Prosinec 2003

Na západ od ráje

Milan Hulík

Bylo to začátkem června 1964. Seděl jsem ve Vrtbovské zahradě v Karmelitské ulici a četl Mladou frontu. Léto vonělo a od prázdnin mě dělilo několik písemek na průmyslovce a pak dva týdny praxe na stavbě. V novinách se psalo o provokaci amerického torpedoborce Maddox v Tonkinském zálivu, který si dovolil ostřelovat severovietnamské čluny (večer RFE hlásila, že to bylo opačně), o projevu soudruha prezidenta a prvního tajemníka KSČ A. Novotného na sjezdu zemědělců a o obětavém plnění všech úkolů a závazků na všech pracovištích. Jaro vonělo a já jsem ještě nevěděl, že za 4 roky bude “pražské jaro” vonět po celém světě. Zatím jsem žil v epoše uvolňování tuhého stalinistického režimu, na kterou se bude v počátku normalizace za pár let vzpomínat s výrokem sorry, Toni.” Takhle jsem odložil svazácké noviny a vzal do ruky knihu čtvercového formátu, kterou jsem si cestou do zahrady v knihkupectví v Kaprově ulici koupil jako člen Klubu přátel poezie. Namátkou jsem ji otevřel a četl:

Stavěl jsem ji věž, jsa ještě mlád

jedenkrát zemře mi

vlastníma rukama stavěl a klad

až do nebes kameny.

Okouzlen jsem četl dále:

Stár, leč ještě silný slézám kameny

jedenkrát zemře mi

sám slézám strmé, hrubé, balvany

a pláči až do nebes.

Nikdy neplač, nikdy neplač

Kontrast těchto veršů s komunistickou hantýrkou novin byl ohromující. Četl jsem velkou americkou poezii. Vnímal jsem vedle kvetoucí vrtbovské růže a lásku básníka k ženě, nikoliv skutečnost, že se v Československé socialistické republice otepluje. Těch několik stupňů politické teploty bylo ještě neroznatelných, ale “Básně z Jestřábí věže” Robinsona Jefferse mě hřály u srdce.

Šedivé fotografie v knize otištěné nesvědčily jen o prabídné úrovni socialistické polygrafie, ale i o básníkovi samotném. V té knižní šedi jsem mohl vidět básníkovu kamennou věž, kterou si sám postavil na břehu oceánu ze žulových balvanů nalámaných z mořských útesů, ve které psal své verše. Byla tam nejen jeho fotografie s ostře řezanou tváří, ale i obrázky jeho ženy Uny, kterou tak miloval. Jeho básnická vize se naplnila, Una zemřela o 12 let dříve než on. Jeffers však nezůstal sám, starala se o něj jeho snacha Lee s jeho synem. Ta také několikráte navštívila ještě komunistické Československo, kde byl její tchán známější než v USA, protože Robinson Jeffers byl kalifornský básník a koho znali v Kalifornii, neznali třeba v Kansasu nebo ve Vermontu.

“Próza může pojednávat o věcech okamžiku; poesie se musí zabývat věcmi, kterým by mohl porozumět s dojetím i čtenář po dvou tisíci letech,” řekl Jeffers, a potvrdil to těmito verši:

Viděli jsme lidský rod

zmocňovat se všech svých snů,

až na jediný - o míru

Viděli jsme lidstvo jako Krista

klopýtat výš a výš,

až na vrcholu obtížilo kříž.

