Prosinec 2003

Trojský kůň času u bran Viktora Fischla.

Dana Emingerová

Stojí za to vychutnat si život do posledního dechu, říká básník, spisovatel a někdejší diplomat

V roce 1946 napsal český básník a spisovatel Viktor Fischl do své sbírky z válečné Anglie Sonet o času: Než prohlédl jsi času lest, / než k výši vymrštil jsi kopí, / než ke hře sedls, obehrán jsi. / Zbyla suchá ratolest/ a vítr pískem zavál stopy. / Trojský kůň času u tvých bran. Teď stojí trojský kůň času u Fischlových bran. Je mu jedenadevadesát, téměř nevidí, ale píše dál romány, povídky a překládá biblickou poezii. "Viktor Fischl je klenot v pokladnici české literatury. Jeho umění, které vyzrálo v minulém století, přešlo s fanfárami i bez fanfár do nového tisíciletí. Napojeno tím nejlepším, co je ve Starém zákoně, a tím nejlepším, co v sobě má česká země, nám odevzdal Viktor Fischl dílo, které bude žít stejně dlouho, jako bude žít česká literatura," říká o Fischlovi spisovatel Arnošt Lustig.

Věčný optimista

"Měli jsme v Hradci Králové na dvorku bidlo na klepání koberců, na které jsem se jako kluk zavěšoval za nohy hlavou dolů jako netopýr a promýšlel všechno nejasné, záhadné a nevyřešené. Třeba jsem si představoval, jak letím vesmírem, nebo jsem se snažil dopídit pravdy o tom, má-li smysl modlit se k Bohu, který zarytě mlčí a neodpovídá," vypráví ve své pracovně v Jeruzalémě izraelský občan Avigdor Dagan alias český básník a spisovatel Viktor Fischl. Do zahrádky za okny vstupuje podzim a téměř slepý spisovatel se svěřuje, že květiny a stromy vnímá jen jako mlhavý obraz starého japonského umělce. "Někdy mě napadá, že mám výhodu, když skoro nevidím, protože to, co vidím, je možná krásnější než skutečnost." Knížky poslouchá z nahrávek a na krátké texty si pořídil zvětšovací přístroj s obrovským monitorem. S jeho pomocí přeložil z hebrejštiny Píseň písní (1998) a Žalmy (1999). "Nedávno za mnou přišel student ortodoxní ješivy. Že prý zná několik mých knih a zajímá ho, proč všechno vidím vždycky v tom lepším světle. Řekl jsem mu, že by vlastně on, který denně rozmlouvá s Bohem, měl být mnohem optimističtější než já, který se k Bohu poté, co nechal zahynout šest milionů nevinných židovských obětí, už neobracím," říká spisovatel, jehož rozvětvená rodina zahynula za nacistické okupace - až na bratra Pavla - v koncentračních táborech. Pojednává o tom i jeho nejslavnější kniha Dvorní šašci (1990), která byla přeložena do dvanácti jazyků včetně japonštiny. "Přes všechno věřím, že ve světě, kde se střídá jaro se zimou, kde slepá mláďata vědí, že musí pít mateřské mléko, nemůže být nic, co by nemělo svůj smysl. Ten sice neznám, ale nikdy se po něm nepřestanu pídit. Proto mě to na světě pořád tak baví," říká rodák z Hradce Králové, kterého osud zanesl po dlouhé a bohaté diplomatické kariéře do tichého domu na ulici Shderot Hameiri v Jeruzalémě.

