Prosinec 2003

Bezedná jáma

Bohumil Doležal

Generální guvernér České národní banky (ČNB) Tůma označil za nejvážnější problémy veřejných financí zdravotnictví a důchodové pojištění. Není těžké poznat, že má pravdu. Následující řádky si nekladou větší ambice, než popsat systém českého zdravotnictví tak, jak se jeví řadovému uživateli.

Existuje hromada peněz. Na jedné straně do ní přisypávají pojištěnci a zaměstnavatelé, na druhé straně z ní ubírají lékaři. Dá rozum, že ubírání samo o sobě jde hladčeji než přisypávání.

Za komunistického režimu disponoval stát dostatečnými mocenskými prostředky, aby zajistil hladké přidávání a brzdil nadměrné ubírání. Výsledkem byla nespokojenost na obou stranách: pojištěnci měli oprávněný dojem, že úroveň služeb je nevalná, lékaři stejně oprávněný dojem, že jejich platy jsou mizerné. Nějak to fungovalo.

Zvláštností bolševického systému byly nedefinované vztahy. Klasickým příkladem jsou poměry v armádě. Pravidla vojenského života pro ty, co vykonávali základní vojenskou službu, byla přísná a v zásadě se nedala dodržovat. Taky je nikdo nedodržoval. Důstojníci to v zásadě tolerovali. V okamžiku, kdy se jim to z toho či onoho důvodu hodilo, tolerance skončila a následoval postih. V této situaci nikdo nikdy nevěděl, co ho čeká. Věděl jen jedno, že je vydán na pospas svým nadřízeným. Nedefinované vztahy se uplatňovaly i ve zdravotnické oblasti. Bylo jasné, že za nadstandard (co je nadstandard, rovněž nebylo definováno) je třeba platit. Kolik, nebylo stanoveno. Situace připomínala večerní tržiště při výpadku elektrického proudu.

Tento systém byl po listopadovém převratu kapitalizován. Na výstupu bylo na hromadu peněz napojeno soukromé podnikání. Lékaři měli přirozený zájem odčerpat z hromady co nejvíce. Bezprostřední důsledek byl, že se všeobecně dramaticky zlepšila úroveň poskytovaných služeb. Zároveň ovšem zmizely pobídky pro přidavače, takže hromada peněz se začala zmenšovat, platby se zpožďují, vytvářejí se řetězce dluhů. Pokud se nestane něco zásadního, dřív nebo později se celý systém zhroutí. Při tom při všem nebyl systém nedefinovaných vztahů, služeb a cen zdaleka odstraněn. Mezi zákazníkem a poskytovatelem služeb se vrší hromada v tuto chvíli už z jisté části imaginárních finančních prostředků. Oba přes ni na sebe pořádně nevidí.

Jediný způsob, jak vztahy mezi lékařem a pacientem normalizovat, je dosáhnout toho, aby za významnou část lékařské péče se platilo. Ne snad proto, že platit za lékařskou péči je pravicové, kdežto bezplatnost je levicová. Nýbrž proto, že bezplatnost v tom smyslu, jak se u nás praktikovala a dosud praktikuje, si mohou dovolit jen bohaté státy s vysokou úrovní občanské kultury.

Jaký má být poměr mezi placenou a neplacenou složkou, je věcí odborníků. Také není důvodů, proč, jakmile se situace normalizuje, poměr do budoucna neměnit. Pokud se však nestane nic, systém se dřív nebo později sesype. Když tomu bude chtít vláda zabránit, nezbude jí než sypat do této bezedné díry další a další peníze, které nemá.

(www.bohumildolezal.cz)