VĚTŠÍ NEŽ BALBOA

Bylo to mé první setkání s tímto básníkem. Rychle však následovala další. Praha v šedesátých letech - to bylo světélko v temné říši zla. Semafor, Divadlo Na zábradlí, Rokoko, nejen “malé formy”, ale i velká kamenná divadla - tehdy hrálo i Komorní divadlo, které již dvě generace diváků neznají a také Viola. Poetická vinárna na Národní třídě. Tam jsem se seznamoval s kalifornským básníkem dále přes jeho poémy Médea, Mara, Hřebec grošák, Silák Hungerfield nebo Ženy od mysu Sur. A zážitek největší - úchvatná balada o americké Viktorce - Pastýřka putující k dubnu. Tehdejší popularita tohoto básníka v Československu měla samozřejmě co dělat i se samotnou skutečností, že byl básníkem americkým. Adjektivum “americký” v té době mělo mnoho synonym. Pro komunisty “imperialistický”, pro nekomunisty “svobodný” a “demokratický”. I Jeffers byl přísně cenzurován. Možná, že kdyby byl v Americe známější, tak by jej komunističtí cenzoři asi nepovolili. Takto mohl být dokonce prezentován jako básník, kterého objevují socialističtí čtenáři, zatímco kapitalističtí nakladatelé jej pro jeho pokrokovost nechtějí tisknout. Ale Robinson Jeffers v sobě neměl nic z tzv. angažované poesie - psal o lásce, smrti a pocitech. Komunismus měl skutečně mnoho tváří - tu jednu odpudivou nastavoval však v takových úhlech, že se někdy jevila o drobátko vlídnější. A v těchto úhlech úhlů mohli vycházet třeba i příslušníci hnutí “Beat Generation” - Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Jack Kerouac, William S. Burroughs nebo Gregory Corso. Opravdu, “díky, Toni.” Vždyť jeden z nich – Jack Kerouac nás s Martinou svojí knihou “Na cestě” inspiroval k našemu poznávání Ameriky. Beatnikové šedesátých let se křížem krážem toulali Amerikou stopem nebo ve vypůjčeném autě, drogovali a promiskuitně si užívali sexu a jiných radovánek. Protestovali proti všemu a jejich biblí byla sbírka “Kvílení” od A. Ginsberga, krále pražského majálesu v r.1965 a v tomtéž roce vyhoštěného StB z Prahy. Pamatuji si to, protože jsem s ním tehdy jel na alegorickém voze do parku Juldy Fuldy a zažil jednu fantastickou historku. Bylo to v lednu nebo únoru, seděl jsem s přítelkyní ve Viole, když se ve dveřích objevil špinavý, vlasatý vagabund v promáčených teniskách ze sněhové břečky. “To je hrozný, dnes každý špinavec vypadá jako Ginsberg”, pronesl u vedlejšího stolku nahlas jeden návštěvník na adresu tohoto bezdomovce. “Yes, I am Ginsberg”, proneslo ono individuum nefalšovanou američtinou a s napřáhnutou rukou pokročilo k urážejícímu se slovy “Pleased to meet you.” Mým idolem byl ale Kerouac, který svoje putování popisoval na roli toaletního papíru, ze které se pak stala ona kultovní kniha “Na cestě”. Prý tu roli nedávno prodali v jakési aukci za milion dolarů. Kerouaca jsem obdivoval nejen proto, že jeho mateřštinou jako Frankokanaďana byla francouzština, ale především, že se z beatnika stal konzervativcem, postavil se proti “dětem lásky”- hippies a dokonce i za válku proti komunistům ve Vietnamu. Měl pravdu, tisíckrát pravdu a teď jsme “na cestě” i my s Martinou. Možná, že tankujeme u stejné pumpy jako on. A nebudu už psát do sešitu!