Viktor Žito

Za studií práv na Karlově univerzitě začal Viktor Fischl, pocházející ze sionistické rodiny, spolupracovat s menšinovou Židovskou stranou a psát do sionistického tisku. Na jaře 1938 se oženil. Krátce nato přišel Mnichov a nacistická okupace. Okamžitě odjel do Londýna shánět víza do Palestiny pro sedmdesát nejohroženějších židů. Nakonec jich před válkou dostal z protektorátu 270 včetně své manželky Stelly. "Na počátku jsme si nedovedli představit, že půjde o život. Pak už jsem v Londýně věděl, co se chystá, a honil Stellu v Praze k odjezdu. A ona: 'Já jsem teď zrovna dala záclony do čistírny.' Říkal jsem si: 'Proboha, s čím jsem se to oženil!' Ale žena to nakonec všechno zvládla báječně. Strýček jí pomohl podplatit Němce, takže s sebou přivezla z Prahy skoro všechno zařízení bytu. Byli jsme v Londýně snad jediní takhle dobře vybavení emigranti!" Při záchraně lidí z Čech pomáhal Fischlovi i Jan Masaryk, pod nímž Viktor Fischl osm let pracoval. Nejdřív na exilovém ministerstvu zahraničních věcí v Londýně, pak v Praze. Když Jan Masaryk po komunistickém puči v roce 1948 za nevysvětlitelných okolností tragicky zahynul a komunisté navíc odmítli Fischlovi vydat jeho prvotinu v próze - román Píseň o lítosti, která rok předtím získala Evropskou cenu literárního klubu, manželé Fischlovi, kterým se už narodili dva synové, se rozhodli hledat nový domov v Izraeli. Viktor Fischl měl štěstí, že v exilu poznal budoucího izraelského ministra zahraničních věcí Mosheho Sharetta, který potřeboval do svého nového úřadu specialistu na Německo. Vzhledem k tomu, že Fischl vedl po válce v Praze na ministerstvu zahraničí oddělení, které připravovalo materiály pro mírovou smlouvu s Německem, stal se v Izraeli expertem při jednáních o válečných reparacích a restitucích, které tehdy měly pro hospodářskou budoucnost mladého státu zásadní význam. Avigdorem Daganem se stal v roce 1955, kdy byl poslán jako diplomat na izraelské velvyslanectví do Tokia. "Tehdejší ministerský předseda Ben Gurion neviděl rád, když se izraelští diplomaté toulali po světě s německými jmény. Tak jsem se to své pokusil přeložit." Fischl je německy rybka. V hebrejštině je ryba Dag. Tak se mu neumělým zdrobněním tohoto slova - jak později zjistil - podařilo vytvořit jméno, které by v překladu správně znělo: Viktor Žito. Za třicet let vystřídal velvyslanecké posty v Barmě, Polsku, Jugoslávii, Norsku a v Rakousku.

Psaní poslepu

Když v roce 1977 uzavřel diplomatickou kariéru, začal psát jeden román za druhým. "Mám své penzum čtyři pět stran denně. Píšu poslepu na starém stroji, jehož klaviaturu znám zpaměti. Nasekám přitom přirozeně hromadu překlepů, které pak má dobrá žena trpělivě opravuje. Ovšem stýská se mi po době, kdy jsem mohl psát rukou..." Vytvořil přes třicet románů, básnických a povídkových sbírek. Do české literatury Fischl vstoupil vlastně dvakrát. Poprvé před druhou světovou válkou jako mladý básník; podruhé jako prozaik - a velmi zralý muž. Fischlovy prózy nejprve vycházely v exilových nakladatelstvích, po listopadu 1989 začaly být v rychlém sledu publikovány i u nás. Autorovým nejmilejším dítkem zůstává román Kuropění (1975), po jehož vydání se k němu začali "slétat" kohouti z celého světa. Jako obrázky a sošky zdobí v mnoha variacích stěny nejen jeho pracovny, ale i vitríny v obýváku, visí v předsíni, v kuchyni. "Moje žena Stella, která je čas od času opráší a umyje, tvrdí, že jich je milion." Zvláštní místo v této sbírce mají kresby malíře Jana Kristoforiho, který Fischlovu slavnou knihu o venkovském lékaři, jenž filozofuje se svým kohoutem Pedrem, ilustroval. A s kým si Viktor Fischl povídá o životě? "Třeba s psacím strojem," říká majitel předpotopní olivettky, na níž právě dopsal svůj poslední román o Sokratovi. "Je to jedna z mála mechanických psacích mašinek, jež dosud nebyly uloženy do muzeí. Kdykoli ji přinesu na správku nebo jen vyčistit a vyměnit pásku, seběhne se celá ulice podívat se na tu historickou vzácnost. A já pak musím olivettku doma dobrou chvíli utěšovat a přemlouvat, aby si nic nedělala z toho, že se nám posmívají, jak jsme už staří a vyšlí z módy. Chlácholím ji, co všechno už jsme spolu napsali, a když nám Pánbůh zdraví dá, snad ještě napíšeme."

(MFDNES)