Prosinec 2003

Anička blues

Ivan Špaček

"Maminku Aničky porazilo auto na přechodu, z druhý strany přijelo druhý a převálcovalo ji..." Nevím, jak mám reagovat a tak mlčím, Karel povídá dál svým tichým, monotónním hlasem bez emocí.

Vrací se mi obraz kambodžské maminky která se dívá do kamery a popisuje smrt svého dítěte, neuvěřitelně se občas stydlivě zahihňá, strašný zvuk, hlasitě naříkání a pláč by byly daleko snesitelnější. Bolest, která docílí stupně nepřijatelnosti, nelze vstřebat, popsat ani pochopit.

Slyším a neslyším, energie nevyřinutých slz mě srazí do kolen, ale já jdu dál, vědomě se soustřeďuji na chůzi, nohu dopředu, došlápnout a druhá noha, vzduch nabyl hustoty medu a dál cukernatí, důležité je se nezastavit, jít dál, přecházíme přes ulici a to ne na přechodu, přijíždějící auto zpomalí a dědeček za volantem mávne rukou "...jen běžte..." a já na něj kývnu hlavou, díky, žes mě nepřeválcoval.

Obchod, který nám doporučil první člověk, kterého jsme potkali, je sice plný elektroniky, ale computery nevede, zavalitý růžolící pan za pultem vrtí hlavou, na nepřiměřeně obrovité televizní obrazovce se dobře vyvinutá mladá žena snaží cosi prodávat, cení bílý chrup, oslnivost zubů zdůrazněna čokoládovou hnědosti tváře, podstatně tmavší než tvář Aničky, která je podle vlastního názoru Černá - na rozdíl od Čechů, kteří jsou Bílí.

Co by na to asi řekl nefotografovatelný Nicolas, tedy Mikuláš Adoo? Všechno, co se ukáže na fotografii, jsou tmavý ovál obličeje, bělma očí a samozřejmě zářivé zuby, genetické bohatství po předcích bez kartáčku na zuby, taky asi bez cukru a Coca-Coly.

Tohle rozdělení na Bílé a Černé jsem se naučil v bytě na kraji Doubí plného krásných mrňavých cikánků a neméně krásných dívek, o kterých by asi řekl Karel - tedy jiný Karel, ten co si vzal za ženu Filipínku - že jsou přičmoudlé. Importovat nevěsty z Filipín je velmi populární, i když nejsou všechny krásné, ale zato jsou hodné a tiché, moc neodmlouvají a na rozdíl od žen místních si nevyskakují. Pokora je žádoucí, ovšem i ženy české jsou pokorné, i když ne vždycky tiché, většinou i nepřičmoudlé. Tichá a hodná Anička přičmoudlá je, stupeň přičmoudlosti ovšem není v této zemí emigrantů něčím, co by někoho vzrušovalo.

"...když se policie pár měsíců neozvala, tak jsme se zeptali, jestli něco vyšetřili." Karel mluví dál, slyším ho, ale slyším i cikánskou princeznu, ubytovala se mi v paměti spolu se svým neméně hezkým mužem a třemi neskutečně tichými kurdnáčky, dívá se na mne žhavýma černýma očima a vyptává se na Kanadu, všichni mi visí na rtech a já nevím, jak neznít příliš báječně.

"...Anička mě pozvala na večeři a trvala na tom, že to zaplatí - číšník se na nás díval divně celý večer, ale na to jsme zvyklí. No, zaplatila, číšník vzal peníze a odešel. Šel jsem na záchod a jak jdu kolem něj, tak vidím, jak si rozložil peníze od Aničky na pult a myje je houbou..." Ne, lidi odtamtud nemají ve zvyku dezinfikovat peníze, kterých se dotkla cikánská ruka, ale ...

"...no, já o Kanadě neměl žádný iluze, byl jsem tu už párkrát, mám tady bráchu. Takže nečekám žádný zázraky, ale já už jsem tam nemohl žít..." říká Karel hlasem bez barvy chutě a zápachu a já si začínám přát, aby se rozčílil, aby začal nadávat na ten zkurvený svět, vztekat se a zuřit, abych měl šanci setřást pavučinu slov, která mě pokrývá od hlavy k patě, dusím se beznadějí a bezmocí, lapám po dechu a toužím po nenávisti, ta dělá věci jednodušší, srozumitelnější, ale já zapomněl jak nenávidět.