Robinson Jeffers, narozen r.1887 v Pittsburgu, po svém otci - profesoru antické literatury, ovládajícího latinu, řečtinu, arabštinu a hebrejštinu, strávil své mládí s rodiči v Evropě, kde studoval v Lipsku, Ženevě a Curychu. Proto v patnácti letech, kdy se vrací do USA mluví francouzsky, německy, latinsky a řecky. S rodiči začne bydlet v Pasadeně v Kalifornii, kde studuje na Jihokalifornské universitě medicínu. Poté studuje v Seattlu na washingtonské universitě lesnictví a věnuje se hodně sportu. Tehdy se zamiluje do nešťastně provdané Uny Kusterové, své životní lásky a pozdější ženy, kterou oslavil v několika básních. Když se Jeffers dědictvím stává existenčně nezávislým, stěhují se mladí manželé v r. 1914 do vsi Carmel, kde si vystaví dům a proslulou kamennou věž. Tento rok je však pro básníka i jinak osudový. Zemře mu dceruška 2 dny stará, zemře mu otec a výbuchem první světové války pochopí, že zemřela jedna epocha evropské civilizace. V r. 1916 se mu však narodí dvojčata - synové Donnan a Garth a Jeffers nakrátko slouží jako voják u balonové jednotky, když jej pro vyšší krevní tlak nepřijmou k letectvu. V Tor Housu (domu na útesu) žije a pracuje Jeffers až do své smrti v r. 1962. Nejraději však píše v nejvyšším patře své věže, v malé místnůstce se židlí a stolkem, odkud může pozorovat rozlehlý Tichý oceán. Svého prvního úspěchu dosahuje jako dramatik, na Brodwayi má v r. 1947 velký úspěch jeho adaptace Euripidovy hry Médea a obdobně je tomu v r. 1962 v Praze. Jeho další hry Oresteia, Upadající věk nebo Žena z Kréty se však již na pražská jeviště nedostanou. Jeffers byl ve své době populárním autorem, četly jej dvě generace Američanů, největší slávy si však užil u nás, jeho českoslovenští čtenáři byli nejvnímavější. Budeme-li spravedliví, pak musíme dodat i to, že jejich vnímavost naladil i Jeffersův kongeniální překladatel, český básník Kamil Bednář. Díky tomu vycházely Jeffersovy knížky u nás ve větších nákladech než v USA. Dnes je Jeffers zapomenutý nejen v Americe, ale i v České republice. Jen v hodinách americké literatury se studenti dozvídají o básníku, o němž jeho americký kolega Carl Sandburg řekl: “...Je větší než Balboa” (objevitel Tichého oceánu), neboť “znovu objevil a učinil nesmrtelným Pacifik”.

Nezávidím již ptákům

ta dávná modlitba

mít křídla, přežitkem se zdá,

proto těžké nebe Londýna

podkovami hřebců hřmíc,

padá do ulic.

Pádem je spěch těchto let

přehluboko klesne svět.

Klidným zrakem zkoumej propast

s posvátnou hrůzou stůj

a velký ten pád pozoruj !

