Prosinec 2003

Kýč

Ivan Špaček

Teda nezlobte se na mne, ale vždycky jsem si myslel, že takovéto kýče kupují jen Rusové a Němci. Například, jak může někdo pít víno z tmavomodré sklenice, nepochopím nikdy. Josef "ten s vytříbeným fkusem" Bílek. (z internetové diskuse)

Řeč o kýči (Kitsch) mi vždycky připomene pana Lochmana. Vylezl jsem z elektriky Liberec - Jablonec v jedné z těch pidivesnic, kterými projíždí tramvajová linka. Hned vedle stanice stala taková perníková chaloupka, prťavá ale více méně roztomilá, dobře ošetřovaná zahrádka plná květin a sádrových trpajzlíků v plné kráse pomalovanosti barvami decibelů startujícího concordu. Zelená, rudá, modrá, no oči z toho přecházely. V pozadí Karlštejn jako živej, až na proporce, poblíž stojící nedbale opřená Sněhurka vypadala proti zámku jako King Kong, jen vylézt na věž plácat letadla.

No, koukal jsem na to jako blázen, to snad není možný, vždyť každej sebenevzdělanější primitiv přece ví, že trpajzlík symbolizuje kýč, nevkus nejvyššího řadu. Ta nebetyčná drzost mi tak vzala dech, že jsem dokonce i zapomněl cítit nesmírnou nadřazenost svých vševědoucích dvaceti let nad světem pitomečků bez vkusu a chápání moderního umění.

Já teda taky zrovna nechápal, co je krásného na modrých flecích na plátně, ale věděl jsem, že to je Umění na rozdíl od Ne-umění, tedy Kýče. Kýč je jelen, který řve na lesy. Namalovaný olejovými barvami, fotografie je "příroda". Kýč je výšivka růžolícího sedláka líbajícího baculatou selku, oba v krojích, nad nimi "Věrné naše milování" v růžové bavlnce. Kýč je Švejk či nahotinka z umně zohýbaného drátu pověšeného na zeď. Kýč je... trpaslík. Ovšem zahrádka plná trpaslíků, to už ani není kýč. To je... dědeček jako z pohádky, sněhově bílé vousy pomalu až po pás, očička mu jenom hrály, smály se. Díval se na mne. Kouknul jsem na papírek s číslem domů a jo, tady bydlí kámoš. No tě pic....

"Hledáš Jirku?" Otázal se dědeček z pohádky, na "suché roští" překvapivě zvučným barytonem, hodně podobným krásnému hlasu Jesseho. Ten jej užíval za účelem lákání dívek do svého spacáku. Hlas natolik krásný, že i paní N., maminka mé dívky, dáma ve starém slova smyslu s přísnými standardy roztála jako sníh na jarním slunci, když se na ni Jesse usmál a pronesl svou afektovaně rakousko-uherskou češtinou: "Dobrého jitra přeji, milostivá paní". Na slovech nezáleží, když je pronese hlas, který se nedá označit jinak, než "mužný", případně "sexy". Zvučný, jasný, melodický. Jesse jej užíval s virtuozitou profesionálního svatebního podvodníka či herce z Národního. Přes Jesseho mírně oškubaný podezřelý vzhled chuligána se na něj moje potenciální tchýně culila jako sedmnáctka na Julia Iglesia. Je snad zbytečné dodat, že se na mne takovým způsobem nedívala nikdy, její pohled mým směrem spíš připomínal reakci na kočku, která donesla domů polosežraného vrabčáka.

Teda byl to Jiří, ale o weekendech se proměnil na Jesse, jednoho z nejuznávanějších bardů místního trampstva. Měl kytaru - nepomalovanou palmami či kovboji, Jesse byl/je dobrý muzikant s úctou ke svému nářadí. Měl vousy jako tatínek, ovšem ne bílé, taky ne vousy jako Waldemar, říkal tomu Kaiserbart, teda vlastně licousy, stejně jaké nosil Franz Josef, blahe paměti. Při focení zdvihal bradu, aby vynikla krása obličejového porostu. Mé tváře rovněž vyhlížely jako lišejníkem porostlá kůra starého stromu na Boubíně, ovšem můj plnovous nebyl přistřižený do žádného tvaru, ježil se studovaně umělecky nedbale na všechny strany, neb tak se slušelo a patřilo na intelektuála. Teda mě, aby bylo jasno. Kdeže ty loňské sněhy jsou, nebo, jak říkával pan Werich, "...abych byl ještě někdy tak mladej a blbej...".

Pohádkový dědeček pan Lochman mě pozval dál a s potěšením pozoroval moji reakci. Představte si místnost viktoriánský natřískanou skříněmi, skříňkami a skřínečkami plnými neuvěřitelné sbírky - příšerností. Teda co já, intelektuál, viděl jako příšernosti. Pomalované hrníčky s nápisy české obdoby Pozdrav z Niagary. Poutě, suvenýr z kapličky zasvěcené té či oné svaté, selky a Švejkové, chrpy a Šumava, Vysoké Tatry a Bohorodičko svatá, oroduj za nás. Malované fajfky, Host do domu, Bůh do domu. Čtvereční centimetr zdi neunikl tomu, co jsem viděl jako zhoubnou nákazu.

