Prosinec 2003

Celoživotní úděl uprchlíka jako politická strategie

Ota Ulč

Je člověk v podstatě pecivál nebo má boty z toulavého telete? Mnozí z nás jsou dosud nomádi, národy se vesměs domnívají, že odněkud přišly, ale zásadně, přirozeněji víc platí dávat přednost známému před neznámým, prostředí svému původnímu, a do pohybu, zejména ve velkém, se dávají jen za příliš nepříznivých podmínek přírodních, hospodářských či politických, aniž jedno vylučuje druhé a třeba i třetí. Uniknout záplavám, zemětřesením, hladomoru či okovům. Ne vždy se takové kroky daří. Dva milióny Habešanů utekly do Somálska a Súdánu, aniž si polepšily.

Na rozdíl od starých pověstí českých či jakýchkoliv, všechny problematické historické věrohodnosti, k dispozici máme spolehlivější údaje o méně dávném stěhování. To nejpočetnější se uskutečnilo plavbou přes Atlantik: 50 milionů Evropanů se přesunulo do Ameriky. Jsou končiny tradičně imigrační - USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland - do nichž se přichází, a končiny, odkud se neméně tradičně odchází. Do nedávna to byl případ evropského kontinentu, kde podmínky se změnily, vítr radikálně otočil a přináší setbu ne-li přímo dračí, tak určitě dost obtížnou. (Jeden příklad za mnohé - z podrobné zprávy v The New York Times, 5. 5. 1995, z pera amerického žurnalisty Youssefa M. Ibrahima: v holandském městečku muslimský kazatel zřizuje na minaretu hodně hlasitý tlampač, pětkrát denně volající k modlitbám následovníky Alláha a obtěžující ucho dosavadní většiny, která neobjala islám. Spolu s požadavkem halit učitelky do závoje. Přibývá pokusů podřídit celé čtvrti evropských měst islámským zákonům.) Z velkých, významných států snad jen ostrovní Japonsko si udržuje svou výlučnou identitu, ale i ta se začíná bortit zejména zásluhou ekonomické povahy - domácí populační stagnace a naopak růst nezaměstnatelných uchazečů v asijské oblasti.

"Každý má právo opustit kteroukoliv zemi včetně své vlastní a má právo se do ní vrátit," zaručuje odstavec 2 článku 13 Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948. V roce 1967 Valné shromáždění OSN přijalo Deklaraci o územním azylu. V prvním článku stojí: "Každý má právo hledat před perzekucí azyl v jiných zemích a využít jeho možnosti." Tedy máme právo hledat a azyl najít, ale žádná země nemá povinnost nám vyhovět. Příznivé přijetí lze očekávat v zemích s tradicí imigrační, humanitární, jejich hospodářským zájmem. Podle údajů sekretariátu OSN se v období od 1950 do 1970 ze zejména východní Evropy vystěhovalo 3 770 000 osob. Za totéž období do USA a Kanady přibylo 8 698 000 a do Austrálie a na Nový Zéland 1 857 000 osob. Otázkami integrace a asimilace se zabývají mnohé, hodně tlusté knihy. Jinak na nové tváře reagují domorodci s tisíciletými kořeny, jinak tam, kde velká většina si je vědoma svého rovněž přistěhovaleckého původu. V USA jednou z podmínek získání občanství je znalost ústavy. Taková zkouška se odbyde třeba takto: "Máme Kongres?" Paní kývla a bylo to. Paní mluvila beztoho jen italsky. Byl jsem svědkem.

Na přiznání statusu "uprchlíka" (refugee) má nárok osoba, schopná přesvědčit o stavu svého pronásledování: úprk před tajnou policií a nikoliv před vlastní tchyní, předložení důkazu v podobě soudní obsílky v trestní věci údajného ohrožování zájmu státu a nikoliv zájmu vlastního dítěte neplacením alimentů. Přečastý a stále rostoucí je počet uprchlíků, jež z domovů vyhání bída a kteří své primárně ekonomické motivy se snaží kamuflovat báchorkami o politickém pronásledování. S tím se teď musejí potýkat i české úřady. Konec války ve Vietnamu přiměl jeden a půl milionu lidí k odchodu, k odplutí na bídných bárkách (tzv. boat people), nezřídka končivších v hlubinách oceánu, oběti špatné navigace, počasí, žraloků, pirátů. Přeživší našli do roku 1995 tyto nové domovy: USA - 823 000; Kanada - 137 000; Austrálie - 137 000. I ve vzdáleném studeném Finsku se jich usadilo téměř 2 000. Vypršela však dobrá vůle, došlo k paušálnímu odmítnutí politické motivace, OSN zarazilo další podpory sběrným táborům zejména v Malajsii a víc než 30 000 chudáků bylo nedobrovolně vráceno do země svého původu.

