Prosinec 2003

Nemoc moci

Vlastimil Marek

Je to odvěký problém „demokracie“. Moc korumpuje v jakémkoliv množství a její zneužití je přímo úměrné času, strávenému ve funkci či pozici. Rád čtu psychiatrické sloupky Cyrila Höschla v jenom týdeníku. Na otázku čtenáře, zda se dá bojovat proti „zblbnutí mocí“, a jestli takovému postiženému nemůže pomoci manželka, snáší řadu logických a rozumných důvodů. Prý je to odvěký psychologický problém (Honores mutant mores), jehož jediným demokratickým řešením je samočistící mechanismus (dvakrát a dost). A manželka prý nepomůže.

Souhlasím, ale dodávám, že dnes už tento jev chápeme přece jen poněkud více. Například ve zvířecí říši existují paralely podobného „zblbnutí“ třeba co se týče dominance alfa samce ve stádu jelenů nebo v tlupě lidoopů. Takový vůdčí samec je totiž prokazatelně intenzivněji zaplaven hormony (především testosteronem) a jeho chování směřující k uchování moci ve stádě je hormonálně podmíněné a vysvětlitelné. V říši zvířat je ale rotace vůdčích samců zajištěna obvyklým způsobem. Když alfa samec prohraje v tak častém souboji s mladšími samci, musí uvolnit své postavení. Nedávno se ale zjistily právě hormonální souvislosti tuto rotaci doprovázející. Ukázalo se, že když alfa samec zahyne náhodou jaksi předčasně, tedy ne v souboji, jeho místo nahradí „první náměstek“, tedy další samec, jehož tělo a především mozek sice z počátku produkuje obvyklé hladiny testosteronu, ale po několika dnech a týdnech „ve funkci“ se produkce mužského hormonu drasticky zvýší a samec se začne typicky chovat: je arogantní, vzteklý, povýšený, dominantní za každou cenu. Dokonce začne produkovat více spermií.

Politik, čerstvě ve funkci, také obvykle začne rychle chápat výhody svého postavení (a čím je má déle, tím je i více zneužívat) a ani netuší, že pozice a z ní vyplývající moc postupně mění hormonální produkci jeho těla a následně tedy i styl jeho myšlení. Pak stačí tři měsíce a neurony se v jeho mozku propojí jinak, nově (cituji z Höschla): „Uvěří, že je neomylný a nepostradatelný, že nemůže nikomu věřit, že je na všechno sám, vytváří obranné reakce, všechny podezírá a začíná svou funkci zneužívat.“

Řešení tkví nejen v systému (na jehož změnu musí naši voliči trpně čekat další čtyři roky a pak se většinou opět nechají mediálně omámit předvolebními projevy a sliby), ale přímo v přírodních mechanismech evolucí prozkoušených a ověřených. V tlupě či stádu se občas stane, že tento jaksi neregulérně dosazený samec je v regulérním boji přemožen silnějším samcem, a hle, za pár dnů a týdnů se jeho hormony zklidní (neurony přeskupí) a on zase zaujme běžnou pozici v tlupě či stádu. Mimochodem, biologové a zoologové dnes znají příklady rybiček, mlžů, plazů a ptáků, kteří, je-li třeba, dokáží změnit nejen chování, ale i samo pohlaví.

Zde by mohly pomoci, a teď už mám na mysli opět říši lidských alfa samců v politice, právě manželky. Návrat svých mužů exministrů či exposlanců do původního (hormonálního a duševního) stavu mohou vhodným pozitivním přístupen (chválit, chválit, chválit, nekomentovat) velmi urychlit. Sám Höschl uvádí pozitivní příklad exministra zdravotnictví Martina Bojara, který dnes úspěšně napravuje bolavá záda svých pacientů.

Jinými slovy, prostředí má na naši psychiku a následný styl chování a jednání (ale i myšlení) větší vliv, než si odborníci (a hlavně genetici) připouštěli a připouštějí. Provokatér ve mně dokonce nabízí kacířskou myšlenku, že i zde vědomí předchází bytí, tedy že změna myšlení (vyprovokovaná čímkoliv, třeba změnou paradigmatu nebo milenky či funkce) předchází změnám emočním a dokonce i tělesným.

Zblbnutí z moci skutečně není nemoc, ale spíše ukázka plasticity a přizpůsobivosti mozku, který jen reaguje na změněné podmínky. Mocí opitý politik za to, jak se ve funkci po několika letech chová, v tom nejhlubším smyslu slova ani nemůže. Nikdo z nás není vůči infekci moci imunní.

Pomoci může jen správně nastavený systém. Jak ale přesvědčit naše (politické) kapry, aby si vypustili rybník, zoologové zatím z chování ryb nezjistili.