Prosinec 2003

Rozdílnost nacionalismů

Emanuel Mandler

O nacionalismu se v Česku přespříliš nehovoří. Ale terminus technicus „národ“ žádný politik nevynechá. Přitom oba pojmy navzájem úzce souvisejí. Málokterý pojem se dostal v druhé polovině minulého století do tak ošidného postavení jako nacionalismus. Nacionalismus byl zjevnou příčinou druhé světové války a měl na svědomí ještě mnohá další surovosti hromadného rozsahu. Není divu, že liberální intelektuálové (u nás zvláště Jan Patočka a po něm Petr Pithart) poukazovali i na nedostatky jeho působení v dějinách.

Za takového stavu věcí se často nacionalismu křivdí. Zapomíná se, že odjakživa měl různé rysy, nejenom negativní. Bez nacionalismu by se nevyvinul ani dnešní český národ, nacionalismus byl nejen v pozadí rukopisných povrhů, ale také sblížení různých profesních, společenských i náboženských vrstev; bez nacionalismu by se tyto vrstvy neintegrovaly v jeden národní celek. A když už ten celek měl tak dokonale plebejský původ, jako to bylo v českém případě, pudil nacionalismus jeho příslušníky, aby dohnali vyspělejší národy (Němce) tím, že budou pracovat na svém vzdělání, povolání a majetku – a opravdu v tomto směru se během jednoho sta let podařilo dosáhnout velkých úspěchů. Když vznikl samostatný stát, poprvé Češi porušili zásadu, že k úspěchu si musí pomoci každý sám. Ve velkém autoritativním připoutáním cizích menšin a v hospodářství pozemkovou reformou, to znamená rozdělováním a konfiskacemi velkých zemědělských majetků.

Druhá světová válka přinesla v celé Evropě jiné tendence, socializační. Málokde se však uplatnily tak silně jako v Československu a málokde tak ovlivnily nacionalismus směrem k jeho zvnějšnění. Vedla jej k tomu lákavá bludička ukazující ke konfiskaci německého majetku, majetku kolaborantů a zrádců a ovšem také všech velkých průmyslových i finančních podniků. Je škoda, že zpravidla nejsme schopni vidět Benešovy dekrety z tohoto úhlu: byly jedním z prostředků, jak si polepšit na cizí účet (i když to někdy bylo i na účet příslušníků vlastního národa), a to značně. Netrvalo dlouho a sama realita předvedla, že se toto polepšení zdařilo jen ve výjimečných případech; vcelku konfiskovaný cizí majetek propadl zkáze (v případě velkých oblastí bývalého německého pohraničí jde o nevyčíslitelné hodnoty) nebo alespoň podstatně zdegeneroval. Není to nic zhola neobvyklého, člověk, který se pracně a pilně staral o existenci svou i celé rodiny, je pojednou zaujat vidinou toho, že v budoucnu bude muset pracovat mnohem méně a přesto výdělek nebo zisk bude větší, protože si polepší na účet souseda. Takový člověk zpohodlní a jeho sny se splní jen v mimořádných případech.

Značná část podstaty socialismu, který existoval v Československu od roku 1945, byl tohoto druhu, společnost si přilepšovala na cizí účet, lenivěla a její nenávist k těm, které obrala o majetek, rostla. A ještě dnes zůstaly mocné pozůstatky tohoto přilepšování (ve zmíněných zdevastovaných oblastech pohraničí, na bývalých majetcích šlechtických rodů). Souvisí to s tím, že po listopadovém převratu se československé a české vlády stavěly k otázkám vlastnictví a majetku laxně, ani tzv. pravicové strany nechápaly konstitutivní charakter vlastnictví pro společnost. To přirozeně nemohlo motivovat společnost k tomu, aby utužila vztah k vlastnímu majetku a cizí majetek aby jí nevadil. Jsou s tím teď, po dlouhých desetiletích značné problémy, protože také bývalí vlastníci jen nepříliš změnili vztah ke svému majetku a vznášejí nemalé požadavky. Naše republika brání, jak jen může, dnešní majetek svých občanů. To je nezbytné a bylo by to také v pořádku, kdyby u nás netrvala a mnohdy ještě nesílila tradice socialistického nacionalismu, který nepřiznává totéž právo na majetek ostatním.

Požadavky, které vznášejí bývalí vlastníci, nesmějí ovšem rušit dnešní majetkové vztahy. Ale mohly by přece být motivem k tomu, aby Češi přistoupili ke skoncování s kořistnickým druhem nacionalismu a vrátili se alespoň k starým dobrým zásadám, že si musejí veškerý majetek vydobýt vlastní prací. V tomto smyslu je situace více než spatná, jak dokládají tance promarněných, vytunelovaných a rozkradených miliard, které můžeme vidět všude za námi i kolem nás. Jen málokdo si uvědomuje, že toto postupné chudnutí národa souvisí s Benešovými dekrety a vůbec se vztahem k bývalým vlastníkům. Nejde jen o to, že je třeba zrušit Benešovy dekrety; je především třeba zrušit zlovolný vztah k těmto bývalým cizím vlastníkům, ať už jde o sudetské Němce nebo šlechtické rody. Uvedená změna by znamenala takový převrat, že o ní lze pouze hovořit a snít: bylo by totiž zapotřebí jednat o majetkové kompromisy, jinak řečeno o takový druh odškodnění, který je pro náš stát přijatelný. Je to tak nemožné, jak to naše politika předvádí? Vzhledem k jejímu charakteru bohužel asi ano.