Prosinec 2003

František Kinský

Tomáš Menschik

František Kinský: Může dítě zradit? Český kníže z Argentiny líčí příběh svého rodu, jehož obrovský majetek teď chce zpět

Politici mu nemohou přijít na jméno, jeho rodinu spojují s nacisty a říkají, že kníže František Oldřich Kinský se svými 157 žalobami nebude mít šanci získat zpět cokoli z rodových majetků. S nadhledem aristokrata se Kinský baví jejich výpady. Jeho obhajoba je místy velmi překvapivá - o své rodině hovoří jako o oběti nacismu, a ačkoli neovládá češtinu, považuje se za Čecha a Česko za svou vlast. "Böhmen war immer unser Vaterland," říká pod obrazem Františka Josefa I. v luxusním vídeňském Café Central, kde přes dvě hodiny vypráví pozoruhodný osud, kterým on a jeho rodina v minulém století prošli.

* Jaké to je, když se v 66 letech člověk začne objevovat na titulních stranách novin? Na to jste asi předtím zvyklý nebyl.

V mém životě se tím vůbec nic nemění. V časopisech jsem se objevoval kvůli profesním a hospodářským tématům. Stal jsem se prezidentem nejrůznějších firem po celém světě. Býval jsem i v novinách. Někdy v dobrém, někdy ne.

* Tentokrát v Česku to v dobrém nebývá. Píše se o vás kvůli konfliktům s národními zájmy a politiky.

Ale proč? Hledám jen právo a spravedlnost. Česko prošlo dobou nacismu a dobou komunismu. Tehdy žádná spravedlnost určitě nebyla. Ukazuje se, že někteří politici vyrostli za komunismu a přesně neví, co demokracie znamená. Proti mně vedou politickou kampaň ne jako proti Františku Oldřichovi Kinskému, ale jako proti nebezpečí, že by za mnou mohli přijít další a na stole budou jejich práva a jejich nároky.

* Někteří politici se speciálně kvůli vám snaží o změny zákonů.

Pokud to udělají, dokáží tím, že česká demokracie není taková, jak se tváří. Vláda může změnit a prosadit zákony, na mne to už ale nebude mít žádný vliv. Mé nároky už byly vzneseny a nové zákony se nemohou vztahovat na nároky, které byly vzneseny dřív. To by bylo naprosto nedemokratické.

* Proč jste se rozhodl vznést své požadavky až teď a ne hned po roce 1989?

To je velká lež. To tvrdí ministr Dostál. Hned poté, co jsem přestal být dítětem, jsme společně s matkou vznesli požadavky. Jeden z československých ministrů zahraničí prý dokonce prohlásil, že by mohl přijít každý a říci, že je vlastníkem poloviny Čech. Ptali se mě, jak to mohu dokázat. Řekl jsem, že vše je zapsáno v katastru nemovitostí. Československá vláda nakonec potvrdila, že jsem byl vlastníkem. Připojila, že za prezidenta Beneše bylo všechno konfiskováno, protože jsem zrádce a nacista. Mně bylo tehdy devět let. Jak jsem mohl být nepřítelem státu?! Tehdy jsme se také poprvé dozvěděli, proč jsme o majetek přišli. Matka to do té doby netušila. Pak přišel rok 1989, prohlédli jsme si restituční zákony a zjistili jsme, že se do nich nevejdeme. V roce 1992 podala argentinská vláda dvě oficiální žádosti s požadavkem, aby se z našeho rodového majetku nic neprodávalo, dokud se nevyřeší tyto majetkové otázky (česká vláda vyhověla, sporné majetky stále drží stát).

* Českým občanem jste se ale stal až v roce 2001. Proč ne dřív?

To je další lež politiků. Já jsem byl vždy Čechem. Národnost jsem nikdy neztratil, jen jsem ji nepoužíval.

* Váš otec se však třikrát za svůj život úředně přihlásil k německé národnosti.

Podívejte. Já jsem dosud neviděl, kde se přihlásil. Mám jeho korespondenci, ze které je patrné, že to vždy zvažoval. I kdyby se ale přihlásil, mě se to nedotýká. Kdyby se mě to mělo dotýkat, bylo by to přenášení viny z otce na celou rodinu. Tak to ale chodilo za nacistů a za komunistů.

* Benešovy dekrety se týkají všech lidí, kteří se v klíčové době přihlásili k německé a maďarské národnosti. A čeští právní specialisté vás podle všech kritérií považují za Němce.

