláceny, uvězněny, pokutovány. Postižená strana protestovala, kalifornská Tunaboat Association zabránila vyložení nákladu ekvádorských banánů, načež ekvádorští studenti sáhli k odvetě, totiž k banánům, jimiž bombardovali americké velvyslanectví. Média oznámila, že nedošlo k vážným zraněním.

Svět neuznal nárok na 200 mil výlučného vlastnictví teritoriálních vod, ale v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se dohodl na právoplatnosti tzv. výlučné hospodářské zóny (Exclusive Economic Zone - EEZ), rovněž o šíři 200 mil. Tato oblast pobřežnímu státu nepatří - ten v ní pouze vykonává určitá dohlížecí, regulující práva. Čili rybník nevlastním, ale patří mi právo kontrolovat, co se v něm děje. Následovalo vydání předpisů a kvót, kdo, co, jak a kolik smí ulovit, a pobřežní vládní flotily (v USA Coast Guard) dohlížejí na dodržování a provinilce pokutují. Američanům nechutnají chobotničky, delikatesa to ve středomořských končinách. Ty tedy lze lovit bez omezení, ale běda tomu, kdo by se dotkl našich mořských raků, humrů! Ruská loď dostala pokutu 4 000 dolarů za každé kilo - účet ještě větší než v nejdražších restauracích v Japonsku. Nemá-li kapitán na zaplacení, z přístavu nesmí odjet, dokud pokutu za něj neuhradí jeho velvyslanectví či konzulát.

Na ryby tou zcela nejbohatší oblastí jsou pacifické vody v Beringově moři v blízkosti Aljašky. Tam tedy míří většina zájemců a rovněž se i soustřeďuje ta největší pozornost pobřežních strážců. Kapitán sovětské lodi SRTM 8-413 při pokusu upláchnout s ilegálním úlovkem byl zatčen a přivezen k soudu na ostrově Kodiak. Marně se dovolával své nevinnosti, s tvrzením, že úlovek si přivezl z domova.

Tehdejší metody práce detailně popsal kapitán V. Lysenko, který uprchl do Švédska na protest proti ekologické devastaci moří. "Naši reprezentanti podepsali jakékoliv závazky, slavnostně slíbili cokoliv a pak se smáli naivitě Západu," řekl a uváděl příklady: systém dvojí sítě - regulérní pro inspekci a husté pro lov. Mezinárodní předpisy dovolují ponořit sítě maximálně do hloubky 100 metrů. Sověti ale šli do 400 metrů a tak likvidovali mladičké generace, poněvadž výrobní plán se musel plnit. U Špicberských ostrovů se za tři roky podařilo kompletně vylovit mořské okouny, že nezbyl ani jeden. Lysenko též prozradil, že došlo k zvýšení činnosti v oblasti ostrova Novaja Zemlja a nachytání mnoha velmi radioaktivních ryb. Lysenko za své tehdejší zásluhy obdržel Leninův řád.

Největšími provinilci byli a nadále jsou Japonci, jak též dokazují záznamy videokamer z helikoptér a letadel pobřežní služby. Pachatelé se obhajují s poukazem na stravovací zvyklosti svého lidu. Nikde jinde se nekonzumuje tolik darů moře na osobu. Japonci nadále porušují zákaz lovení velryb a když jsou přistiženi, tak tvrdí, že tak činili z důvodů vědeckého výzkumu. Poté, co jalová obhajoba nepomůže, vyrukují s protiobviněním o rasové diskriminaci.

Jedním z velmi hanebných prohřešků je používání sítí jednak příliš hustých, jednak příliš dlouhých. V japonských domácích vodách je to zakázáno, ale o to víc se používají v mezinárodních vodách. Do sítí v délce 50 kilometrů se ročně zaplete a zahyne sto tisíc mořských savců a dva miliony ptáků. V severním Pacifiku si tak každodenně počíná 700 lodí zejména japonských, korejských a čínských. Valné shromážděné OSN odhlasovalo rezoluci, zakazující tyto praktiky. Žel, rezoluce není právně závazná, záleží jen na dobré vůli, jíž je nedostatek.

Existuje zajímavá mezinárodní dohoda o lososech. Ať jsou, kde jsou, v teritoriálních či mezinárodních vodách, nadále patří zemi původu, kam se pravidelně vrací, proti proudu dravých toků se trmácí. Jakoby tedy měli státní občanství a zůstávají mimo legální dosah kterékoliv cizí rybářské lodě. Po provinilcích se přísně jde, jak ilustruje incident, který se udál 500 mil od Aleutských ostrovů, patřících Spojeným státům americkým. Pobřežní helikoptéra na videu zaznamenala tchaj-wanskou loď, jak se snažila zbavit ilegálního úlovku lososů, než k ní dorazí americká inspekční loď. Když dorazila, Tchaj-wanci se pokusili velící důstojníky poplatit penězi, zlatem a dokonce i sexem. Značná pak pokuta postihla nemravné pytláky. Ne všude se s provinilci zachází šetrně. Argentinská vojenská plavidla již nejednou zahájila palbu na tchaj-wanské rybáře.