Osobám, jimž byl azyl odepřen, se zpravidla dostalo označení "displaced persons" (D. P.) - osob nedobrovolně přemístněných, vypuzených. V Německu snad dodnes přetrvávají tyto D. P. tábory, které vznikly hned v poválečné době roku 1945. Zpráva 1980 World Refugee Survey uvádí také kategorii "internally displaced persons" - osob vytržených ze svého původního prostředí. Asi jako nedobrovolné vystěhování třídních nepřátel do zdevastovaného pohraničí v dobách budování československého socialismu, jenže ve značně početnějším a drastičtějším provedení: 4 miliony postižených v Kambodži, milion v Laosu, milion v Libanonu, o něco méně v Etiopii.

Druhá polovina dvacátého století byla dějištěm obrovských migračních posunů více či méně dobrovolných. Po ukončení britské kontroly a rozdělení jihoasijského subkontinentu 8,5 milionu Hindů z vytvořeného Pákistánu odešlo, uprchlo do Indie a opačným směrem se vydalo 6,5 milionu muslimů. Odhadovaných 12 milionů etnických Němců bylo nikterak šetrně vyhnáno z Polska a našeho tehdejšího Československa. Všeho všudy neblahá úroda náhle bezprizorných 36 milionů, o něž se měl starat v roce 1949 zřízený Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky (The Office of the United Nations High Commissioner for Refugees - UNHCR).

Jenže navíc došlo ke zřízení dalšího úřadu - speciálně pro arabské uprchlíky z Palestiny (United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East - UNRWA). Jejich původní počet se odhaduje na půl milionu. Ačkoliv tedy jen jeden ze 72 uprchlíků byl tento druh Araba, jemu se dostalo zvláštní péče zvláštní organizací. Ta ve své definici rozhodla, že uprchlíkem jsou a zůstávají i jejich potomci. (Pro zájemce: http//www.un.org/unrwa/). Těch v roce 2002 napočítali přes čtyři miliony, též s přispěním nepalestinských běženců, zajímajících se o permanentní poskytování podpory z mezinárodních fondů.

Celoživotní uprchlíci, druh existence trvající už několik generací. A doba už je to tak dlouhá, že ze světového povědomí vymýtila absurditu takového stavu. Přes půl století můj dědeček živořil v uprchlickém táboře, moje rodiče, má generace, teď už i mé děti, a stále je nám souzeno živořit. Proč už nejsou někde usazení, zakořenění? Tucet milionů svých vyhnaných soukmenovců přijalo a integrovalo tehdy důkladně poničené Německo. Všude jinde se to povedlo, proč ne mezi Araby, lidmi s touž řečí, náboženstvím, kulturou, životním stylem? Že by ve 22 arabských zemích pro ně nebylo dost místa a proto se všichni mínili vtěsnat do maličkého Izraele? Ten jejich příliš dávnou vlastí přece ani nebyl. Jejich předkové začali do Palestiny přicházet až ve 20.století, až když se tam prvním sionistům pionýrům podařilo přetvářet onen nehostinný terén v cosi kloudného.

