Prosinec 2003

Vyznamenávání 28. října

Emanuel Mandler

Tentokrát se odehrával ceremoniál vyznamenávání 28. října s "novým" prezidentem a novým způsobem. Těžké je nesrovnávat - i když otázka, zda srovnávání bylo také účelem tohoto letošního předvedení, je přirozeně vedlejší. Srovnávat bylo co. Letošní ceremoniál, i když si podržel všechny znaky základního státního obřadu, byl podstatně civilnější, méně nadnesený a dalo by se říci formálně věcnější.

Platí to zejména o formě projevu, který zvolil prezident. S jemnými odbočkami věnoval celou svou řeč otázce tradice naší dnešní České republiky, jejímu vztahu k samému počátku samostatného státu a jejímu dnešnímu stavu. Prezident považuje Českou republiku za "zemi, která sice svou velikostí není shodná s původním československým projektem, nicméně…se oprávněně považuje za dědice tradic a hodnot 28. října 1918." 28. říjen pak je dílo, "které bylo vyvrcholením staletého“ (?) „úsilí českého národa o samostatný stát. „Jeho odkaz byl v půlstoletí nesvobody“ (Václav Klaus se vyhnul pojmu "vláda KSČ") „zamlčován a překrucován.“ - Tradice a hodnoty 28. října jsou pro Václava Klause podstatné i pro dobu po listopadu 1989, tedy pro dnešek a hlavně pro dnešek. Všimněme si proto, v čem prezident republiky tyto tradice a hodnoty spatřuje, popřípadě co jim podle jeho názoru odporuje. Stanovisko prezidenta republiky vyjadřuje jeho pojetí české státnosti, a je tedy nepochybně významné.

Zakládajícím obdobím v tomto smyslu byla doba první republiky, kdy podle Václava Klause se za zřetelného rozkvětu naše země otevřela světu a měla mu co nabídnout v duchovní i materiální oblasti. "Masarykovy demokratické a humanitní ideály ovlivnily české politické myšlení natolik, že vstoupily do nejhlubšího povědomí naší společnosti." Prezident se o těchto hodnotách a ideálech vyjadřuje pozitivně, ale obecně, neříká, které to byly. Obdobně hovoří o celé první republice. Konkrétní je tu jediná věta: "Drtivá většina našich tehdejších německých spoluobčanů se…odvrátila od demokratického státu a za svůj přijala Hitlerův nacistický program, který vyústil v okupaci a protektorát."

Jelikož hned v další větě prezident hovoří o tom, že "válečné rozčarování a oslabování pak napomohlo tomu, že významná část občanů podlehla komunistické propagandě," snadno dospěje posluchač (čtenář) k závěru, že půlstoletí nesvobody a devastace po druhé světové válce způsobila "drtivá většina našich tehdejších německých spoluobčanů". Myslí to tak náš prezident, nebo takto vyjádřenou kauzalitu způsobila náhoda?

Původní demokratické a humanitní ideály, připomíná Václav Klaus, se mohly uskutečnit teprve po roce 1989. O této zatím nedlouhé době demokracie a tržního hospodářství hovoří prezident vzletnými slovy: naše hospodářství si našlo nové trhy, česká koruna je pevná a směnitelná, zvýšil se průměrný věk občanů, republika má výtečné vztahy se sousedy. Klaus se zmínil i o tom, že on jako prezident vzešlý "z pravicové části politického spektra" respektuje levicovou koaliční vládu a ona zase jeho. Česká republika je členem NATO a brzy se stane i členem Evropské unie. V ní, v EU, "nesmí zaniknout dílo, které bylo vykonáno před osmdesáti pěti lety". Není důvodu, proč podlehnout "jisté vlně pesimismu, negativismu, závisti, podezíravosti, nedůvěry v sebe sama, která se u nás řadu let šíří."