Připotácel jsem se ke křeslu se střapečky a ztěžka dosedl na čínské draky, teda na křeslo pokryté umně vyšitými šklebícími se bájnými bytostmi. "Mladej pane, co tomu říkáte?" ptal se dědek zlomyslně. Z nějakého důvodů vypadal nesmírně spokojeně, uchechtával se a odšoural se k bytelnému, pochopitelně vyřezávanému sekretáři a opatrně vyňal brokátem pokryté album.

"Pijete kafe?" Kývnul jsem a strnule jsem se díval, přímo čuměl na poklady v albu. Kytice růží jako živá. Hora Fuji. Skalisté hory. Všechno jako živé, trojrozměrné, stereo efekt docílený jakousi mně záhadnou technikou na z tlustého plastiku vyrobené pohlednici. Hrůza.

"To je kýč, co?" šklebil se na mne dědek jako Mefisto na doktora Fausta. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby něco najednou žuchlo, zasmrděla by síra a ve stropě by byla díra jako vrata.

Příštích několik hodin jsem strávil prohlídkou panoptika hrůzy. Teda hrůzy pro mou kultivovanou, omezenou, netolerantní dušičku. Totiž tenhle starej pán, jaksi odčeštělý celoživotními toulkami po světě, nesmírně rád sral lidi. Pokud existuje země, ve které nebyl či nežil, nevím o ní. Pardon, vím. Nepoznal šestinu světa. Jinak byl novinářem, zahraničním korespondentem, dokařským dělníkem v marseillském přístavě, námořníkem na lince Bristol - New York, pravděpodobně i pirátem v Karibském moři. Došlo mi, že jsem měl nesmírné štěstí narazit na nefalšovaného - no, řekl bych génia - kudy jezdil/chodil/plavil se/létal, tudy četl a studoval lidi, životy, jaké vedou, a země, ve kterých žijí. Taky o tom psal, kromě standardní profesionální tvorby na chleba i úžasné nádherné dopisy své ženě. Nějakým způsobem dokázal mít dva syny, které ovšem nechal zcela a úplně na krku maminky - nemohl přece sedět doma a utírat prdele miminkám, když na světě bylo ještě tolik míst, které neviděl...

Soudě podle Jesseho, u kterého se nedalo pochybovat o platnosti genetiky - matka jasná, otec taky - musel zanechat na světě po sobě víc než dva syny. Když uvidíte může nevelkého vzrůstu s ohrnutým pršinosem, sympatickým úsměvem a překrásným hlasem, držte si ruku na peněžence. Člověk nikdy neví... Ale co peníze. Zamkněte ženy a dcery.

"Kdybych nebyl tak starej, tak tady v tom sajrajtu nebudu ani minutu...". Pan Lochman zestárnul a vrátil se. Ne domů, ale tam, kde žila jeho žena. V mrňavé perníkové chaloupce kdesi na trati tramvaje mezi Libercem a Jabloncem. Psal se rok 1968. Výše uvedena věta byla namířena na mne. A na syna Jesseho. Vlastně Jiřího.

Ten momentálně žije v Austrálii, je známým fotografem přírody - Lochman Transparencies - a nemá vousy a je ženat posledních třicet let s dívkou, se kterou utekl přes rakouskou hranici do Německa, kde skončil ve vězení pro nedovolený přechod hranic - teda z Rakouska do Německa. Proč utíkal přes rakouskou hranici, když žil v Jablonci? Protože útěk přes čáru v místech, kde sloužil jako pohraničník, by byl nesportovní. Příliš lehký. Ale to je jiná historie...

Ale abych to ukončil - víte, tak nějak jsem ztratil odpor ke kýčům. Kanada je plná lidí, kteří si dávají na zeď obrázky z černého sametu, na kterých je vymalovaný Elvis či malé dítě se slzičkou na tváří jako živou - jen ji utřít. A řvavě rudý nábytek rádoby z doby Ludvíka XXIV. Toreadoři píchají špičaté klacky do býků. Na zrcadle jsou vymalování Beatles. Před domem stojí litinový lokaj s lucernou - bývalé černá tvář namalovaná na růžovo, aby si emigranti z Jamajky probůh nemysleli, že je někdo znevažuje.

A...? Je to tvoje zeď, tvůj pokoj, tvůj zadek zaparkovaný v sametu. Když se ti to líbí, kup si to a kašli na standardy samozvaných kulturních komisařů. Posílal jsem panu Lochmanovi ty trojrozměrné pohlednice, kdekoliv jsem je našel. Už neposílám, zapomněl jsem na něj. Asi už bude po smrti, ale to nechci vědět. Co mě se týče, dodnes sedí na židli obklopen trpaslíky a pozoruje znepokojeně občany a občanky s úšklebkem na tváři. Nejmoudřejší člověk, kterého jsem kdy měl tu čest poznat.

Musím jít a koupit si krasavici z drátu.