ZE SANTA BARBARY DO CARMELU

Cesta do Carmelu byla jednou z posledních etap našeho měsíčního putování s Martinou po Západu USA. Vyjeli jsme v pozdní odpoledne ze Santa Barbary, kde jsme od rána diskutovali s Pepíkem Mašínem, legendárním hrdinou protikomunistického odboje. Vyrazili jsme po U. S. Highway 101 podél oceánu a minuli pláže Capitan State Beach a Refugio State Beach, projeli Gaviola State Park, viděli směrovku na Mission Santa Ines a směřovali na Santa Maria. Kdybych byl navigátorem č. 1 (tím byla samozřejmě Martina), tak bych odbočil u dalšího ukazatele na Vandenberg Air Force Base směrem k oceánu. Je to přece jeden z amerických kosmických polygonů, odkud do kosmu vzlétaly rakety a raketoplány a kde bych jistě našel nějaké letecké muzeum. Protože jsem však již svůj “letecký nárok” vyčerpal ve “Space Hall of Fame” v Alamagordo, na velitelství amerických raketových sil v Novém Mexiku a v Air Force Museum v Palm Springs, tak jsem už nesměl zdržovat naši výpravu a mohl jsem dořídit auto jen k San Mission Obispo. Z mnoha zářících neónových reklam motelů u dálnice jsme si vybrali naši oblíbenou červenou “šestku” a přestěhovali jsme se z auta do ní. Spalo se nám dobře, protože levně a dokonce i luxusně. Ráno při studiu mapy jsme si potvrdili, že jsme přespali na správném místě. Právě zde odbočovala z dálnice slavná Pacific Higway 1 vedoucí přímo podél pobřeží a umožňující kdekoliv u oceánu také zastavit a kochat se vyhlídkou se slanou příchutí a chechtotem mořských racků. Ach Bože, to byla krása. Jedna z největších v mém životě. Úzká silnice s auty jen “sem tam”, protože Američané už se dávno pokochali, vedla po samém pobřeží Tichého oceánu. Rozeklaná bílošedá skaliska, lvouni, stříbřitý šampon rozbíjejících se vln, paleta modrých odstínů oceánového přelivu, zelené pláně svažující se k břehům a lodě na obzoru. Stavíme jednou, podruhé, potřetí, ale takhle nikam nedojedeme, zvláště, když Martina zaměřuje svůj foťák i na pasoucí se krávy ve “vnitrozemí,” odděleného drátem od silnice. Po těchto mikrozastávkách přichází první větší, když Martina odbočuje podél cedule “Hearst San Simeon State Historical Monument”. “Kam jedeš”, ptám se, “k zámku jednoho milionáře”, odpovídá Martina. Hearst - milionář - nejdříve mi to nedošlo, zase jeden rozmar Martiny; budeme čumět na nějaký nacukrovaný zámeček ”The Sleeping Beauty”, jak se anglicky řekne “Šípková Růženka”. Čuměli jsme - já nejvíce, když mi to jméno došlo. William Randolph Hearst (1863-1951), no to je přece “Občan Kane”, snad nejslavnější film všech dob, který natočil Orson Welles (1915-1985). On se stal modelem pro hlavní postavu tohoto filmu. Americký miliardář, tiskový velkomagnát, zakladatel pacifistického a izolacionistického hnutí “ America First”, odpůrce F. D. Roosevelta a jedna z největších postav americké meziválečné historie. Negativní i pozitivní, jak to u takových osobností bývá. Co něm říká “Webster´s New Universal Encyclopedia”, kterou jsem si přivezl z Kanady? “...US newspaper publisher, celebrated for his introduction of banner headlines, lavish illustrations and the sensationalist