Ke konfliktům dochází dodnes, ve všemožných dálavách, vzdor diplomatickým protestům, akcím a sankcím OSN či zásahům námořních patrol. Ty se utkávají zejména s pirátskými pytláckými loděmi se záhadnými vlastníky a proměnlivou registrací (tzv. flags of convenience - vlajky vhodnosti): například plavidlo Eternal s dřívějším postupným pojmenováním Arvisa, Camouco a Kombott, s asijskou posádkou a španělskými důstojníky, snad vlastněná Španěly a v červenci 2002 zadržená u Kerguelenových ostrovů na hodně vzdálené 50. rovnoběžce v jižní hemisféře a patřící Francii. Francouzský soud udělil vysokou pokutu a v případě nezaplacení loď poputuje ke dnu. Počet provinilých lodí v tamějších polárních vodách se odhaduje na dvacet, s všemožnými vlajkami, od Panamy po Uruguay a Mauretánii. V roce 2002 Austrálie lapila tři plavidla. Jednoho z nich - lodi Volga s ruskou vlajkou - se australské speciální komando zmocnilo z helikoptér. Ryby v hodnotě jednoho milionu dolarů zkonfiskovány a veliká pokuta udělena. Australané odhadují hodnotu ilegálních úlovků za rok ve výši 100 milionů dolarů.

Po první světové válce se prý na mírové konferenci ve Versailles Edvard Beneš domáhal, aby byl Československu přidělen do koloniální správy studený ostrov Jan Mayen, ještě hodně na sever za Islandem. Mohli jsme tak mít svou vzdálenou Sibiř s teritoriálními vodami a rybami. Nevyhověli nám a tak nás ušetřili zde komentovaných starostí. Jsme nadále bezpečně suchozemští, žádní rybářští agresoři určitě nebudou pronikat na třeboňské rybníky loupit kapry.

Ekologické vandalství

Jedná se rovněž o jakousi formu pirátství, jímž se pachatel trošku obohacuje za cenu velkých škod přírodě a lidstvu. Máme teď už jedno Mrtvé moře, jedno víc než polomrtvé Aralské moře a jak to vypadá, moře Baltské a Středozemní třeba postihne týž pochmurný osud.

Však proč se obtěžovat s transportem odpadků, když je lze snadno hodit přes palubu? Takto letí přes palubu denně 450 000 čili téměř půl milionu plastických kontejnerů. Rovněž den co den v mořích přibyde milion kilogramů všelijakých plastických obalů a oněch mnohakilometrových rybářských sítí, v nichž hynou statisíce mořských savců a miliony ptactva.

Poprvé jsem byl v Africe před třiceti lety. V Keně, severně od Mombassy, jsem se povaloval na lahodné pláži a z vln se vracel polepen černou mázdrou - hle ropa, zdroj energie. Velmi energicky jsem si pak musel počínat, abych se ohavného nánosu zbavil. Mýdlo nepomůže, účinnější je seškrabovat škeblemi a pískem. Dobrá, tudy vedla tepna světového obchodu z ropou nasáklé arabské oblasti. Jenže takto jsem se musel očisťovat i v Mikronésii, té nejodlehlejší končině. I tam už dosahují ohavná chapadla moderního věku.

Rok co rok se do moří bezohledně vypustí na 5 milionů tun ropy. Ještě větší škoda vznikne nedobrovolně, zejména z kolizí a ztroskotáním dopravních lodí. Takto ve vlnách odhadem ročně končí 25 milionů tun ropy. Pár proslulých případů: Argo Merchant, v Libérii registrovaný tanker, se v blízkosti amerického břehu rozlomil vejpůl. Torrey Canyon, taktéž tanker s vlajkou Libérie, potřísnil britské břehy 30 miliony galony. Ještě větší škodu (68 milionů galonů) způsobila francouzským břehům loď Amoco Cadiz.

V těchto případech šlo o lodi už v minulosti nedbale si počínající a pokutované. Soudce v Chicagu odsoudil společnost Amoco k náhradě škody ve výši 85,2 milionů dolarů s úroky. Ještě větší účet obdržela společnost Exxon za spoušť, způsobenou její lodí u břehů Aljašky.

Na těchto katastrofách se valnou většinou podílejí plavidla s prapodivnými vlajkami, s výsledkem, který ocení příznivci absurdního divadla: měřeno velikostí celkové tonáže, největší námořní velmocí na světě je Libérie, chudičká, dlouholetou .občanskou válkou zdevastovaná africká země bez přístavu. Panama, Honduras, Kypr, Somálsko, a teď už i exlidožroutské ostrovy Vanuatu, bývalé kondominium Nové Hebridy, se rovněž staly takovými rejdařskými mocnostmi. Vysvětlení poskytne jedno jediné slovo: zisk. Registrace lodí a jejich provoz s takovou vlajkou přijde podstatně laciněji. Nižší jsou poplatky, daně a bezpečnostní kritéria. Obstarožní koráb, který by jinde na světě nedostal povolení zvednout kotvy, je tam dostane. Oči se přimhouří nad kvalitou kádrů. Například řecký kapitán zmíněné již lodi Argo Merchant, která způsobila značnou ekologickou spoušt, neuměl zacházet ani s rádiem na palubě.

