Prosinec 2003

Naše válka s Lichtenštejnskem

Bohumil Doležal

Minulý týden odmítlo Lichtenštejnské knížectví podepsat smlouvu, kterou se rozšiřuje Evropský hospodářský prostor o deset nových členů Evropské unie. Evropský hospodářský prostor vznikl v roce 1994 dohodou mezi EU a Evropským sdružením volného obchodu, které v současné době sdružuje Švýcarsko, Island, Norsko a Lichtenštejnsko. S Lichtenštejnskem se solidarizovaly Island a Norsko, jež rovněž odmítly dohodu podepsat. Důsledkem je, že nové členské státy EU nebudou ve styku s těmito třemi zeměmi požívat stejných výhod jako ostatní státy EU.

Pro nás je zajímavý důvod, který vedl Lichtenštejnsko k tomu, aby podpis odmítlo. Požaduje totiž, aby nejdřív všechny přistupující země uznaly, že je od svého vzniku v roce 1806 suverénním státem a že bylo v obou světových válkách neutrální. Nové země to nejspíš rády učiní – ovšem až na jednu. Tou jednou je Česká republika.

Mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem totiž zuří spor o majetek, zabavený u nás lichtenštejnským občanům v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Hlásí se k němu lichtenštejnský panovník Hans Adam II. a dalších asi šedesát rodin. Jde o něco jiného než třeba případ Kinský, o spor mezi dvěma státy. Byl konfiskován nikoli majetek sudetských Němců, Němců nebo Rakušanů, ale občanů země, která měla a má podobný statut jako Švýcarsko (přitom švýcarští občané, postižení konfiskacemi podle Benešových dekretů, byli odškodněni už bolševickým Československem).

Česká republika reagovala na lichtenštejnské nároky tím, že zneuznala suverenitu Lichtenštejnska a jeho neutralitu ve druhé světové válce. To je jednak směšné (Lichtenštejnsko je členskou zemí OSN) a jednak jakýsi regres z husákovských dob (např. pověstná Malá československá encyklopedie z roku 1986 nezpochybňuje ani jedno, ani druhé).

A tak zatímco lichtenštejnský velvyslanec u EU Nicolaus von Liechtenstein trvá na tom, že vyvlastňující stát je povinen platit kompenzace a že tato povinnost není časově omezena, doprovodila ČR podpis smlouvy o rozšíření Evropského hospodářského prostoru dovětkem, že „nepřikládá právní váhu prohlášením, které nesouvisejí s předmětem a účelem této dohody“, což prý znamená, že historické události se nebudou přehodnocovat a na majetkovém uspořádání se nebude nic měnit. Zkrátka a dobře: Lichtenštejnsko jednak neexistuje, jednak bylo za války spojencem Třetí říše.

Prakticky není pro ČR lichtenštejnské veto nějakým velkým hospodářským problémem, objem našeho obchodu se třemi zeměmi ESVO je poměrně malý. ČR ale zkomplikovala situaci i dalším novým zemím, které s Lichtenštejnskem nemají žádné problémy. Nedá se vyloučit, že se na nás budou zlobit.

Proto je třeba zprávu doprovodit vlasteneckou kanonádou. Této úlohy se ujalo Právo, které znovu zhodnocuje zkušenosti nabyté v zápase se zrádnou reakcí, americkými imperialisty a západoněmeckými revanšisty, domácími ztroskotanci a zaprodanci atp. Sugestivní titulek zní: „Lichtenštejnsko vydírá ČR kvůli majetku!“ (Vydírání samo o sobě není nic hezkého, a když je to kvůli majetku, tak to už přestává všechno). Jan Kovařík to vzal tentokrát od podlahy, tj. od Bílé hory: připomíná národu, že jeden Lichtenštejn už v roce 1621 předsedal krvavému tribunálu, který poslal na smrt 26 českých pánů, a zdůrazňuje, že otec dnešního panovníka František Josef II. byl „podle všeobecného dobového povědomí“ velmi vstřícný k nacistickému Německu. Zde se chce poznamenat, že „všeobecné dobové povědomí“ je věc dosti ošidná. Například kdysi byl podle všeobecného dobového povědomí Leopold Hilsner vinný rituální vraždou Anežky Hrůzové. Dnes naopak není pan Kovařík podle všeobecného dobového povědomí někdejší nedůstojný přisluhovač husákovského režimu a jeho ruských protektorů. Takže bych se tím všeobecným dobovým povědomím příliš neoháněl. Ekonom Sobíšek zase naplňuje čtenáře optimismem: všechno se vyřeší nátlakem EU na Lichtenštejnsko. Pochybuji, že to bude tak jednoduché.

Česká republika má už ovšem jednoho významného spojence. Je jím SRN. Její ústavní soud kdysi ve věci obstaveného obrazu Velká vápenka (z ČR jej poslali na výstavu do Německa a lichtenštejnský panovník se dovolával u německých soudů svého vlastnického práva) rozhodl, že podle pařížské Smlouvy o úpravě otázek vzniklých z války a okupace (rozuměj okupace Německa spojeneckými vojsky) z roku 1954 nesmějí být v Německu vzneseny žaloby ohledně opatření, která byla vůči němu podniknuta v souvislosti s druhou světovou válkou. Obraz byl pak vrácen do ČR. Lichtenštejnsko z toho logicky vyvodilo, že SRN považuje Lichtenštejnce za součást německého národa a neuznává státní suverenitu země, a obrátilo se s žalobou k Mezinárodnímu soudu v Haagu.

Existuje nějaké spolehlivé a rychlé řešení nepříjemného konfliktu? Ovšemže ano! Vyhlásíme Lichtenštejnsku válku. Rozumbradové, kteří tak rádi bojují své bitvy v roce 1938 či 1968, bitvy sice virtuální, ale s mocnými soupeři, dostanou příležitost si zabojovat ve skutečnosti, zpočátku se slabým soupeřem tak říkajíc na rozcvičenou. Do boje nasadíme osvědčené jednotky: protichemickou jednotku, všech třicet tanků a polní nemocnici, která bude po našem zvyku poskytovat humanitární pomoc oběma bojujícím stranám. Problém je jen v tom, že s Lichtenštejnskem nemáme společné hranice. Naši vojáci se tam tedy budou muset dopravit přes Rakousko jako turisté a tanky tam propašuje nějaká šikovná špeditérská firma.

Aux armes, citoyens!

(www.bohumildolezal.cz)