Prosinec 2003

Newyorské decibely

Vlastimil Marek

Že je New York, zvláště pak jeho nejslavnější část, Manhattan, velmi hlučné město, jsem zjistil už za první návštěvy před čtyřmi lety. Navíc v Praze bydlíme na rušné turistické třídě hned u Staroměstského náměstí, takže jsme na hluk ulice zvyklí. Dokonce jsme se ženou kromě obvyklého řevu malých motocyklů a ranního hluku popelářských vozů za teplých letních nocí vysledovali jakési vlny: v prvních letech po sametovém převratu nejprve po nocích hulákali Němci, pak Italové, pak Irové a nedávno skončila éra francouzských studentů. Přesto mne decibelová intenzita rušného života slavného města (a vlastně i amerického způsobu života) až nemile překvapila.

Americké domy jsou zateplovány (nebo v létě ochlazovány) potrubním systémem ve zdech. Když je vám zima, nastavíte žádanou teplotu a spustí se větráky, které do pokoje vhání teplý vzduch. Samozřejmě, větráky značně hučí. Hučí i obrovské americké ledničky a mrazící boxy. Velký hluk vydávají i soukromé (potřebu vykonáváte do velkého množství vody, která pak vírem odplaví vše, co je třeba) i veřejné záchody (ať automaticky nebo ručně, pomocí páky, vždy spustíte značný hukot). Američané milují různé domácí mixéry – čím větší a hlasitější, tím jsou pyšnější a tím častěji si dělají koktejly. Přístroje na espresso v kavárnách a restauracích syčí jako kdysi parní lokomotivy. V módě jsou restaurace, kde od svého stolu vidíte, jak kuchaři vaše jídlo připravují. Protože samotná příprava jídla je dosti hlučná, a protože všichni hosté musí překonat hluk klimatizace, hluk kuchyně a hluk hudební kulisy, všichni na sebe prostě řvou.

Řidiči v Americe, zvláště ve velkých městech, jako je New York nebo Washington, jsou velmi slušní a ohleduplní. Kromě velmi tichého chodu motorů svých miláčků na čtyřech kolech jsou ale pyšní na dvě věci: dobré brzdy a velmi hlasitý klakson. Člověk tak vyjde z domu a rázem se téměř brodí nikdy neustávajícím hukotem, ze kterého se občas vynoří jednotlivé rozeznatelnější zvuky: sirény ambulancí, policie a hasičů, disco hudba z restaurací, klaksony taxíků, zvláštní charakteristický zvuk couvajících aut, a nad tím vším někde nahoře rachot vrtulníků a hukot vzdálených tryskových letadel.

Ve Washingtonu si páni z parlamentu a vlády postavili letiště (Washington National Airport) jakoby přímo pod okny, takže obyvatelé nejstarší a vyhlášené, téměř zahradní čtvrti Georgetownu (kde jsme i my bydleli) si museli zvyknout na téměř celodenní provoz každých pět minut přistávajících a startujících tryskových letadel.

Kapitola sama pro sebe je newyorské metro. Hlučné je samo o sobě, ale když se na nástupiště nahrne dav ječících výrostků a slečen, člověk nemůže neobdivovat neobyčejnou přizpůsobivost lidského těla a jeho kapacit: řev a jekot, vycházející z hrdel a úst těch mladých, dokázal přehlušit i rachot projíždějících rychlovlaků a dokonale ohlušit ostatní cestující.

Téměř nesnesitelný ryk, řev a rachot hlasů celých tříd žáků a studentů z celé severní Ameriky pak naplňoval jak prostory menzy na universitě v Marylandu, tak sály a chodby tzv. „Metu“, Metropolitního muzea umění nebo Air space muzea, takže na hluk nezvyklý český turista utíkal někam pryč, do přece jen snesitelnějšího zvukového prostředí volného prostoru.

Typická situace v noci v New Yorku v bytě ve třetím patře 80. ulice mezi 1. a 2. avenue pak vypadala takto: po dnu v hluku a nezbytné večeři a očistě si unavený turista ustele na koberci, protože americké matrace jsou velmi vysoké a měkké. Pokouší se usnout, ale rozkurážené taxíky a neustálé ječení sirén záchranek nebo policejních aut dělají z obyčejného usnutí boj kdo s koho: únava versus hluk ulice. Občas se přidá hlasité a neuvěřitelně dunící techno z wooferů (basových reproduktorů) nějakého rozdováděného Afroameričana. Když už spánek zabírá, přidá se lednička, potom klimatizace, občas je slyšet výtah, vedlejší avenuí prohřmí typický americký „truck“, náklaďák, sem tam se zapne podivně melodický alarm, přeletí tryskové letadlo a korunu všem zvukům dodá hřmění stále bližší bouřky. Když už pak člověk usne, probudí ho pravidelné klepání někde v trubkách.

Zvukově jsem si odpočinul snad jen v Central parku (i když i tam občas zaječela nadšená dívčí družstva baseballu), při malém koncertu dvou indických hudebníků (santur a tabla) v jedné indické restauraci a pak v lesní krajině poblíž města Quakertown (PA), kde jsme byli hosty sběratele tibetských mís, a kde jsme si dokonce v rámci zvukové terapie zahráli i na peruánské píšťaly!

Nedávno jsem se dočetl, že zpěvné ptactvo žijící poblíž anglických dálnic hluchne, samci se pak nedokáží naučit správnou písničku, kterou by přilákali samičku, a ptačí druhy se nerozmnožují a vymírají. Co vy na to, mladí mužové z hlučného New Yorku? Co vy na to, k realitě stále hlušší politikové nejen z Washingtonu?