Ale já nejsem Němec. Nikdy jsem neměl německý pas. Kdybych byl Němec nebo moje matka byla Němka, německá vláda by mě po válce odškodnila jako všechny, kteří ztratili majetek v Československu.

* Proč se tedy váš otec před válkou pro Němce tolik angažoval?

Můj otec se vždy zasazoval za menšiny - za Židy a za Němce v Čechách. Teprve v posledních měsících se ale intenzivně zabývám otázkou, co se s mým otcem skutečně stalo. Už když přišli Němci do Rakouska, vyhodili otce ze všech postů v rakouských organizacích a dosadili za něj členy SA. Byly to kluby vlastníků aut, letadel a koní. Pro nacisty to byly důležité organizace. Potom nacisté s otcem udělali proces kvůli tomu, že je v roce 1934 nebránil v procesech po nepovedeném nacistickém pokusu o puč, kdy byl zabit rakouský kancléř Dollfuss. Puč byl zahájen bývalým oficírem letectva. Můj otec byl prezidentem aeroklubu a nacisté přišli za ním, ať se za něj postaví. Neopatrně tehdy uvedl do protokolu, že pro nacisty nemůže udělat nic než doporučit, aby je pořádně zmlátili a pověsili. V roce 1938, po anšlusu Rakouska, jej za to postavili před soud. V poslední době čím dál víc nabývám přesvědčení, že nacisté nakonec mého otce připravili i o život.

* Tak to tvrdíte přesný opak toho, co historici.

Všechna podezření, že dělal leteckého kurýra mezi nacisty a sudetskými Němci, jsou nesmyslná. Do Berlína létal jako člen mezinárodního olympijského výboru, protože se podílel na přípravách berlínské olympiády. Teď ale k tomu, za jakých okolností zemřel. Moje rodina žila v roce 1938 v Československu v atmosféře neustálého podezřívání ze strany Němců. V té době, o Vánocích, přišel telefonát od jistého pana von Bocka. Otec měl neprodleně odjet na jednání s ním, provázela ho jeho tajemnice. Jednání probíhalo za zavřenými dveřmi. Pan von Bock vyšel z místnosti a ptal se, jestli má pan kníže ve zvyku usínat při jednáních. Samozřejmě, že neměl. Byl mrtvý. Kdo pan von Bock byl, nevím, neznám ani jeho křestní jméno. Ohledat mrtvého samozřejmě přijel německý doktor. Ani jeho pohřeb nikdo z rodiny neorganizoval. To se všechno dělo bez nás.

* Mluvíte o problémech s nacisty, ale místní tisk uveřejnil fotografie, na nichž váš otec v uniformě SA zvedá pravici v čele průvodu Němců.

Jsem přesvědčen, že na těch fotografiích není můj otec. Mám jednoduchý důkaz. Pokládám totiž za nepravděpodobné, že by v době, kdy se matka léčila ve Vídni a kdy já jsem ve Vídni slavil druhé narozeniny, byl otec stovky kilometrů vzdálen od rodiny. Navíc podle dokladů, které mám k dispozici, otec nikdy nebyl členem SA a neplatil členské příspěvky žádné straně. Nevím, odkud se ty informace berou.

* Jsou tu také příslušníci ostatních větví rodu Kinských, kteří s vaším otcem nesouhlasili a spolu s dalšími šlechtici sepsali ve 30. letech petici na podporu Edvarda Beneše. Jak si vysvětlujete, že se členové starého rodu postavili proti svému příbuznému?

Je tu starší větev, hraběcí, a ta moje, knížecí. Mezi větvemi rodu Kinských byly vždy třenice. Ne kvůli otázkám národnosti, ale šlo o to, že knížecí titul byl v 18. století udělen mladšímu bratrovi. Od té doby Kinští z Chlumce a Kinští ze Slavonic a Kamenice nikdy nebyli přáteli. Ti z Chlumce totiž vždy žárlili.

* Myslíte, že se ty staré spory před válkou znovu dostaly na povrch?

Jestli si kostelečtí Kinští nerozuměli s mým otcem, přesně nevím. Nebyl tu nikdo, kdo by mě učil o rodině. Matka v ní žila jen sedm let. Moje tety a strýcové byli rozeseti po světě. Přesně ale můžu říci, že u kosteleckých Kinských se tehdy mluvilo stejně německy jako u nás. O znalost češtiny ale tolik nejde. V mé rodině vždy platilo, že čím víc řečí člověk ovládá, tím lépe je vzdělán pro život. Jiná věc ale je, že mi znalost češtiny hodně chybí. Nevím, jestli dostanu nazpět své majetky. Jestli ano, česky se určitě naučím.