approach known as yellow journalism” tedy vynálezce palcových titulků, “přeilustrovaného referování o senzacích”. Zakladatel bulváru? Proslul i jako zamilovaný mecenáš, tolik a za tolik miliónů se snažil udělat velkou hvězdu ze své dlouholeté milenky Marion Davies a protože ji místo múz líbal jen on, tak se z ní nestala ani malá hvězdička. Byl také sběratelem zvířat, antických starožitností, šperků a - zámků. Jeden z nich je před námi. Vidíme ho na vzdáleném kopci a říká se mu “Enchanted Hill”. Okouzlující vrch. Jdeme do “čekárny”, jak lze funkčně označit budovu, která bez zámku stojí za samostatnou prohlídku. Jsou zde výstavní síně, pokladny na vstupenky do zámku, nástupiště autobusů odvážejících návštěvníky k zámku a prodejny suvenýrů a knih. Zámek si můžete na obrazech a fotografiích prohlédnout již zde. Kupujeme pohlednice a obrázkovou knihu a já se snažím vydolovat z paměti všechno, co o Hearstovi vím, abych to řekl Martině. Ta ale toho již ví více, protože má již prolistovaný jeho životopis. Má-li Amerika vůbec nějaký evropský zámek, má ho zde. Ovšem jako Big Kitsch! Angličtina má pro kýč ještě lepší výraz - “chocolate box-art.” V zeleni kopečků kalifornského pobřeží se tyčí totiž něco mezi Versailles a bavorským Neuschwansteinem, věžičkami vyzdobeným zámkem šíleného bavorského krále Ludvíka II. Nad tím, co je uvnitř, se však tají dech - aspoň nám, když si prohlížíme obrázky v “The Official Pictorial Guide”. Co se v Evropě dalo koupit, Hearst koupil. Nábytek, obrazy, sochy, vybavení - zařízení - to všechno za dolárky převezly lodě za oceán. Můžeme se ale Američanům divit, když jejich stát vznikl v době, kdy již z mnoha evropských hradů byly dávno ruiny? Jedeme dál, míjíme několik národních parků a zatímco Martina řídí, tak se pokouším zapisovat vjemy z okna a zastávek, abych nezapomněl, o čem budu psát. O šedých stvolech cypřišových kmenů se zelenými deštníky korun nad sebou rostoucích až ke žlutohnědým srázům spadajícím prudce do moře bouřícího mezi skalisky a balvany v celé škále hnědé, bílé, šedé a béžové. Ale také o stromech s podivuhodně křivými kmeny a ještě pokroucenějšími větvemi. O zvětralých balvanech a kobercích červených a jinými barvami hrajících květů, o tisících maličkých, větších a velkých ostrůvcích vznikajících z mizejících útesů, za kterými se po pásmech zeleně rozprostírají temné plochy lesů. Tato krása nám dala zapomenout na hlad. Vzpomněli jsme si na něj, když jsme těsně nad mořem uviděli ze srázu viset dřevěnou boudu honosící se nápisem “Restaurant”. Nevěděli jsme, že na druhé straně visí ještě nebezpečněji nad oceánem terasa. Hlad byl však větším nebezpečím a ta ryba s hranolky, kterou nám na ni přinesli, zahnala strach i hlad. Byla to romantika a to nás přitom netočila hollywoodská kamera. Dnes už ale víme, že si ty scény nevymýšlejí - natáčejí realitu. Aspoň na kalifornském pobřeží. Teprve později jsme se dozvěděli o ještě nebezpečnější restauraci. El Rock se jmenuje, také sedí na pobřeží a příboj bije do jejích zasklených stěn. Jednou ale přišla velká vlna, stěnu rozbila a spláchla 44 obědů i s jejich konzumenty.

