Prosinec 2003

Výstup na Neng-kao Šan

Miroslav Rozehnal

(4. - 8. dubna 2002)

Už půl roku to je, co se nám naposledy podařilo dostat se na hory. Naštěstí je jarní období příznivé, neboť nabízí velké množství svátku a jiných volných dnů, které jsou jako stvořené k odjezdu někam mimo Tchaj-pej. Tentokrát jsme opět využili svátku Tomb-sweeping festival, který letos připadl na pátek. Pro jistotu jsem si ještě vzal na následující pondělí volno a navíc jsme vyrazili už ve čtvrtek večer, protože jsme měli v plánu něco velikého - přechod horského hřebene hory Neng-kao Šan, z východního pobřeží Tchaj-wanu na západní.

Čtvrtek, 4. dubna

Toto je pro mne den ještě naprosto pracovní, ale přece už je jenom předznamenán večerním odjezdem do hor. Navíc je to čtvrtek, den, kdy jenom učím tři hodiny, jinak nic. Ono je to ale navíc zpestřené tím, že škola je asi padesát kilometrů od Tchaj-pej, na úpatí hor Jang-ming Šan a kousek od Pacifiku, takže se cestou tam nenudím. Samotná jízda mi zabere asi hodinu. Zpátky je většinou zácpa a tak visím na dálnici třeba až dvě hodiny.

Ale k horám. Večer po návratu z práce si balím věci a asi kolem desáté odcházím k Miro Bakošovi. Ten naštěstí bydlí ode mne asi deset minut pěšky, takže to není tak děsné. Navíc se nacvičím na chůzi v horách, když si zkusím, jak je batoh těžký. Máme sraz v supermarketu Welcome, kde nakupujeme jídlo do hor. Bereme tradiční "guláše" (neboli instantní nudle, které mají výhodu, že se velice rychle uvaří, stačí je zalít horkou vodou a počkat pět minut). Nakupujeme samozřejmě i jiné jídlo, protože živit se čtyři dny "gulášem" je tak pro sebevraha. Důležitá položka je jako vždy množství čokolády a bonbónů - velice rychlá cesta jak do sebe v horách dostat nějaké kalorie a získat energii potřebnou k dalšímu pochodu. Nakupujeme dost věcí, už si v duchu maluji s hrůzou, že to budu muset vyvláčet na zádech na kopec!

U Mira doma si ještě dáváme kafe a balíme jídlo do batohu a kolem půlnoci vyrážíme. Máme namířeno do města Hualien na východním pobřeží Tchaj-wanu. Už asi před čtrnácti dny jsem se snažil zamluvit letenky a nebo lístky na vlak, ale byly už beznadějně vyprodané. Takže nám nezbývá než jet autobusem. Letadlem to trvá asi čtyřicet minut, vlakem tři hodiny. Autobusem šest. Zase je to ale nejlevnější, ať máme aspoň nějakou útěchu. Na výchozí stanici (je to soukromá společnost, která jako jediná provozuje přímou autobusovou linku Tchaj-pej-Hualien) zjišťujeme, že ačkoliv jezdí tento autobus 24 hodin každou celou hodinu, přece je prodejna lístku narvaná až k prasknutí. Bodejť by ne, jsou tři dny volna a každý chce někam vyrazit. Naštěstí ale společnost oznamuje, že přidá další autobusy, aby se každý dostal do Hualienu co možná nejdříve. I tak se na nás ale dostane až ve tři ráno - čili odjíždíme o dvě hodiny později, než jsme chtěli.

Pátek, 5. dubna

Cesta je ale zato skvělá. Je to autobus s tzv. "prezidentskými sedadly", čili žádné dvě vedle sebe, ale pěkně jenom jedno obrovské křeslo na každé straně uličky. Měkké, prostorné, před sebou mám metr místa na nohy, nad sebou televizi a v opěrce reproduktory. Mohu si vybrat ze tří

filmů a asi pěti hudebními pořady. Ale brzy zmoženi usínáme, zatímco kolem nás se noc mění v den.