Svět rovněž dává přednost nepamatování si okolností, za nichž ke zrodu tohoto uprchlického problému došlo. Po vyhlášení izraelského státu v roce 1948, většina Arabů uposlechla výzvy nejvyšších islámských hodnostářů, aby dočasně odešli, než se obrovské převaze následovníků Alláha podaří všechny židy zmasakrovat a tak, vzdor výzvám zakladatelů nového státu, aby zůstali doma, došlo ke zrodu půlmilionového uprchlického společenství, které se časem zmnohonásobilo a nabylo na trvalosti tohoto stavu. Porovnejme se situací židů v muslimských zemích. Žilo jich tam tehdy víc než půl milionu (kolem 600 000), nejvíc jich v Iráku, Maroku a Alžírsku. Odtud, jakož i v Tunisku, Egyptě, Jemenu, Libyji a Sýrii byli vyhnáni, přišli o majetek značně větší, než jaký kdy patřil odešlým palestinským Arabům. K posledním vlnám vyvržených židů došlo v roce 1962 po vyhlášení nezávislosti Alžírska a v roce 1979 po pádu šáha Páhlavího v (nearabském) Íránu. V celém arabském regionu zůstala hrstka 5 000 vesměs jen přestárlých židů.

Všechny ty příchozí Izrael přijal a okamžitě obdařil svým občanstvím. Jejich integrace byla snazší v kontrastu s problémy přistěhovalců z Evropy, kteří se museli adaptovat v jiném klimatu, kultuře, kteří se nemohli ani domluvit, pracně se museli seznamovat se zcela novým jazykem, s divným tím písmem hebrejských háků. Mezi arabskými státy poměrně slušně si počínalo jen Jordánsko. Palestincům udělilo státní občanství, většina z nich neživoří v táborech, je integrována ve společnosti s výsledkem, že v současné době tvoří většinu obyvatelstva tohoto království. Zvláštní je případ Libanonu, který svou malou židovskou komunitu v roce 1948 nevyháněl a tuze rád by se zbavil palestinských uprchlíků v odhadovaném počtu 400 000 a zachoval si tak početní rovnováhu obyvatelstva muslimského a křesťanského.

Ale všude jinde v arabské oblasti i nadále platí neúprosné pravidlo palestinské uprchlíky a jejich potomky, prapotomky neintegrovat, dál je držet v bídných lágrech, pěstovat v nich pocity oprávněných frustrací, namířených proti Izraeli, této jediné údajně prapříčině všeho utrpení. A tomu bude teprve konec, až Izraeli bude konec, až zničen bude, se zahnáním všech židů do moře. Účinným nástrojem této strategie je již zmíněná, údajně humanitární organizace UNWRA, se štábem 23 000 vesměs palestinských zaměstnanců, úzce napojená na Arafatovu důkladně zkorumpovanou administrativu. UNWRA registruje uprchlíky a na starost má celkem 59 táborů -na západním břehu Jordánu, v Gaze, v Jordánsku, Sýrii a Libanonu. Světová banka již poskytla 4 miliardy dolarů, což na osobu je značně více, než čímž přispěl Marshallův plán na rekonstrukci poválečné Evropy. Fondy určené uprchlíkům nezřídka jdou do kapes hrabivých Arafatových funkcionářů. Korupce obrovská, kšeftování s přísunem potravin, jejich distribuce lidem, kteří z 90 procent ji nepotřebují, někteří si pro své příděly přijíždějí ve vlastních mercedesech. (Z interview v Boston Globe, 8. 7. 2002). Nepřekvapí pak zájem nechat se zapsat do uprchlického seznamu.

V táborech pod UNWRA patronátem se daří indoktrinaci uvězněných generací bez perspektivy. Z mediálně teď hodně známého Jeninu se stalo úspěšné středisko teroristů. UNWRA ve svých vozidlech, opatřených diplomatickou imunitou, poskytuje zkázonosným sebevrahům přepravu, jakož i dodávky explozivního materiálu. Současným šéfem je dánský občan Peter Hansen, profesor politologie, též iniciátor tvrzení o Izraelem způsobených, leč neexistujících masových hrobech v Jeninu.

UNHCR s rozpočtem 881 000 000 USD ročně má v současné době na starost 20 milionů uprchlíků (Afghánistán, Rwanda, atd.). Z toho víc než jedna třetina peněz jde na konto UNWRA k údajnému prospěchu 4 milionů údajných Palestinců. A kdo tohle všechno financuje? Arabské státy ve prospěch svých trpících soukmenovců nedají téměř nic. Trošku poskytne Saúdská Arábie, ale je to jen jedna čtvrtina obnosu, který přijde ze Švédska. A nejštědřejší ze všech - s úhradou zhruba 40 procent celého rozpočtu - je všeobecně nenáviděná Amerika. Ano, uhodli jste správně.