Pak jsme ještě zastavili u Big Sur - kultovního místa amerických beatniků z šedesátých let, místa Jeffersovy poémy “Ženy od mysu Sur”. Proč to sem hippíky táhlo? Vylezu z auta, rozhlížím se, nic než kopec a spoustu křoví nevidím. Tamhle jsou nějaké domky. A to bylo ono – levné ubytování mimo sezónu spolu s opuštěností místa a romantikou pobřeží, přivedlo děti květin, lásky a míru, jak si říkali, na Big Sur. Tehdy ještě nevěděli, že kopec bude jednou poddolován a napěchován vojenskou odposlechovou elektronikou nasměrovanou na satelity, proti čemuž by jistě způsobem sobě vlastním – veřejným sexem, protestovali. Pro nás byla zajímavá jiná dějinná souvislost. U tohoto mysu ztroskotala v r. 1856 rakouská korveta Karolina, v jejíž posádce byli i Češi. O plavbě této korvety lze získat další informace v Kriegsmarine museum ve Vídni. Od mysu jsme to již neměli daleko a za chvíli jsme vjeli do Carmel by the Sea mezi nízké dřevěné domky oklopené terasovitými zahradami a mořem květin.

ENCHANTED TOWN

Jeho “down-town” netvořily výškové budovy, ale několik nízkých budov s bankou a nákupním centrem. Odsud jsem zatelefonoval paní Jitce Krátké, klientce, která pro nás přijela svým mercedesem. I ten však svojí starobylostí ladil se starožitností hnědých domečků v zeleni stromů a barevností květeny. Než nás u sebe ubytovala, projela s námi informativně Carmel, kde žije již několik desítek let. Díky tomu jsme nemuseli nic hledat, především ne “Jestřábí věž”. Za chvíli jsme stáli v ulici carmelských domečků a v malé zahrádce u malého domu se vypínala kamenná věž, která kdysi tvořila s domem osamocenou dominantu, protože Carmel byl v šedesátých letech mnohem menší. Paní Krátká znala nejen paní, která v Tor Housu prodávala vstupenky, ale celou historii Jeffersova carmelského pobytu a dokonce i paní Lee, kterou doprovázela při návštěvě do Prahy. Nemohli jsme mít lepšího průvodce. Nebýt jí, tak jsme Carmelem jen projeli, takhle nás dva dny vozila po Carmelu a vyprávěla. Bylo o čem !

