Prosinec 2003

Disidentem v USA

Vlastimil Marek

Když se v poslední době chcete dostat do USA, musíte přijít na letiště ve všech velkých městech na světě, odkud se dát doletět do země svobodě zaslíbené, ne o hodinu, ale o dvě hodiny před dobou skutečného odletu. Onu hodinku navíc totiž strávíte nejprve v dlouhatánské frontě a pak pod nekonečnou palbou dotěrných a ponižujících otázek vyšetřovatelů a vyšetřovatelek:

„Kdo vám balil zavazadlo? Balil jste si ho sám? Kolik máte zavazadel? Kam letíte? Jak dlouho tam hodláte zůstat? Kdo vám to bude platit? Pro koho pracujete? Měl jste svá zavazadla neustále na očích? Nemohlo se stát, že jste třeba jen na několik vteřin zavazadlo spustil z očí?“ Pak vám dojde, že se takhle americké bezpečnostní úřady snaží vypátrat teroristu, který by chtěl v kufru propašovat bombu, ujistíte vyšetřovatelku, že jste si kufr balil sám a nikde jste ho nenechal ani na pár vteřin bez dozoru, takže je zcela jistě bez výbušnin, o čemž se zcela jistě jiní úředníci přesvědčili, když si mé zavazadlo zrentgenovali. Ale vyšetřovatelka pokračuje:

„Opravdu nehodláte spáchat nějaký teroristický čin?“ To už jsem se neudržel – takto jsem byl naposledy vyšetřován estébáky coby disident ve vězení - a začal se smát. To jsem ovšem neměl dělat, protože kadence otázek a decibelová intenzita se prudce zvýšily a kolotoč otázek pokračoval. Musel jsem z příručního zavazadla vytáhnout kopie pozvánek z různých univerzit, novinářský průkaz, nalézt telefon a adresu osoby, za kterou jsem cestoval nejdříve a znovu a znovu opakovat, že jsem si svá zavazadla balil sám.

Došlo mi, proč nás nepustili do našeho letadla. Pro mlhu nad letištěm jsme půl hodiny kroužili nad Amsterodamem, pak přistáli v Bruselu, doplnili palivo a teprve se značným zpožděním přistáli na původním místě určení. Doběhli jsme k příslušné bráně (bylo nás šest takto postižených Čechů), ale tam nás zastavili. Ještě celou půl hodinu jsme bezmocně pozorovali naše stále k rampě oním rukávem připoutané letadlo, abychom pak dalších šest hodin čekali na další. Nebýt totiž onoho „vyšetřování“, mohli jsme náš let stihnout.

Když po Washingtonu jezdíte autobusem (vložíte do požírače dolarovek bankovku a do otvoru vhodíte jednu malou minci - dime), z reproduktoru se pravidelně ozývá upozornění, že „v tomto dopravním prostředku je zakázáno kouřit, jíst a pít“. Zakázáno jíst a pít a kouřit je nejen v muzeích a galeriích, ale dokonce i v úřadech. Před vchody do velkých úřadů (kterých je v hlavním městě USA skutečně velmi mnoho) je tak často vidět hloučky náruživých a v ostrém větru se zimou klepajících kuřáků a kuřaček.

Ono když si člověk chce prohlédnout velké a slavné galerie, nachodí kilometry a stráví mezi obrazy hezkou řádku hodin. Řádně mu potom vyhládne. Často se mi tedy stalo, že jsem dostal právě při dlouhé cestě autobusem velkou a téměř nezvládnutelnou žízeň. A tak jsem se opět stal disidentem: překročil jsem zákon. A hned několikrát.

Metodu jsem už znal z mnoha amerických filmů: i dnes po ulicích chodí lidé, kteří si občas přihnou z láhve, ukryté v papírovém pytlíku. Moje láhev byla v baťůžku, a tak se stačilo sklonit, aby mne ve velmi čistém a překvapivě velkém zpětném zrcátku neviděl řidič, a napít se.

Zákazy různých vcelku lidských činností se pak opakovaly na nádražích, v dálkových autobusech, ve vlaku. Tam všude jsem mohl být disidentem. Právě tak z disidentského důvodu odporu ke každé šikáně jsem si nedal počítačem vystavit kartičku, opravňující ke vstupu do kongresové knihovny: musel bych nejprve projít zařízením na detekci kovů, vyprázdnit kapsy a tašku a vyplnit počítačový formulář. Pak teprve bych si musel v počítačovém systému najít svůj knižní titul, požádat o něj a hodinu si počkat.

Vrchol disidentských možností ale přišel až na závěr pobytu. Když jsem si totiž přečetl zadní stranu vstupenky do Kapitolu, v zájmu šťastného návratu domů jsem se rozhodl raději neprovokovat a tuhle slavnou budovu nenavštívit. Že je zakázáno fotografovat ve druhém patře galerii, to bych překonal. Že nemohu kouřit, jíst a pít, na to už jsem byl zvyklý z dopravních prostředků. V Kapitolu je ale zakázáno, doslovně cituji „stát nebo sedět ve dveřích a na zábradlích, číst, tleskat, dělat si poznámky, fotografovat, nosit klobouk na hlavě, pokládat kabáty nebo klobouky na okenní rámy, nahýbat se přes zábradlí a pokládat na ně ruce.“

V zemi, kterou kromě hamburgerů nejlépe symbolizuje socha svobody, jsem se opět cítil disidentem. Měl jsem tisíc chutí překračovat „zákon“. Ta slastná disidentská představa, že bych si na schodišti Kapitolu četl, nebo dokonce dělal poznámky! Nebo bych byl tak odvážný, že bych si nechal na hlavě čepici, nebo dokonce položil bundu na rám!