Tón prezidentova projevu při udělení vyznamenání i všestranný optimismus (zaměřený do minula i do budoucnosti) se nepochybně velmi hodil k příležitosti vyznamenávání 28. října. S určitou dávkou sarkasmu by bylo možno poznamenat, že se bohužel hodil až přespříliš. Tradice a hodnoty 28. října mají kromě světlých stránek (kupříkladu individuální politické svobody, zaručené ústavou) i stránky stinné a nejnešťastnější způsob, jak se s těmito stinnými stránkami vyrovnat, je varovat před kritickým pohledem ("pesimismem, negativismem," atd). Racionální pohled na minulost se nemůže vyhnout zejména kritice celonárodního nacionalismu, dlouhodobého čechoslovakistického nátlaku vůči Slovákům (že patří k jednomu "československému národu"), nemůže nevidět a nevědět, že nečeské národnosti zaujímaly v ČSR nedůstojné postavení a místy byly vystaveny násilnému potlačování. Pokud jde o to, co se dálo při poválečném převratu, nelze opomenout neúctu k majetku (znárodnění) a zejména kruté vyhnaní předtím ožebračeného třímilionového německého etnika. Dávno předtím, v roce 1926 předpovídal Emanuel Rádl, že když se české politice nepodaří znormalizovat česko-německý vztah, povede to k rozpadu Československa. Stalo se. Je pohodlné svalovat vinu na "drtivou většinu našich tehdejších německých spoluobčanů"?

A proč nepřiznat, že v listopadu 1989 česká politika projevila nesmírně vstřícný vztah k těžce se provinivší komunistické straně, že vytvořila politickou strukturu podle reálně socialistické Národní fronty, že zavedla bankovní socialismus, důkladně nezajistila vlastnická práva a uskutečnila privatizaci pochybeným způsobem?

K tomu lze namítnout: a to by měl prezident republiky vykládat u příležitosti vyznamenávání 28. října takové horory? Jistěže ne - a kromě toho našemu nynějšímu prezidentu je blízké takové národovectví, že je obtížné od něho očekávat něco jiného, než to, co říkal. Ale každý z nás má představivost - využijme ji.

Představme si tedy, že prezident, moudrý státník, při úvahách o naší státnosti pověří několik znalců historie, politiky a filozofie, aby mu navrhli teze projevu k státnímu svátku 28. října. Jeden z nich, lhostejno zda historik, politolog nebo filozof, je dostatečně materiálně zajištěn, myslí si o naší minulosti své, a navrhne prezidentovi projev tohoto znění:

"Vážení spoluobčané! 28. říjen je velkým svátkem českých dějin, protože tehdy se podařilo české politice vytvořit samostatný český stát, který mimo jiné uchránil Slováky před naprostým odnárodněním. Český stát měl podporu vítězných mocností, mohl navázat na legislativu i politický systém demokratického Rakouska-Uherska a jakožto mnohonárodnostní stát se musel vypořádat zejména s odporem třímilionového německého etnika, které bylo k republice připojeno násilím. Československá ústava zaručovala každému jednotlivci demokratické svobody a práva a byla tedy v tomto smyslu demokratická. Vycházela z koncepce, že republiku spravuje státoprávní československý národ, což se však záhy ukázalo jako fikce; Slováci nepřestali být samostatným národem. Český lid projevil značné odhodlání uhájit vlastní stát před stále mocnějším nacistickým Německem, ale jeho politická reprezentace promarnila ve 20. letech příležitost (byla-li tu nějaká, což není zcela jasné) k tomu, aby národnostní vztahy uvnitř státu byly uspořádány demokratickým způsobem, to znamená aby ČSR poskytla chybějící národní práva zejména Němcům a Slovákům. Co se pak stalo, vážení spoluobčané, to starší z vás znají z vlastní zkušenosti, mladší z vyprávění a ze školního dějepisu, byť i pojatého krajně nacionalisticky. Dobře víte, že německé etnikum s výjimkou sociální demokracie vidělo konečně příležitost připojit se k vlastnímu státu, bohužel nacistickému, a že západní velmoci Československo opustily. Jistě víte, že za druhé světové války se podařilo československé exilové vládě dosáhnout uznání ze strany antihitlerovské koalice a naplánovat poválečný sociální a národnostní převrat, který se pak opravdu uskutečnil: všichni Němci byli vyhnáni ze země, dvě třetiny československého průmyslu zestátněny, opozice proti tzv. Národní frontě zakázána, československý socialistický stát pevně připoután k Sovětskému svazu. Byla to důkladná příprava poúnorové, půlstoletí trvající komunistické diktatury, přerušené pouze pokusem o reformu komunismu v roce 1968 a invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vážení spoluobčané! Přestože jsme po listopadu 1989 vykročili k budování demokratického státu na základě tržního hospodářství, přibrali jsme si k tomu zcela zbytečně komunisty. Sami zajisté nahlížíte, že existují pouze dvě tradice 28. října 1918, kterých se musíme přidržovat: tradice řádně zajištěných individuálních práv a svobod a tradice co nejužší spolupráce se Západem, to znamená s Evropou a Spojenými státy americkými. Také v naší minulosti se staly věci a události politováníhodné a je na nás, abychom se jim nevyhýbali, ale naopak abychom je dodatečně objasnili a "vyřešili", a to mimo jiné tím, že se zbavíme nenávistného nacionalismu a rozšíříme oblast individuálních práv a svobod i na vztahy k ostatním národům, tedy také k sousedům, včetně těch, které jsme vyhnali. Zejména je na nás, abychom kriticky viděli dobu po květnu 1945 a samozřejmě také dlouhé období vlády KSČ a abychom se vyrovnali s rezidui této minulosti. Nevěřte tomu, že historie se "nesmí revidovat", historii musíme neustále zpracovávat na základě nových pohledů a metod, lepších a dokonalejších, než byly dosavadní. Tím, že půjdeme do Evropské unie vstříc se snahou vyrovnat všechny nevyřízené účty, včetně nevyřízených účtů, které máme sami k sobě, nejlépe přispějeme k integraci Evropy."