V devět ráno jsme podle slibu společnosti v Hualienu. Vystupujeme a jako první věc jdeme někam na snídani. Dáváme si toasty s pečenou slaninou a vajíčkem a k tomu pěkně kávičku. Pak vyrazíme najít zastávku místního busu, který nás doveze aspoň na okraj hor. Zastávku nacházíme bez bloudění a skutečně asi za patnáct minut nám jede autobus do vesnice T'ung-men na úpatí hor. Po cestě nás řidič samozřejmě vyzpovídá, zvlášť když zjistí, že umíme čínsky - holt cizince nevozí každý den. Takže ve vesnici nám hned i ukáže, kam máme jít na policejní stanici vyřídit si povolení k výstupu.

To je sice pitomá formalita, ale docela je chápu, že chtějí mít přehled, kdo je v horách. Holt toto nejsou Tatry, jsou to docela nebezpečné hory. Docela jsem se toho bál, protože vím, že s tím dělají policajti obstrukce. Správné by měla žádat minimálně čtyřčlenná skupina, z toho jeden by měl mít průkaz horského vůdce. Ale jak jsem se později dověděl, politici se rozhodli to uvolnit. Teď stačí, když se lidi zaregistrují, ale rizika úrazu si pak nesou sami (doposud se létalo pátrat vrtulníkem, když se člověk včas nevrátil). Rozumné řešení!

Takže se správným papírem a důležitými razítky na něm vyrazíme dále směrem do hor. Na konec silnice to máme čtyřicet kilometrů, čili je jasné, že tam dojít nemůžeme, že holt musíme někoho zastavit. Neujdeme ani kilometr, když nám zastaví policajt v jeepu. Bere nás kus cesty, ale naneštěstí jenom asi tři čtyři kilometry, pak odbočuje jinam než my. Jdeme zase kilometr či dva po svých a pak nám staví tři lidi v autě - výletníci, kteří jedou k přehradě Lung-chien asi tak ve třetině cesty. Aspoň něco, jsme šťastní za každý kilometr, který nemusíme po silnici šlapat. U přehrady se s námi loučí.

Tady končí jakžtakž udržována cesta a začíná terén spíš pro jeep. Silnice úzká, časté výmoly, občas kus cesty utržený. Tentokrát jdeme asi tři kilometry, než někdo vůbec jede okolo. Jsou to dva "abosi" (původní nečínští obyvatelé Tchaj-wanu), kteří jedou někam opravovat silnici. Když jim řekněme, kam jedem, domlouvají se mezi sebou nějakou domorodou řečí vyplývá z toho, že nás dovezou až na konec silnice! Máme neuvěřitelné štěstí. Dojedou až do tunelu T'ien-chang ("Dlouhý jako nebe"). A vskutku - tunel je dlouhý několik kilometrů. Jel jsem už delšími tunely, ale asi ještě nikdy tak úzkým, nízkým a k tomu tak dlouhým. Auto jelo přes tunel dobrých deset minut. Cesta stále rovná, světlo za námi se zmenšovalo, až bylo malé jako špendlíková hlavička - a vepředu nic! Najednou se ve světlech reflektorů objevily obrysy bagru a auto zastavilo. Tady je konec, před námi je tunel zasypaný a právě se pracuje na jeho opravě. Loučíme se s našimi dobrodinci, kteří obhlíží práce a pak hned otáčí zase auto a jedou zpátky.

Naštěstí je východ z tunelu hned za zatáčkou kolem bagru. Jsme venku, jsou tři hodiny odpoledne a k cíli dnešní cesty to máme ještě pět kilometrů, které už teda ale opravdu musíme ujít po svých. Ukazuje se, že dál už cestu asi nikdy neopraví. Na mnoha místech je úplně utržená, jsou tam závaly, napadané balvany a podobně. Ale naštěstí je to jenom pět kilometrů. Čili asi za hodinu a něco docházíme k chatě Chi-Lai.