Lezu na věž, jak jsem si to představoval tehdy ve Vrtbovské zahradě. Kolik let vlastně uplynulo ? A za kolik z nich nesou odpovědnost komoušové, kteří mi nedovolili hladit nalámaný kámen z moře a rozhlížet se po něm z vrcholu věže? Jeffersova “pracovna” na vrcholu je maličká, vedle něj, stolu a židle se sem mohl vejít jen jeho sešit a tužka, i cesta nahoru a dolů je obtížná, ale rozhled překrásný. Takovou věž s výhledem na rybník si postavím na zahradě v Říčanech. Budu následovat Ference Futuristu, který po shlédnutí amerických vil s bazény na zahradě, si u své chaty v Zadní Třebáni zapustil plechovou vanu do země, aby byl taky světový. V Tor Housu je dnes Jeffersovo museum, prohlížíme si fotografie z jeho života a paní Krátká nám kupuje jeho portrét a monografii. Dozvídáme se také, celý objekt je národním památníkem, o který se spolu s ní stará skupina dobrovolníků, kterým v Carmelu říkají docenti. Jde o milou přezdívku – ten, kdo se zajímá o literaturu a poezii, musí být přece učenec. Odcházím s vědomím - zase jeden sen splněn.

Takhle se má cestovat. Koukat z mercedesu a poslouchat znalce. V tomto hogo-fogo hotelu “The Lodge” se zastavil prezident J. F. Kennedy při své svatební cestě. Tamhle žije slavná filmová exstar Doris Day se 40 kočkami a psy a tady zase stejně slavná Kim Novak, hvězda českého původu, kterou proslavily filmy “Picnic” a “Vertigo”. Skoro se nechce věřit, že se zde setkala i s českým komikem Járou Kohoutem. I legendární Rita Hayworth zde žila. A další star zde nejen žila, ale byla dokonce starostou. Sám velký Clint Eastwood! Ne, Carmel není odkladiště hollywoodských hvězd, je to kouzelné místo nedaleko kouzelného San Franciska, takové americké Saint Tropez, kde se muselo líbit i těm nejslavnějším. I Charlie Chaplin sem zajel za Jeffersem, stejně tak slavný dirigent Leopold Stokowski. Žili a fotografovali zde legendy americké fotografie - Edward Western a Anselm Adams. Paní Krátká není k zastavení - hrál zde Firkušný a jediný koho Carmel zklamal, byl proslulý belgický autor detektivek a tvůrce komisaře Maigreta, Georges Simenon (1903-1989), který odejel, když ho tady nikdo nepoznal. To nás nedojalo, zato informace, že zde před třemi lety dožila důvěrná přítelkyně Jana Masaryka, Marcia Davenportová. Naše dojetí však mělo své pokračování. V Carmelu totiž v 60. letech zemřel i bývalý senátor a český politik Vojta Beneš, bratr prezidenta Edwarda Beneše. A zaznamenejme i další zajímavost. Vnučka Vojty Beneše a tedy praneteř Edwarda Beneše, byla manželkou známého amerického politologa, profesora na Harvardu a poradce pro otázky státní bezpečnosti prezidenta Jamese Cartera, v období 1977-1981, Zbigniewa Brzezinskeho, narozeného r. 1928 v Polsku, který se v r. 1949 stal americkým občanem. A píšeme-li o historických kuriozitách, dodejme, že Vojta Beneš byl tím politikem, který v r. 1949 svolal schůzku předních osobností demokratických stran do Vinoře u Prahy, což byl hlavní bod obžaloby proti Dr.Miladě Horákové, která tuto obžalobu zaplatila životem. Tyto zajímavé historicko-politické souvislosti mi k historii Carmelu a jeho okolí řekl spisovatel Jan Beneš, který rovněž patří do plejády českých osobností tohoto kraje. Některé jsem se od něj dozvěděl až v jeho novém českém bydlišti – Obořišti u Dobříše. Na škole v Monterey působil i český básník a spisovatel Ivan Jelínek , který proslul tím, že jako hlasatel českého rozhlasu odmítl 14. 3. 1939 přečíst do mikrofonu rozkaz k nekladení odporu nacistickým okupantům. Po pobytu a práci v BBC si nakonec zde v nedalekém Watsonville zřídil prosperující farmu. Blízko je domeček, který si pronajal český plukovník Karel Hlásný od Johna Steinbecka a o kterém píše uprchlý čs. agent Frolík, jak se jej v něm estébák Nacvalač pokoušel získat pro špionáž. Nečeskou, ale důležitou literární informací je zpráva, že v Monterey žil i slavný R. L. Stevenson (1850-1894), který v něm napsal Ostrov pokladů. Jeho poslední informace je však nejkurióznější. V Carmel Mission, půvabném malém kostelíku, který navštívil i papež Jan Pavel II., je kopie Pražského Jezulátka. Bambino Jesus di Praga, nejslavnější jezulátko ve španělsky mluvících zemí, nacházející se v kostele Pany Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně, přivezla do Prahy paní Polyxena z Lobkovic ze Sevilly (kam se jeho kopie vrátila u příležitosti olympiády v r.1992) a bylo neseno před katolickým vojskem do bitvy na Bílé hoře. Na oslavu tohoto vítězství byl postaven uvedený kostel v Praze – proto Panenky Marie vítězící. No, a carmelskému kostelíku jinou kopii Pražského Jezulátka věnoval právě Vojta Beneš.