* Jinak do učení nebudete mít chuť?

Jinak to neumím. Teď mluvím anglicky, francouzsky, španělsky, italsky, německy, portugalsky. Všechny tyto jazyky jsem se naučil jedině tak, že jsem v těch zemích žil. Když jsem byl ve Francii, platil jsem si učitelku francouzštiny, velmi milou starší paní. Po obědě ke mně přicházela do kanceláře a dva týdny se pokoušela naučit mě francouzsky. Jednoho dne přišla a podala výpověď. Ptal jsem se na důvod a ona řekla, že nerada ztrácí svůj čas: "Pokaždé usnete a já si nechám platit za vaše spaní." Dnes mluvím francouzsky lépe než německy. Asi mám cit pro jazyky. Nikdy jsem ale neotevřel učebnici gramatiky.

* Váš právník Jaroslav Čapek tvrdí, že nejste proti Benešovým dekretům. Není to trochu nepřirozené, když se konfiskovaný člověk nebrání zákonům o konfiskaci?

Díky Bohu jsem strávil válku v exilu. Rozumím tomu, proč Benešovy dekrety vznikly. Ale kolektivní vina, zobecňování viny na celé obyvatelstvo jen podle jazyka? To je úplně stejné jako říci, že všichni židé byli špatní, nebo všichni Češi, Chorvaté, Srbové... Zobecnění viny by už z našich životů mělo zmizet. Nikdo není odpovědný za svého otce. Beneš vydal dekrety kvůli Němcům, zrádcům, nacistům, nepřátelům. Ale za co mám být trestán já? Ve čtyřech letech mě matka odvezla do exilu. Konec války jsem strávil v Argentině s fotbalovým míčem na ulici. Teď proto nepožaduji žádnou restituci. Jen chci, aby se zjistilo, kdo je skutečným vlastníkem majetku.

* Ale kdyby vás za vlastníka označili, ten majetek by vám patřil. Jak byste s ním naložil?

O to vážně nejde. Kdybych požadoval třeba zámek v Heřmanově Městci, musel bych také žádat, aby se staří lidé, kteří tam mají penzion, ocitli na ulici. To já ale vůbec nechci. Chci jen vědět, jestli jsem vlastníkem, ale v tom zámku nikdy v životě bydlet nebudu. V Argentině mám malý obrázek, který maloval jeden stařík z toho zámku. Říkal jsem si, co s tím mám dělat. Tak byl ten obrázek špatný. Věděl jsem ale, že mi ho dává ze srdce. Řekl mi, že nikdy neměl štětec v ruce, ale kdyby nezačal malovat náš zámek a park, musel by se ze situace, v níž se ocitl, oběsit. Když ti staří lidé budou mít pěkné prostředí, bude to také moje radost.

* Pokoušel jste se někdy o schůzku s politiky, abyste jim to všechno vysvětlil?

Osobně jsem to neudělal. Přes právníka jsem se dotazoval, zda o paláci Kinských chtějí jednat přímo s námi. Byl odmítnut. Čeští politici se v mnohém pletou. A to i v případě, když pánové Knížák a Dostál říkají, že je chci vyhnat z paláce Kinských. Prostě nemají pravdu. Chci jen zjistit, zda jsem jeho vlastníkem.

* Už několikrát jste mluvil o Argentině. Jak vlastně vypadá výchova mladého šlechtice v Latinské Americe?

Mohli bychom dlouhou dobu mluvit o tom, co to znamená být šlechticem. Když se ale člověk jmenuje Kinský, je za ním dlouhá historie. Ta naše jde až do 12. století a vždy v Čechách, nikdy v Německu, také proto mi teď není jasné, proč bych se měl prohlašovat za Němce. Samozřejmě, že moji předci dělali dobré věci a také chybovali, ale vždy byli spojeni s Čechami. Můžeme se ptát, proč můj dědeček žil ve Vídni a nikoli v Čechách, můžeme se ptát, proč můj otec žil ve Vídni. Je to prostě tak, že můj děda byl zaměstnán u rakouského císaře. Ale naše vlast byla vždy v Čechách. Rakousko bylo naším státem. Státy přicházejí a odcházejí, ale vlast zůstává.

* Uvědomoval jste si to všechno už jako mladík na druhém konci světa?