Tato cesta přes hory je zajímavá. Vede tudy totiž elektrické vedení ze

západu na východ ostrova, čili tato cesta musí být udržována a je vybavena po celé délce pěti horskými chatami. Vedení je nutné udržovat a opraváři se k němu holt musí nějak dostat a musí někde přespat. Takže chata Chi-lai je jedna z těchto budov. Protože sem vede (nebo ještě donedávna vedla) silnice, je to veliké třípatrové stavení, které uvnitř slibuje jistý komfort. Máme ale smůlu - nikdo tu není a je zamčeno. Rozhodneme se bivakovat před dveřmi, na verandě s krytým vchodem. Pomaličku se začíná stmívat. Vaříme večeři a chystáme dřevo na večerní oheň. Po dobré večeři s kotlem čaje a cigaretou zapalujeme oheň a sedíme a mudrujeme, zatímco kolem nás se rozléhá tropická horská noc.

Sobota, 6. dubna

Ráno se nám nějak nechce vstávat. Naštěstí nás kolem osmé probudí prudké slunce, které nám praží přímo do obličejů. Umýváme se a vaříme snídani. Podle mapy to máme asi jenom dvě hodinky pochodu, takže nijak nespěcháme, pomaličku v klidu jíme a balíme a vyrazíme až u půl desáté.

Brzy se ukazuje, že mapám je radno raději příliš nevěřit. Protože podle mapy se nám podaří špatně odbočit. Tam, kde vede podle mapy cesta nahoru, vede ve skutečnosti zkratka zpět k tunelu, kam nás včera dovezli autem. To ale bohužel zjistíme až asi po hodině pochodu úplně špatným směrem. Pořád čekáme, kdy už se cesta stočí "tím naším směrem" až dojdeme k visutému mostu nad několik set metrovou propasti - a za mostem vede cesta úplně jasně nahoru k tunelu, není jiná možnost! Samozřejmě se po mostě projdeme a pokocháme se sty metry prázdnoty pod několika poloshnilými prkny pod našima nohama Ale pak jdeme zpátky, protože není jiná možnost. Díky naší důvěře v mapu jsme ztratili asi dvě hodiny.

Jdeme dál, tentokrát už správně. A ukazuje se opět, že mapě není možno věřit ani co se týče časových údajů. Dvě hodiny na správné stezce jsou už dávno pryč, když teprve opouštíme silnici a začínáme stoupat do hor. Po asi čtyřech hodinách se dostaneme nahoru na hřeben. Jsme už unaveni jako koně a podle mapy bychom tam měli už být. Cesta vede dál. Sestupujeme teď opět na druhé straně dolů. Teď teprve si na mapě ukážeme, kde teprve jsme a hrůzou se nám podlomí kolena - jsme asi tak ve dvou třetinách! Navíc se ještě spouští silný déšť a je zima. Cesta je plná závalů, často úplně utržená. Jdeme už zcela jako stroje a nadáváme na pitomou mapu.

Je skoro šest hodin, když konečně docházíme k chatě. Naše štěstí nezná mezí! Zvlášť když ještě zjišťujeme, že elektrotechnici byli tak hodní, že nechali jednu část chaty odemčenou pro takové nešťastníky jako jsme my. Takže máme suchou teplou místnost v pěkném domku, dokonce se záchodem! Na to, že jsme v asi 2 500 metrech je to úplný hilton! Vaříme večeři, pěkně v suchu a teple, rozvalení na měkkých matracích.

Večer jdeme spát velmi záhy - protože druhý den musíme vyrazit velice brzy zrána. V noci nás často budí jakési podivné zvíře. Šustí po našich taškách a kolem našich uší. Než si na něho ale stihneme posvítit, je pryč! Buď nějaká malá myška anebo velký pavouk. Každopádně jsme ale noc přežili ve zdraví.

Neděle, 7. dubna

V noci pršelo a blýskalo se (znovu vzdáváme cest hodným lidem, kteří nechali jednu místnost odemčenou pro turisty), ale ráno je čistá modrá obloha. Vstáváme hned po rozednění asi v půl šesté a vyrazíme po snídani asi hodinku nato. Začínáme teď stoupat na hlavní hřeben hory Neng-Kao Šan.