Bylo by jistě zajímavé vymýšlet si osudy poradce, který by předložil takový text. Jde ovšem o pouhou představu projevu, který je v našich poměrech nemyslitelný. Vypsal jsem ji tu pro vytvoření kontrastu mezi současnou "státoprávní" rétorikou a vážným uvažováním o naší skutečné, nikoli umělé státnosti, kontrastu mezi vychvalováním naší bezchybné minulosti a reflexí minulosti skutečné, jejímž stinným stránkám se nelze vyhnout. Státoprávní rétoriku, to vše, co je neskutečné, vymyšlené, umělé, najdeme bohužel i v Klausově projevu při vyznamenávání 28. října. Václav Klaus hovořil o "tradicích a hodnotách 28. října" v tom smyslu, že základní hodnotou je prostá existence českého státu. Prosté trvání státu však představuje hodnotu jen jako základ kvalit, předností a nedostatků vlastní společnosti. Je přirozené, že při slavnostní příležitosti hovoří řečník vzletně, ale přehánění samozřejmostí a pomíjení nedostatků by i tak nemělo překračovat meze vkusnosti.

Založit projev na demokratických a humanitních hodnotách, které už za první republiky "vstoupily do nejhlubšího povědomí naší společnosti", a neříci o nich vůbec nic konkrétního, to má se skutečností společného velmi málo. (A co návyky z normalizační doby, které se usídlily hluboko v podvědomí nás všech, tak hluboko, že se jich nedokážeme zbavit?) Výrok, že máme výborné vztahy se svými sousedy, také zřejmě koresponduje se skutečností jen částečně. Když pak prezident považuje za potřebné uvádět jako pozitivní skutečnosti dneška takové věci, jako že naše koruna je volně směnitelná, a ani slovem se nezmíní o stamiliardové zadluženosti českého státu, je to - eufemicky řečeno - málo seriozní. Proč se honosit tím, že "pravicový" prezident respektuje levicovou vládu a ona jeho - není to v demokratickém zřízení úplná samozřejmost? Jak se máme "my" posílit při vstupu do Evropské unie, když nám Václav Klaus o minulosti poví jen tolik, že pro založení samotného státu byla významná "nezměrná aktivita Tomáše Garriguea Masaryka a jeho spolupracovníků", že jsme od první republiky prosáklí nedefinovanými demokratickými a humanitními ideály, že Němci "nás" opustili a že jsme se po listopadu 1989 vrátili k demokracii a tržní ekonomice (a ovšem: že jsme členy NATO)?

Možná že by ani nestálo za to hovořit o slavnostním projevu prezidenta republiky s takovým kritickým důrazem, kdyby… kdyby se bylo možno s klidným srdcem vyhnout neodbytné myšlence, že prezident vše, o čem se zmiňoval, i to co vynechal, myslel upřímně a vážně…

(www.bohumildolezal.cz)