Prosinec 2003

Vylodění v Dieppe

Milan Hulík

Pravým cílem naší cesty ke kanálu La Manche bylo nejen poznání pobřeží v nejužším místě kanálu mezi Francií a Anglií, ale i vylodění v Dieppe. Především naše, ale to jen proto, abychom se mohli něco dozvědět o vylodění Kanaďanů a Britů v r. 1942. Něco o vojenské operaci, která je dodnes zahalena rouškou tajemství, tajemství proto, že málokdo měl po jejím neúspěšném provedení zájem o ní mluvit.

V 2

Muzeum v Yper nás vojensky naladilo a to jsme ještě netušili, jaké válečné památky nás čekají před Dieppe. Z Yper to bylo zpět do Francie jen pár kilometrů, přejeli jsme dálnici z Lille do Dunkerque a po national route č. 22 jsme namířili kolem Saint Omer na Calais. Informační tabule s nápisem “La Coupole” a obrazem štíhlé rakety na kraji silnice nám připravila první nečekané překvapení, když nás navedla 5 km před Calais do vesnice Helfaut Wizernes. V bílé obloukovité budově jsme totiž našli nejen muzeum dokumentující život ve Francii v době II. světové války, ale také legendární německou zázračnou zbraň ze sklonku II. světové války - raketu V 2. První stratosférickou raketu světa konstruovanou a zkoušenou i zde, v obrovitém podzemním bunkru, dnes proměněném v památník vývoje a konstrukce této zbraně. Odtud byla také odpalována na Londýn a další místa. V jejím dalším vývoji po válce pokračoval její konstruktér Wernher von Braun již v USA a jak jsem zjistil při své nedávné návštěvě na Velitelství amerického raketového vojska v Novém Mexiku v USA, jehož součástí bylo i muzeum raket, její vylepšená varianta se stala první americkou vojenskou raketou Redstone. Ta vytvořila také první stupeň rakety Jupiter, která vynesla v r. 1962 po balistické dráze prvního amerického astronauta Alana Shepparda do kosmu.

Měli zde ještě další rakety včetně francouzské Ariane IV a expozice musea spolu s projekcí dokumentárních filmů poskytují svědectví o životě obyvatel zdejšího regionu Pays de Calais ve stínu nacistických raket a okupantů. K naší škodě jsme však nemohli věnovat všem 18 promítaným filmům 3 hodiny, protože jsme chtěli dojet do Calais.

CALAIS

To nás přivítalo vůní moře a křikem racků již na prvním kruhovém objezdu, kde jsme se podle směrovek mohli rozhodnout mezi tunelem pod La Manche nebo centrem města. Protože jsme do Anglie nejeli, tak jsme po Rocade Ouest projeli kolem přístavu až k plážím Blériot, nazvaným podle francouzského aviatika Louise Blériota (1872-1936), který na nich přistál po prvním přeletu kanálu La Manche. Jeho čin také připomíná nedaleko stojící památník. Zaparkovali jsme vedle aut jiných turistů, které jako rackové na bidýlku dosedali vedle sebe u dlouhého nábřeží. Jejich zvědavé oči se upínaly na modrozelené moře, nedohlédajíce však Anglie, protože i přes nejužší místo kanálu (38 km) se dohlédnout nedá. Právě tato šíře a blízkost Anglie hrály v dějinách Calais takovou roli. Calais byl prvním “cestovatelským” přístavem Francie a zároveň i vstupní branou nejen do Francie, ale i do Švýcarska a Itálie. V r. 1189 se zde vylodil anglický král Richard Lví srdce na svoji křížovou výpravu a v r.1347 zase Černý princ s králem Edwardem III., aby svým vítězstvím u Kresčaku zahájil období stoleté války mezi Anglií a Francií. Calais zůstalo pak dvě století anglické a teprve vévoda Guise jej vrátil r. 1558 Francii. Ještě předtím se v r. 1520 zde pokoušeli anglický král Jindřich VIII. a francouzský František I. uzavřít spojenectví proti španělskému suverénu Karlu V. K historickým vzpomínkám na Calais patří i slavná d´Artagnanova cesta za vévodou z Buckinghamu pro královniny diamantové přívěsky.