Po cestě máme ale ještě asi dva pobočné hřebeny a navíc cesta je opět dost obtížná. Přejít takový zavalený úsek je častokrát práce na deset minut, než člověk najde cestu, jak přes ten úsek přejít, opatrně zkouší nohu vedle nohy - protože dole pod ním je třeba stometrový sráz a uklouznutí nebo uvolněný kámen by znamenalo jistou smrt.

Takže se až něco kolem desáté dostáváme těsně pod hlavní hřeben a začínáme stoupat poslední úsek cesty nahoru. Těsně pod hřebenem potkáváme tři "abose", kteří šli někam něco dělat (asi údržbu vedení, ale moc toho z nich nedostaneme). Dáváme s nimi řeč a odpočíváme. Pak už zbývá poslední půlhodinka na hřeben.

Konečně jsme tam. Jsme asi ve výšce 3 000 metrů. Po obou stranách se tyčí hory. Nejkrásnější z nich je Neng-Kao Šan. Sice není moc vysoký (přes 3 200 m), ale je na něj úchvatný pohled. Na výstup ale nemáme čas. Miro sice frflá, ale sám musí uznat, že už i on toho má dost a deset hodin tam a zpátky by asi nezvládl.

Takže jdeme na druhou stranu a za půl hodinky jsme v chatě T'ien-Chr. Tam už potkáváme spoustu lidí - výstup na Neng-Kao Šan z druhé strany je velice oblíbený, ale přechod jako my dělá velice málo lidí. U chaty vaříme čaj a bavíme se s lidmi. Dostává se nám obdivu za náš výkon. Po čaji a odpočinku sestupujeme na druhou stranu hřebene, do Nantou County. Toto

je cesta z kopce, navíc široká a velice dobře udržováná, prochozena tisíci

lidmi - jakékoliv nebezpečí už v podstatě nehrozí, už se jenom kocháme krajinou a sestupujeme.

Po asi třech hodinách jsme u poslední chaty elektroúdržbáů, Jun-Hai.

Odpočíváme ještě a vydáváme se na poslední úsek, asi hodinovou cestu dolů k silnici. Tam potkáváme skupinu, která sestoupila chvíli před námi a mají tu

autobus. Máme štěstí, vezmou nás těch asi dvacet kilometrů dolů do městečka Lu-šan, kde jsou horké prameny. Cestou se ještě všichni stavujeme na policejní stanici nahlásit šťastný sestup z hor a po chvíli nás autobus vyhazuje v Lu-šanu a odjíždí dál.

Nejprve si dáváme dobrou večeři, smažené žampiony, pečené divoké prase a ještě zeleninku, k tomu rýži - a samozřejmě PIVO! Pak se jdeme ubytovat do hotelu, sprchujeme se a jdeme do bazénu s vodou z horkých pramenů. Vyvalujeme se tam a po koupeli se ještě jdeme projít do městečka. Je velice pěkně spravené po zemětřesení v roce 2000, nádherné vydlážděné, všude svítilny, obchody, restaurace. Neodoláme a dáváme si Hsio-mi-chiou - kvašené rýžové víno. Vypadá a chutná jako burčák a má docela podobně účinky. Člověk pije a pije - a najednou zjistí, že je jak motyka. Unaveni fyzicky i společensky se vracíme do hotelu spát.

Pondělí, 8. dubna

Ráno snídáme v hotelu a pak vyrážíme autobusem do podhorského města P'u-li. Právě tady poblíž bylo centrum toho velkého zemětřesení - a po architektonické stránce to městu neublížilo, spíš naopak. Škaredé barabizny popadaly a staví se nové krásné domy.

Po procházce městem a něco na jídlo a na pití sedáme do autobusu na asi čtyřhodinovou cestu do Tchaj-pej, kde jsme asi v pět odpoledne. Sedáme do taxíku a odjíždíme domů. Opět šťastné skončil jeden výstup na hory.