Prosinec 2003

Přátelství s Ruskem

Emanuel Mandler

Cesta prezidenta Václava Klause do Ruska znamená jakýsi historický předěl. Dříve - za prezidenta Havla - byla česká politika poznamenána značnou nedůvěrou a předsudky, které pocházejí ještě z doby, kdy v Československu vládli komunisté. Ti byli závislí na komunistech v Kremlu, a tak bylo Československo sovětskou pologubernií. Je pravda, že Československo zažilo jen několik let plné dávky stalinismu (než velký diktátor zemřel), ale zažilo také sovětskou invazi v srpnu roku 1968 a předtím - i potom - útlak, který byl řízen z Moskvy.

Po rozpadu sovětské východoevropské koloniální soustavy a Sovětského svazu samého, se Rusko změnilo. Stáhlo se z východní Evropy a my tu máme nevídaný klid, rušený jen tím, že nejsme schopni vyřešit staré vzájemné antagonismy. Takže je to státnický čin, když náš prezident se rozhodl odhodit nedůvěru a předsudky za hlavu a odjel do Moskvy navázat s putinovským Ruskem přátelské vztahy. Je to přece pozitivní jednání, ne? I když nepřátelé východoevropské spolupráce to budou spojovat s cestou prezidenta dr. Edvarda Beneše do Moskvy v prosinci roku 1943 a říkat, že tím tenkrát začala závislost Československa na Rusku.

Letošní cesta prezidenta Václava Klause do Moskvy, která výslovně navazuje na staré přátelské vztahy, přece jen není úplně neproblematická. I s předsudky a nedůvěrou musíme zacházet opatrně. V některých případech je zapotřebí dát si pozor, než se rozhodneme se jich oprostit. Není jasné, do jaké míry je si toho vědoma naše politika, a bylo by tedy užitečné, kdyby prezident chápal, že tato otázka není zanedbatelná. Rusko nikdy nebylo demokratickým státem a předsudky mohou být oprávněné aspoň do té míry, abychom sbližování s Ruskem nepřeháněli. Putinovo Rusko se teď snaží o co nejužší spolupráci s Evropskou unií a zdá se, že právě Evropská unie úplně zapomněla, kdo ji ohrožoval v letech studené války. Evropská unie toho ostatně zapomněla přespříliš a snažit se ji předhonit v odstraňování předsudků vůči Rusku nemusí být zcela prozřetelné. Právě v současné době vrcholí v Rusku proces, který je v současnosti přinejmenším problematický.

Ruský prezident bojuje proti významným ropným magnátům. Jde přirozeně o moc a moc v Rusku bude na 90 % centralistická. Samozřejmě že podle hesel jde oběma táborům o demokracii. Dva mocní ropní demokraté - Berezovský a Gusinský - se uchýlili do zahraničí a netají se tím, že budou svými prostředky (financemi) proti Putinovi bojovat. Putin ovšem postupuje tak, jak se na moskevského vládce sluší: další magnát, Michal Chodorkovský, už je ve vězení. Půjde-li i jen o částečnou, zmodernizovanou obdobu boje Ivana Hrozného s bojary, pak se situace Ruska blíží výbušnosti.

Závažnější než otázka kdo vyhraje, je otázka, jakými formami se bude mocenský zápas ubírat a jaká bude konečná podoba politické scény v Rusku. Mohli bychom si my zde ve středočeské kotlině vyčítat, že si na výsledek počkáme a budeme ruské poměry z povzdálí pozorovat? A že se jimi budeme znepokojovat teprve tehdy, až by se dotýkala přímo nás? Vždyť zatím bylo pro nás nejlepší, když se Rusko tímto způsobem chovalo k nám.

Předsudky, jichž jsem se zatím nedokázal zbavit, mi napovídají, že opatrnost by bylo to nejmoudřejší, co by mohla česká zahraniční politika ve vztahu k Rusku dělat.

(www.bohumildolezal.cz)