Prosinec 2003

Na okraj státního svátku

Bohumil Doležal

Ačkoli je dvacátý osmý říjen státním svátkem, žádné spontánní oslavy se nekonají. Na pietních aktech se shromažďují veteráni, někdejší spolubojovníci z let 1945-48 a pozdější nepřátelé na život a na smrt: organizace jako Svaz bojovníků za svobodu, Kluby českého pohraničí, Konfederace politických vězňů… a ovšem KSČM. Aby nějak vyvážili tento nedostatek, rozhodli se poslanci přijmout Lex Beneš: další krok na cestě nastoupené jednomyslným vyhlášením nedotknutelnosti Benešových dekretů z loňského roku. Podle zákona se prezident Beneš zasloužil o stát. Jiní v něm vidí ztělesněného čerta. Státník, který zemřel před více než půlstoletím, slouží dodnes jako pumlíč v politických sporech.

Jaký byl jeho vlastní vklad do politiky? Pomáhal účinně Masarykovi při vytváření nezávislého Československa. Prostředky otců zakladatelů nebyly vždycky vybíravé. Masarykova Nová Evropa je místy dosti skličující čtení. Také různé etnické mapy území budoucího státu neslouží svým předkladatelům ke cti. Kdysi, v době bojů o Rukopisy zelenohorský a královédvorský Masaryk prohlásil velmi pěkně, že tam, kde se předstíralo, že se lže ve prospěch národa, se nakonec vždycky ukázalo, že se ve skutečnosti lže do vlastní kapsy. Škoda, že si na to při téhle příležitosti nevzpomněl. Způsoby a prostředky, kterých používali budovatelé ČSR, nebyly v té době a v tomto regionu ničím neobvyklým. István Bethlen dokázal skoro nemožné: proměnil během deseti let svého vládnutí ubohé torzo uherského království ve fungující stát. Ve výběru prostředků si s Benešem nijak nezadal.

Nejvážnějším problémem je Benešova politika od konce třicátých let. Mnichov ukázal, že dosavadní mezinárodně politické zabezpečení Československa selhalo. Proto se Beneš orientoval na Sovětský svaz: správně předpokládal, že v důsledku války jeho význam podstatně vzroste. Formální, politická demokracie se v meziválečné době v mnoha ohledech neosvědčila: proto je ji třeba doplnit o demokracii hospodářskou a sociální, po vzoru SSSR. A konečně meziválečná menšinová politika nepřinesla očekávané výsledky. Proto je třeba menšiny v rámci možností odbourat.

Benešovy úvahy jsou zajímavé tím, jak snadno je možné od správných předpokladů dojít k úplně falešným závěrům. Beneše nenapadlo, že by se západní spojenci a Němci mohli na základě draze zaplacených zkušeností změnit k lepšímu.

V poválečném Československu byla pod Benešovým vedením podstatně omezena politická pluralita: byla zakázána opozice, zrušeny pravicové politické strany. Bylo podstatně omezeno soukromé podnikání: znárodňovací dekrety postátnily 75% českého průmyslu. A v neposlední řadě byla v podstatě odbourána občanská práva celých velkých skupin obyvatelstva (Němci, Maďaři). Když Beneš a jeho lidé to vše za spolupráce se Stalinem a s komunisty uskutečnili, Stalin a komunisté československo spolkli. Beneš zemřel a jeho stoupenci, pokud nestačili včas utéci, skončili v lágrech a na popravištích.

Srovnávat Beneše s Hitlerem nebo se Stalinem je ovšem nevěcné – pohyboval se v úplně jiné dimenzi. Snad s Miloševićem, ale ani to není pro Beneše úplně spravedlivé. Nicméně: jeho politická dráha skončila krachem, za který platíme ještě dnes.

Co znamená jeho vyznamenání zvláštním zákonem? Neorientujeme se ve své minulosti. Vymysleli jsme si Lex Beneš, abychom se z ní nemuseli poučit. Je to pohodlné, ale ve svých důsledcích velmi nepraktické.

(www.bohumildolezal.cz)