Prosinec 2003

Česká pohostinnost

Jan Mikula

Někdy mě jímají pochyby, zda Evropská unie přijetím Česka učinila správně. Po několikaletém překračování hranic Česka, země bývalého tábora míru, bez jediného razítka v cestovním pase, přijíždím nedávno s manželkou k hraničnímu přechodu Eschlkam-Všeruby. Přede mnou jediné auto s Němci. Český policista je odmávne a pak se soustředí na naše švýcarské pasy. Nejdříve s nimi běží k počítači, kde pečlivě kontroluje, zda snad jsme nechtěli spáchat atentát na populisticko-narcistického českého prezidenta nebo nějaký jiný hrůzný čin, pak vybíhá z boudy a míří si to do hlavní budovy. Stojíme, za námi se tvoří fronta. Po celkem asi 10 minutách od převzetí našich pasů se s nimi vrací k autu. Jímá mě předtucha, takže se ptám: „Že jste nám tam dal razítko?“ „Ano,“ zní odpověď. „vstupním razítkem se zlegalizoval váš pobyt v České republice!“ „Tak, proč jste oněm Němcům před námi nekontroloval obdobně důkladně jejich doklady a nedal jim razítko?“ „O tom rozhoduji já, jakým způsobem budu cestovní dokumenty kontrolovat!“ „Když sem jezdím jednou za dva týdny, budu muset si brzo nechat pas vyměnit, protože bude plný razítek,“ zkouším apelovat na zdravý rozum a dodávám, „za deset let co jezdím do Čech jsem nedostal ani jedno razítko!“ Pak už definitivně získává úřední převahu policajt: „Buďte ujištěn, že když tudy pojedete a já budu ve službě, vždy dostanete vstupní razítko do svého cestovního pasu!“ A bylo to! Pěkné to uvítání!

K večeru sháníme ubytování za Prahou. Po Mělníku najíždíme zbytečné kilometry změtí přikázaných směrů a jednosměrek při pokusu se dostat k hotelům v centru. Jeden by řekl, že je to schválně, aby neznalý místních poměrů se do středu města nedostal. Nakonec se nám to daří a zjišťujeme, že je vše obsazené. Vyrážíme jinam. U Veltrus nás vedou poutače u silnice k hotelu, prý báječnému, několikahvězdičkovému. Dorážíme k němu, hotel je to moderní, jen několik málo let starý a před ním již dva holandské autobusy. Jdeme dovnitř a ptáme se po volném pokoji. Nejdříve recepční tvrdí, že už nic nemají, pak se pokoj najde a jsme poučeni, že ve výtahu nesvítí světlo, že je údržbář nestačil opravit. Vlezeme do výtahu a než se zavřou výtahové dveře, stačím si všimnout, že nesvítící osvětlení výtahu sestává ze šesti halogenových bodových žárovek, z nichž, jak předpovězeno, ani jedna nesvítí. Vypadá to, že se postupně jedna po druhé vypálily, až zhasla i ta poslední - tedy na místě je mluvit spíše o šlendriánu. V pokoji zase nejdou stáhnout okenní žaluzie, jsou beznadějně rozbité.

Sjíždíme dolů do hotelové restaurace, necháváme se obsloužit číšníkem, který smrdí potem již zdaleka, snad aby podpořil chuť hostů k jídlu, tempem, jako kdyby měl svázané nohy. Vybíráme si z nabídky ryb a dovídáme se od onoho jediného číšníka v lokále, že nabídka rybích jídel je v jídelním lístku vlastně pro ozdobu, protože nemají ani jednu rybu. Měníme svou objednávku, pouštíme se do jídla a tu se náhle, asi aby nám lépe chutnalo, rozeřve juke-box s písničkami normalizačních interpretů.

Ráno jdeme na snídani. Přítomen stejný číšník ze včerejška, bufetový stůl se „prohýbá“ pod krajíčky starého, napůl ztvrdlého chleba (můj má po otočení na povrchu modrozelenou plíseň), máslo, džem, konev s čajem, na zahřívací plotýnce skleněná konvice s kávou - konvice je prasklá, sice slepená, ale nedokonale, uniká z ní káva na horkou plotýnku, škvaří se a smrdí to. Holanďané, snídající s námi, jsou zjevně nespokojeni a dožadují se alespoň čerstvého pečiva. Číšník po diskusi s tlumočníkem Holanďanů přináší housky a když je přesypává do ošatky, slyším, jak „zvoní“ - jsou „poněkud“ tvrdší. Nespokojenost holandské výpravy roste, číšník to vzdává a s rychlostí, na rozdíl od včerejška nevídanou, mizí v kuchyni a celý snídaňový happening končí občasným metáním ztvrdlých housek po místnosti. Zúčastnit se takových nevšedních zážitků stálo ve dvou za jednu noc se snídaní pouhých 2 600 korun! Kdo má zájem, si něco podobného prožít, nechť se obrátí na redakci CS-magazínu - dostane adresu onoho hotelu.