Po těchto informacích o českých osobnostech doživších v Carmelu, Martina hned nato rozhodla, že zde dožijeme také; musel jsem ji ale upozornit, že nejdříve si na to dožití musíme vydělat. Ale už jsme se začali na to dožívání v Carmelu těšit - doufám, že to bude trvat aspoň stejně tak dlouho, jako jsem se těšil, až jednou vylezu na Jestřábí věž. Martina si zase začala plánovat “dožívací domeček” se zahrádkou plnou květin a “dožívací” vycházky kolem oceánu.

Třešničkou na pobyt v Carmelu byl výlet do Monterey. Paní Krátká nás vyklopila rovnou na Cannery Row. Vzpomínáte? Tady se přece odehrává Steinbeckův román “Na Plechárně ”, tady byly konzervárny sardinek, zde žili hrdinové jeho románu. Nedaleko je přece i Salinas, kde se slavný americký spisovatel, nositel Pulitzerovy a Nobelovy ceny John Steinbeck (1902-1968) narodil. Jeho romány “The Grapes of Wrath” (Hrozny hněvu) nebo “East of Eden” (Na východ od ráje) jsou v malé knihovničce nejslavnějších knih na literárním Olympu. Mě se ale nejvíce líbí taková malá, útlá knížečka. Stala se mojí biblí, když jsem si v šedesátých letech vysnil, že jednou ji budu mít v kapse, až se i já budu toulat Amerikou. Jmenuje se “Toulky s Charliem” (Travels with Charley). Když jsme ale procházeli po Cannery Row, dnes plné turistů a obchodů, obchůdků se suvenýry, výstavních síní s fotografiemi Adamse a Westerna, knihkupectvími, restauracemi, tak jsem zjistil, že jsem ji nechal doma. Nevadí, měl jsem jiného knižního amerického průvodce. Nalistoval jsem heslo Monterey a četl: “ Město při pobřeží Tichého oceánu, na vyhlídkové silnici č. 1. Je proslulé svým krásným okolím, zejména romantickým pobřežím. K nejkrásnějším místům patří Point Lobos, karmelitánský klášter Carmel Mission, vyhlídková silnice Visit Ocean Avenue, Pebble Beach, Point Lookout, Pacific Grove aj. Úsek od města Monterey do Seaside bychom měli projíždět velice pomalu, s mnoha zastávkami a krátkými pěšími výlety. Pobudeme-li tady celý den, bude patřit k nejhezčím na tichooceánském pobřeží.” Průvodce již ale nevěděl, že Monterey je spojeno i s českou historií. Velmi zajímavým způsobem. Ve zdejším Defense Language Institute se celá desetiletí vyučuje čeština. Učil zde ve svém americkém exilu i Jan Beneš. V 70. letech totiž Mossad a CIA zjistily, že kódovací řečí arabských pilotů pilotujících sovětské migy na Středním východě je čeština. Stejně tak arabských tankistů. Tito vojenští specialisté se ji totiž naučili při svém výcviku v ČSSR. A proto se ji museli učit i američtí zpravodajci. Historie této vojensko-zpravodajské školy je zajímavá. Vznikla v r.1942 jako Army Language School, kde se učily jazyky tehdejších nepřátel – japonština, němčina a italština. Později se tam učilo již 56 jazyků včetně češtiny. Česká “vojenská přítomnost” v Monterey měla své pokračování - ve Fort Ord, bývalém domově americké 7. divize (dnes vysokoškolská kolej University of Golden Gate) bylo muzeum “Opfor” (Oposing Forces), kde byl jeden sál věnován zbraním Československé lidové armády včetně jejích vozidel a tanků, s nimiž se američtí studenti učili střílet, jezdit, znát je, rozebírat a opravovat. V r. 1992 bylo toto muzeum zlikvidované, vozidla včetně škodovek a pragovek ukořistěných Hitlerovi, jsou dnes ve Ft. Lewis ve státě Washington a jeden tank T 34 je postaven u ubikací americké námořní pěchoty v Presidiu, kde jej můžete zahlédnout z Highway 68 dodnes. O Monterey toho pochopitelně věděl plno i Jan Beneš. Vyprávěl nám, jak v r. 1979 chodil do přístavu nadávat Sovětům, když tam tehdy kotvila zajatá sovětská “rybářská” loď. Nebyli zde poprvé, v r. 1811 se v Monterey Rusové vylodili a na čas je okupovali. Jak se k jejich protestům ochotně přidali místní Siciliáni, kteří odsud vytlačili Číňany. Jak na Pebble Beach plné neprodejných bažin, rozdával za války list Monterez Herald, jehož vlastníku bažiny patřily, tyto pozemky kus po kuse nádavkem těm čtenářům Heraldu, kteří si noviny předplatily na dva roky. Agenti slavného zpěváka Binga Crosbyho (1904-1977) je pak obešli a za pár dolarů od nich všechny pozemky vykoupili. Velký Bing pak bažiny vysušil a postavil tam hotel a golfové hřiště. Dnes tam jsou pozemky dražší než na Mahattanu, za pokojíček v hotelu zaplatíte za jednu noc 1200 dolarů a za polévku se zlatou fólií podle čínských vědců čistící útroby, pouhých 150 dolarů. Jeden “baráček” tam vlastní i federální vláda, která si tam dokonce přivezla hosta nám nejdražšího, samotného generálního tajemníka KSSS, soudruha Leonida Iljiče Brežněva (1906-1982). Benešova rodina však kamarádila s jiným mafiánem, českým manželem dcery šéfa zdejší sicilské mafie, což pro ni mělo příznivé následky. Když se s dcerou “cappo di tutti capi” objevila jednou na místním trhu, dostávala už napořád jen ty nejčerstvější ryby. Bydleli v Pacific Grove, dalším kouzelném místě nedaleko Monterey. Je proslulé květinovou výzdobou (známou i hnízděním sem zalétajících motýlů monarch z Brazílie), kterou založil rakousko-uherský námořní kapitán, který se zde v r. 1918 usídlil na penzi. O všem lze najít další informace v městském muzeu a ve vojenském muzeu v Presidiu of Monterey. Nevěděli jsme, že závěrečná kapitola této americké cesty - San Francisko, trochu smaže naše dojmy z Carmelu. Ale i tak, Carmel v nás zůstal. Je to takový malý ráj na Západě. Nebo podle Steinbecka “West of Eden?” Rozloučit se s ním, znamenalo rozloučit se i s Robinem Jeffersem. Nejlépe jeho verši:

Jako dívky svlékající šat i nahá pravda

má stejnou vlastnost: ony i ona jsou dosažitelné.

Tak i Carmel, vždyť je jen pár hodin cesty letadlem. Stačí však kolem jiné země omotat pouhý drát a léta plynou marně a jen v touze. Pak je nedosažitelná nejen svoboda, ale i Carmel. Ze své věže to viděl i Robinson Jeffers:

Čas pro toho- kdo zpola promarnil

letní pasát-aby si hvízdl na zimní bouři

a na vysoké slepé útesy Terry incognity.