Prosinec 2003

Bezdomovec před FBI a bobři

Vlastimil Marek

Z knihovny Národní galerie jsme se domů vraceli pravidelně autobusem. Zastávka byla přímo před vchodem pro zaměstnance v budově FBI. Jednou jsme dorazili za deště (nikde střecha) a na kruhové lavičce kolem kmene jednoho stromu jsme uviděli jakousi hromadu igelitu. Když déšť přestal, hromada se najednou pohnula a z pod několika vrstev různě barevného a různě pomačkaného papíru a plastiku se vysunula noha, pak druhá, a nakonec vykoukl zmačkaný a neoholený, ale urostlý a mladý černoch, bezdomovec.

Bezdomovec přímo před FBI! Tahle věta okamžitě evokuje dva základní směry úvah a podivnou relativitu možného dvoustranného pohledu na většinu věcí v USA. Především: USA jsou zemí demokratickou – proč by si tedy bezdomovec nemohl pravidelně ustýlat přímo před budovou FBI – vrcholné federální bezpečnostní organizace? Jenže pochybovač ve mně se okamžitě zeptal stejně, ale podezíravěji: proč by si bezdomovec, natož tak mladý a urostlý, ustýlal přímo před budovou FBI? Není to ve skutečnosti agent elév, který si musí vysloužit povýšení tím, že bude čtrnáct dnů předstírat, že je bezdomovec, ale ve skutečnosti kouká, kde se co šustne a musí to denně hlásit? Bezdomovce jsme vídali ještě týden, a potom jsme vídali jiného, naproti přes bulvár, který se zase celý den věnoval vyrábění poutačů: fixem psal na krabicovou lepenku nějaká politická prohlášení.

Jaro ve Washingtonu znamená nevynechat procházku kolem Tidal basin, velkých nádrží mezi slavnými památníky, kolem nichž kvetou sakury. Japonské třesně. Jednou odpoledne jsme se tedy vypravili obdivovat jejich krásu. Pro Japonce je to jeden z vrcholů roku v přírodě. Ve své rodné zemi dokonce pořádají výpravy a nadšeně cestují, aby tak mohli sledovat pomíjivou krásu padajících okvětních lístků sakur co nejdelší dobu, tak, jak postupuje jaro směrem na sever. Například jen pro popis pádu růžových lístků mají devět sloves!

Ve Washingtonu je festival sakur vždy velká, asi desetidenní sláva, sejdou se velvyslanci, starosta města, volí se královna sakur, pořádají koncerty, běží se sakurový běh, zapaluje se starobylá kamenná lucerna z roku 1651, kterou Japonci kdysi městu věnovali a tisíce turistů z celých USA jezdí obdivovat asi 3000 rozkvetlých třešňových stromů. Sakury se do Washingtonu dostaly na počátku století a od roku 1927 a zvláště pak od roku 1952 existuje tradice kulturních festivalů.

Jenže tento rok se ve vodních nádržích objevil bobr! Okamžitě ho objevila televize a uvedla v ranních zprávách záběr bobrem poražené třešně. Další dny zhoustly davy turistů a z celých USA přijížděli obdivovatelé sakur - a navíc obdivovatelé bobrů! A Amerika mohla zase prožívat onen podivný rozporuplný pocit relativity a dvoustranného pohledu na jednu situaci: lidé milují sakury a nenechají si je ničit, ani bobry (ti mezitím svými zdatnými zuby porazili dalších tři stromky). Jenže Američané dnes milují i zvířata. A tak komentáře řešily to i ono, lidé se vyjadřovali k „problematice“ sakur i bobrů, radikálové chtěli bobry odstřelit, milovníci zvířat chtěli bobry v nádržích ponechat a pozorovat je, umírnění navrhovali bobry odchytit, citliví opatrovníci domácích mazlíčků měli obavy, aby past byla dostatečně lidumilná, tedy bobromilná, a aby klec, ve které bobry pak odvezou, nebyla bobrům těsná. Nepřímým důsledkem bylo, že v den, kdy jsme se vydali obdivovat sakury, překonalo washingtonské metro historický rekord v počtu přepravených osob za jeden den!

Bezdomovec před FBI zmizel, celkem tři bobři byli odchyceni (nebyla to náhodou rodinka, obávali se milovníci zvířat, a toho největšího pojmenovali Big Daddy, Velký taťka), sakury odkvetly a noviny a televize si musely pořídit jiné trháky.