Moje matka a babička mi to celé dětství vštěpovaly. Jedno jsme nesměli nikdy zapomenout: naší vlastí jsou Čechy. Také dnes, když jedu Českem, mi z toho pocitu běhá mráz po zádech. Měli jsme zde naše nejstarší majetky. Ty nikdy nebyly německé. Jsme prastará česká rodina. Kinský přece není žádné německé jméno. Schwarzenberg - to je německé jméno, a přesto se mluví o českém Schwarzenbergovi a německém Kinském. Náš historik Palacký udělal přesné rešerše, odkud pocházíme. Jsme od Litoměřic. Tam leží malé sídlo s názvem Vchynice. Kinský, to je slovanské jméno. Schwarzenberg je pro mne českým občanem, ale germánského původu.

* Může chlapec v Argentině vůbec přemýšlet o rodech a jejich majetcích?

Ne vždy to bylo jednoduché, často jsme měli jiné starosti. Například za vlády Juana Peróna. Byli jsme totiž skoro fanatičtí Hitlerovi odpůrci a s tím potom přišly těžkosti, protože Perón byl takovým odchovancem Hitlera. Za časů Peróna jsem byl pronásledován, nemohl jsem studovat na univerzitě, protože jsem proti němu agitoval.

* Proč se vlastně vaše matka rozhodla odejít do Argentiny zrovna v roce 1940?

Před smrtí mého otce i po ní gestapo několikrát důkladně prohledávalo naše sídla, napřed po anšlusu Rakouska ve Vídni, pak v České Kamenici a Heřmanově Městci. Veškerou korespondenci jsme mohli posílat pouze pod dohledem cenzury. Každý dopis mé matky babičce do Argentiny musel být opatřen hákovým křížem. Matka nevěděla, co se děje. Měla strach. Jednou toho už měla dost. Nechali ji odjet pod podmínkou, že se do tří měsíců vrátí, a nesměla si s sebou vzít žádné cennosti. Jen dva kožichy, perlový náhrdelník, náušnice, čtyři prsteny. Nesměly být žádné pochybnosti o tom, že se paní kněžna vrátí zpět. Nemohla si ani vzít hotovost. Lodní lístek do Argentiny musela platit moje babička. Na loď jsme nastoupili v Cote Grande. Po pár hodinách na moři ji zastavila německá ponorka. Vojáci přišli na palubu a zdvořile se představili. Matce řekli, že mají přímý příkaz z Berlína, zřejmě od Hitlera, prohledat naše zavazadla. Trvalo to šest hodin, ale nic nenašli. Asi měli strach, že vezeme nějaké dokumenty.

* Z čeho vaše rodina v zámoří žila?

Starala se naše babička. Měla dost kapitálu. Zaplatila nám i školy.

* Mohl jste se sám rozhodnout o tom, co budete studovat?

Měl jsem povinnost složit maturitu. Pak jsem chtěl studovat práva, ale za Peróna to nešlo. Pak jsem začal studovat jazyky, ale babička zemřela a já jsem musel jít pracovat. Začal jsem jako učeň v normální fabrice, pak jsem postoupil do oddělení kontroly kvality. Pořád jsem se musel a chtěl učit nové věci. Přešel jsem k marketingu. To byla tehdy úplně nová oblast. Nikdo nevěděl, co to znamená. A já jsem vyvíjel nové produkty. Stal jsem se ředitelem marketingu. Potom generálním ředitelem a nakonec prezidentem. Můj poslední post bylo místo prezidenta ve společnosti Braun Electric ve Francii.

* To vám šlechtický titul v zámoří k ničemu nepomohl? Musel jste se vypracovat sám?

Absolutně. V jedné válce jsme ztratili úplně všechno. V Československu i později v Argentině, kde Perón vyvlastnil majetek mé babičky, protože nebyla zrovna příznivkyní jeho režimu. A mého dědečka, který žil v Hannoveru, vyvlastnil Hitler. Během jedné války se z nás stali absolutní bezzemci. Jediné, co nám zůstalo, byl palác ve Vídni. Ten moje matka po válce pronajala argentinskému velvyslanectví, pak ho převzali Angličané. Nakonec jsem ho prodal muži, který má mnohem víc peněz než já. Možná bych palác udržel, kdybych už v té době vlastnil majetek v Čechách.

* Říkáte, že jste český patriot, jste také argentinský patriot?

Jen doufám, že nikdy nebude válka mezi Argentinou a Českem. To bych se potom musel prohlásit za neutrála.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)