Nižší výlohy, větší vykořisťování a profit ilustrují účetní knihy. Před časem provoz lodi s třicetičlennou posádkou přišel na 1,7 milionu dolarů při vyplácení amerických mezd. Když ale rejdař registroval pod "vlajkou pohodlnosti" (flag of convenience), přišla ho na italská posádka 600 000, řecká na 325 000, filipínská na 250 000 a smíchaná (tvz. motley crew) na 200 000. Málo se pak lze spoléhat na loď s kapitánem, neschopným zacházet s instrumenty a domluvit se s vlastní posádkou.

Lodě ovšem nejsou jediným zdrojem ničení moří. Dost pravidelně dochází k výbuchům při vrtech v pobřežních vodách, těžební věže se kácí a ropa se roztéká všemi směry. Dolování minerálů na mořském dně je věc budoucnosti,to nás teprve čeká.

Zdaleka nejzkázonosnějším zdrojem jsou dodávky ze souše, včetně nukleárního odpadu a jedovatých substancí. Organizace spojených národů se snaží získat přehled o tom, co se kde děje. V Ženevě existuje seznam zvaný International Register of Potentially Toxic Chemicals. Koncem osmdesátých let se pracovalo na formulaci smlouvy, regulující zacházení s toxickým odpadem, ale o jejím případném významu a dopadu nic nevím.

"Kam s ním?"ptejme se s Janem Nerudou. Již došlo k případům, že osud lodi s nevítaným nákladem napodobil trápení Wagnerova Bludného Holanďana. Americká pramice značné velikosti (tzv. barge) putovala ze státu New Yorku do mexických vod, tam a zpátky, až jí nezbylo nic jiného, než se se svými odpadky vrátit do domovského přístavu.

Anabáze australských oveček rovněž není záviděníhodná. Austrálie jich do arabských zemí ročně exportuje několik milionů. Italská loď El Cordero s nákladem 10 000 ovcí plula do Saúdské Arábie, ale tam je odmítli převzít, prý pro jakousi veterinářskou závadu. Snaha najít jiného zákazníka neuspěla a tak nezbylo nic jiného, než nasadit masku štědrého nezištného dárce, sytícího hladové. Loď zamířila do jordánského přístavu Agaba, kde ale dar odmítli. Nikde ovečky nechtěli a kromě problémů hygienických a ekologických vznikly i komplikace právní - nedodržení smlouvy,náhrada škody, eventualita oprávnění hodit sporná zvířata přes palubu, atd.

V USA výlohy za skládku odpadků se před časem zmnohonásobily z 15 na 250 dolarů za tunu a v případě jedovatých látek výlohy to jsou desetinásobné - 2 500 dolarů za tunu - a teď už to nepochybně budou částky ještě vyšší. Podobné tarify platí i v západní Evropě. Není tedy divu, že došlo k zájmu porozhlédnout se po méně nákladných adresách a zjistilo se, že mnohde v Africe se lze takových svinstev zbavit za pouhé tři dolary. Ale i takový poplateček se stane velkým jměním v pateticky chudobných zemích, i když ve Valném shromáždění OSN disponují týmž hlasem jako ta nejvlivnější supervelmoc. Někde vyškemrají o něco víc. Západoafrická republika Guinea Bissau podepsala pětiletou smlouvu s evropskými farmaceutickými společnostmi a koželuhovnami na skládku 15 milionů tun jedovatého materiálu za cenu 120 milionů dolarů ročně - v zemi, kde hodnota celonárodního produktu nepřesahuje 150 milionů. Finančně tedy velmi výhodné řešení, které ovšem nepříspívá národnímu sebevědomí v části světa, projevujícího snadno pochopitelné komplexy své neadekvátnosti. Již bují vášně a africký tisk píše o "toxickém terorismu",nejnovější odnoži imperialismu.

Obrovitost moří a oceánů se nabízí, aby si v nich člověk počínal bezohledně. Právě jsem na přídi dorazil láhev rumu a tedy ji bez zábran hodím přes palubu, však nikdo mi nic nedokáže, ať jdou flašku hledat s mými otisky prstů, ha ha ha. Kdybych ale do moře vypouštěl použitý olej, jak se velmi pravidelně stává, moje sebevědomí o vlastní nedosažitelnosi a beztrestnosti by nemuselo dlouho trvat. V praxi se teď už delší dobu používá výtečná metoda zvaná oil fingerprinting (doslova "olejové otisky prstů"), jíž se dá s určitostí zjistit zdroj způsobené škody. Omyl je stejně nepravděpodobný jako v případě snímání otisků prstů.

Jde o časově náročnou detektivní práci. Americké pobřežní službě například trvalo 16 týdnů, než objevila pachatele, který se zbavil 5 000 galonů oleje a tak způsobil zaneřádění pláží na nejjižnějším cípu Floridy. Detektivové vykonali prohlídku s odebráním vzorků na 247 lodích, než se strefili v přístavu New Orleans: provinilá loď jménem Garbis, jejíž řecký kapitán Vassilous Psarroulis putoval do vězení.