Prosinec 2003

Telefonní karta

Vlastimil Marek

Každý řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek. Americký mýtus supervelmoci, která dělá až naivní chyby, je snáze pochopitelný, když člověk zkusí v USA telefonovat. Telefonní automaty jsou na každém rohu a téměř u každého záchodku, v každém obchodě, v každé galerii, v každém muzeu a v každé restauraci, ale pokud je člověk cizinec a nerozumí dokonale anglicky, moc si nezatelefonuje. Prakticky neexistuje možnost jen tak vytočit číslo a přímo se dovolat. Téměř vždy se ozve operátorka a něco začne vysvětlovat nebo požadovat. Člověk netuší, co udělal špatně, a po několika marných pokusech si pak raději zajde na poštu (tu nalézt je další problém) a koupí si telefonní kartu.

Jenže. Pokud reklama přímo na kartě tvrdí, že jde o zkvalitnění služeb, nevěřte. Telefonní karta v USA není to, co známe z domova. A už vůbec to není to, co by si člověk představoval v zemi Billa Gatese. Kartu nikam nestrkáte, je to jen informace o dvou číslech na kousku plastiku. Když si chcete zatelefonovat, vytočíte, dnes tedy vyťukáte, celkem jedenáct čísel společnosti, která poskytuje telefonní služby, v tom kterém státě. Pak zvolíte, podle toho, jestli chcete při každém dalším pokusu o telefonování hovořit anglicky, číslo jedna, nebo španělsky číslo dvě, potom vyťukáte dalších deset čísel tzv. PIN kódu (na který se dostanete až po odtrhnutí přilepené přelepky), jest vám anglicky (případně španělsky) oznámeno, kolik minut hovoru máte k dispozici, potom musíte zvolit číslo jedna pro USA a Aljašku a Havaj a číslo dvě pro veškerý ostatní svět, a teprve potom můžete vytočit číslo patřící člověku, se kterým se chcete domluvit. V případě snahy o hovor do Prahy je to dalších čtrnáct čísel. Pak vám ještě řeknou, že můžete i po skončení hovoru pokračovat v dalších hovorech, a teprve pak se případně dovoláte.

Zkuste si to představit: dvaatřicet čísel, když voláte po Státech, a šestatřicet čísel do Prahy! Pokud hůř vidíte, nebo se v posledním čísle spletete, abyste vše vyťukávali znovu.

Pokrok, že? Ale jen v případě, pokud se do procesu telefonování nezamíchá i jiný než váš lidský faktor. Může se vám totiž stát, že vám slečna na poště za dvacet dolarů prodá telefonní kartu, ale zapomene ji aktivizovat. Pak se nedovoláte vůbec nikam. Může se stát, že když chcete z pracně z obalu vysvobozené karty odtrhnout přelepku, abyste se dostali na její šém - PIN přelepka se vám přetrhne nebo na kartě zůstane tolik lepicí hmoty, že číslo kódu prostě nepřečtete. A opět se můžete jít klouzat.

Lidský faktor mne provázel např. i v univerzitních knihovnách. Můžete si sice z internetu zdarma stáhnout jakýkoliv článek, ale když si ho chcete vytisknout, ukáže se, že v tiskárně není barva, nebo že papír je o trochu širší než má být, tiskárna bzučí, ale papír se neposouvá, takže výsledkem je jedna jediná tlustá černá čára.

A tak jsem se procházel po sakurami ozdobeném jarním Washingtonu a potkával všudypřítomný „lidský faktor“. Například celý den nejezdí eskalátor do stanice metra na Dupont Circle – zdvořilí Američané poslušně cupitají (naštěstí jen dolů) pěšky. Když si koupíte čaj do kelímku a poprvé se napijete přiloženým brčkem (jinak to kvůli plastikovému víčku nejde), opaříte se. Teprve když čaj dopijete, zjistíte, že u dna kelímku je velmi malým písmem vytištěno varování (Buďte opatrný. Nápoje námi podávané jsou extrémně horké!). Když si v bufetu v Národní galerii dáte oběd a chcete k němu i kávu, zjistíte, že v příslušném automatu došla voda. Atd.

Američané jsou lidé velmi slušní a stále usměvaví, takže, pokud nespěcháte (pár kilometrů středem města může klidně trvat hodinku), berete lidský faktor jako něco pozitivního. Jenže pokud jste workoholik, nebo muž činu, nebo pokud nejste na prázdninách, ale „na stipendiu“ a musíte nakopírovat tisíce stránek v knihovnách a projít desítky muzeí a galerií, což je zde sice zdarma, ale jen do pěti hodin odpoledne, máte občas při setkáních s nejrůznějšími formami „lidského faktoru“ nutkání uvažovat o tom, že každý řetěz je tak pevný, jak křehký je jeho nejslabější článek.

Supervelmoc a navenek jako stroj fungující demokratická společnost má spoustu každodenních trhlinek. Není tedy divu, že v mnoha případech cizince přímo praští do očí zřetelný rozpor mezi velkými slovy a slogany a pragmatickou skutečností. Například, že Windows 98 i americká zahraniční politika mají tolik chybiček a že v zemi, ve které slovo diskriminace již oficiálně neznají, je velmi značně diskriminován obyčejnou telefonní kartou každý, kdo špatně vidí, nebo nezná dobře anglicky (případně španělsky).