"Víš, ten co ji porazil, byl nějakej potentát a tak tu celou věc zahráli do autu. Prej stará bába se nerozhlídla a vlezla na silnici, když jsem jim řekl, že to přece bylo na zebře, to je přechod...," kývám hlavou, to vím, stále ještě česky rozumím, ale ne dokonale, slyším slova, věty, ale k úplnému pochopení je třeba tam žít, říká Evička, „nehádej se s nima, nemá to cenu, oni to nikdy nepochopěj“ a já vím, že má asi pravdu, ovšem i tak musím občas zkusit dát slova na řádek, na konci věty udělat tečku, ne moc otazníků protože ....

"...to se ti kecá, když mezi nima nežiješ...," ale já žiju, Anička sedí u počítače, v Radio Shacku měli adaptér na kablík klávesnice, jak jednoduché sloučit na první pohled nesourodé elementy, devět dolarů devadesát centů a je to, na obrazovce monitoru poskakuje králík a komickým hlasem chrlí slova v cizím jazyce, tedy cizím pro Aničku, já je poslouchám a jako vždycky tak trochu nechápu, jak to že tomu někdo nerozumí, "Do you want to play?" ano, hraj si Aničko s králíkem, uč se od něj, buduj mozaiku kamínek po kamínku, trpělivě a vytrvale a možná, snad, přijde den, kdy poodstoupíš a uvidíš obraz, který ti dává smysl.

"...to musíš s tou myší takhle hejbnout," ukazuje Evička, hrdá na svou znalost počítače, umí vzít do ruky šroubovák a dát dohromady funkční mašinku, "...ženský jsou slepice" už neříká, není už pokorná a vyskakuje si, ale hodná pořád ještě je, "...watch her fly," myslím si, ale neříkám to, vůbec jsem dneska nezvykle tichý, "...how many apples do you see?" ptá se králík a Anička neví, cvakne spínačem na myši, už jí to docela jde, ale internet ještě počká, "...nejdřív si musíte na computer zvyknout..."

"Na počítač," opravuji Evičku, nově nabytý jazyk u ní není ještě zcela stráven, časem se vybudují dvoje koleje, jedny pro vlak češtiny a druhý ...,"až si zvyknete, tak můžete poslouchat české rádio..." říkám blbě, ne každý touží po hlasu ze země ve které vyrůstal, ne každý, Evička určitě ne a Anička taky ne, já jsem ovšem Bílý, i když mě neznalí místní, mile nazýváni Ex-Čechy Blbí Kanaďani, pokládají za etnickeho Íránce přes zřejmě francouzský přízvuk, mou paměť neplní řetězec malých či větších pokoření, ani hlava mě nebrní po úderů toho čehosi, čím kdosi udeřil Karla do hlavy při cestě z práce, "...praskla mi lebka a nic si nepamatuju" na fotografii Karel s neskutečně rozlehlými podlitinami pod očima, "...to musíš ukázat, až se tě budou ptát, proč chceš zůstat v Kanadě...," říkám zbytečně, protože zase už nevím, co mám říkat, jak se tvářit.

"Anička měla dobrou práci a já taky" říká Karel, na pravém předloktí obrovské tetování, trochu nečekaně to je zobrazení pejska, tedy ne psa, pejska, vzdáleně podobného čubičce, která leží pod stolen na zádech, všechny čtyři ve vzduchu a žebrá o podrbání holého bříška pokrytého malinkými cecíčky, dar od bráchy, starousedlíka v Kanadě, jak je všechno relativní, nás "nové" nazývali osmačtyřicátníci "bolševiky zkaženými" a já se tomu smál, směji se už méně, jak osmašedesátníci zníme těmhle "novým novým"?

"...ale už to nešlo. Ženil jsem se v pětačtyřiceti a vzal jsem si cikánku...," zase už se mi míchá přítomnost s minulostí, "...a vopravdu tam nevadí, když jsem cikánka?" ptá se dychtivě princezna a princátka poslouchají, tiše jako pěny. Ne, nevadí, ale taky ti nikdo nic nedá, každý přece ví že cikáni žijí z podpory a kradou. Každý ví...

"...když jsem jim řekl, že to dám do novin, tak mi začli vyhrožovat...," ale to už musím jít, počítač běží, Anička a Karel děkují a jedeme domů. Do Kitcheneru.