Mezi pozoruhodnosti Calais patří slavné Rodinovo sousoší “Občané calaiští” stojící před radnicí a připomínající poselství vyhladovělých představitelů města po 8 měsících hladomoru ke králi Eduardu III. s prosbou o ušetření města a jeho obyvatel. Je dokladem Rodinova mistrovství, který dokázal, že i bronz může být otrhaný. Z plánku města jsme zjistili, že Calais má vedle Blériotovy třídy ještě jednu “leteckou” třídu, pojmenovanou podle slavného letce a ještě slavnějšího spisovatele, Antoina de Saint-Exuperyho.

Od auta nás dělily jen desítky metrů k dlouhému molu vybíhajícímu do moře sloužícímu rybářům k přehazování udic do moře. Jak to jde, zeptal jsem se jednoho, který napichoval na háček žížalu? “Eh bien”, odpověděl a ukázal na kbelík, kde se mrskaly nějaké podměrečné bělice. Jeho perfektní nához prutem však vypadal, jakoby se do lovu pustil sám štíhlý maják na konci mola, kolem kterého v krátkých intervalech proplouvaly lodě, vyplouvající a připlouvající do “terminalu transmanche” pod molem. Měli jsme tedy všechno jako na dlani a pro suchozemce bylo zajímavé sledovat atmosféru mořského nádraží, kde namísto kolejí bylo plno vody, místo rychlíků lodě plující po vzduchovém polštáři a místo osobáků lodě s nafouklým podpalubím plným osobních aut. Protože jsme měli ještě jídlo z domova, bylo nám líto utrácet první franky v restauraci a proto jsme salám s chlebem posoleným příchutí moře a tatranky konzumovali na lavičce s výhledem na kanál a lodě, kde se cestujícím jistě servírovalo něco lepšího.

ATLANTICKÝ VAL

Neměli jsme důvod se v Calais zdržovat, po koupi pohledů jsme vyrazili podle nábřeží a směrovky na Boulogne sur Mer. Protože jsme nejeli hlavní okreskou vedoucí hlouběji vnitrozemím, ale silničkou vedoucí těsně podél pobřeží, objevila se po projetí několika vesnic před námi zase válka. Před vesnicí Audinghen Cap Gris-Nez se po naší pravé ruce objevil mohutný betonový bunkr s velkými písmeny Batterie Todt. Kolem něj štíhlé hlavně děl, tanků a protiletadlových kanonů. Musée du Mur de l´Atlantique, tedy Muzea Atlantického valu, jak nechal Hitler nazývat soustavu pevností a pevnůstek na francouzském pobřeží kanálu. Muzeum bylo ale zavřené, bylo již pozdě, ale na štěstí hned vedle něj byl kemp. Stejně se blížil večer, takže ubytování v bezpečí Atlantického valu bylo nejen příjemné, ale i historické.

“Installez vous, ou vous voulez” mávl rukou správce kempu a tak jsme zajeli do volného koutku nedaleko sanitárního zařízení. Hrozen vína se sušenkami k večeři, přehodit zavazadla ze zadu dopředu a za chvíli jsme tvrdě spali, letos poprvé a zase ve Francii.

Ráno vypadalo nevábně. Po obloze se honily olověné mraky, ale než jsme zkonzumovali kukuřičné lupínky s mlékem, vysvitlo sluníčko, které jsme záhy zaměnili za chlad a elektrické světlo betonového velkobunkru. Byť opevnění nepřítele, každý návštěvník musí podvědomě konstatovat, jaká škoda, že si tento kousek Atlantického valu nezabojoval - tolik v něm bylo zbraní, výzbroje, výstroje, spojovacího materiálu a munice. A kolem něj kanóny ráže 30, 50, 75 mm a i slavná osmaosmdesátka, německý protiletadlový kanón, ve své kategorii nejlepší na světě. Největší pozornost, zejména dětí, vyvolával mamutí kanón na železničním podvozku, u něhož mi bylo záhadou, jak se vlastně zaměřoval, když se s kolejemi nedalo hýbat. Mezi kanóny nás prozradil český hovor, první krajan nás požádal o zmáčknutí spouště svého aparátu a z druhého se vyklubal znalec objíždějící opevnění na motorce. Poslali jsme ho do Saint Omer. Je málo tak hezkých cest, jako ta, která nás vedla kolem moře, když jsme se na každém kruhovém objezdu neomylně vraceli k ukazateli D 940. Boulogne sur Mer jsme jen projeli, protože nám připadalo hodně podobné Calais. Zastavit jsme se ale museli u “Sloupu Velké armády” (Colonne de la Grande Armée) připomínajícího místo, kde se v r. 1803 shromáždila Napoleonova armáda připravená se vylodit v Anglii. Napoleonovi však, tak jako Hitlerovi v r.1940, chyběly potřebné lodě na převoz vojska, tak i k potření anglické flotily. Historie si tedy v tomto roce dala repete. Hitlerova armáda, tak jako předtím Napoleonova, se odtud vydaly na východ. Také k nám, kde Napoleon dobyl u Slavkova své největší vítězství. Paralela s Východem však měla své pokračování na zimních pláních Ruska, kde obě armády po předchozích vítězstvích nakonec vykrvácely.

Za Boulogne nás však “podélkanální” silnice zradila. Kdykoli jsme odbočili k moři, tak jsme skončili v nějaké slepé kapse na pláži. Nezbylo nám než najet na N1-E402 do vnitrozemí a teprve z Abbeville jsme se mohli po D 925 vrátit k moři. Navečer jsme se tedy vylodili v Dieppe, abychom si připomněli pokus o vylodění Kanaďanů a Britů v srpnu 1942.

CO SE STALO V DIEPPE?

Co se to vlastně v Dieppe 19. 8. 1942 stalo, jsem se pokoušel nejdříve zjistit v historicko- vojenské literatuře. V r. 1942 se začaly v Anglii vyloďovat první oddíly amerických vojáků s množstvím vysoce postavených amerických politiků a důstojníků. Přicházely bojovat proti Hitlerovi a dožadovali se válečných akcí. Dalším naléhajícím byl Stalin, který požadoval co nejrychlejší otevření druhé fronty v Evropě. Proto náčelník štábu americké armády generál George C. Marshall (1880-1959) navrhl, aby Spojenci vytvořili malé předmostí na pobřeží poloostrova Cotentin, které by bylo podporováno přes přístav Cherbourg, ze kterého by následující rok mohla vojska pokračovat v útoku do nitra Francie. Tato operace dostala název “Sledgehammer” (Perlík). O první útok do Francie se Spojenci pokusili 8. 3. 1942, kdy zastaralý torpédoborec Campbeltown naložený třaskavinami vnikl přes nepřátelskou palbu do přístavu Saint Nazaire doprovázen motorovými čluny s příslušníky commandos. Následující výbuch torpedoborce zničil jediný suchý dok, který měli Němci v Evropě mimo Německo, jediný, který mohl pojmout německou bitevní loď Tirpitz ohrožující anglické námořní spoje.

Nájezd následovaný ústupem byla jedna věc a vylodění s vytvořením trvalého předmostí věc druhá. Proto Winston Churchill vědom si nedostatečnosti spojeneckých sil v létě 1942 se pokusil počátkem srpna 1942 v Moskvě přesvědčit Stalina, že o druhé frontě v roce 1942 nemůže být řeč. Byly to Stalinovy invektivy o zbabělosti Spojenců a chvála Rudé armády, které přivedly spojence k tehdy ještě nezralému pokusu o vylodění v Evropě? Nebo měli spojenci špatné informace od zpravodajců, když věřili tomu, že Dieppe bude bráněno jen jedním “pupkatým” praporem o 1400 vojácích?

Nevím, skutečností zůstává, že velký obojživelný nájezd britsko-kanadsko-amerických jednotek podpořených tanky skončil přes hrdinské úsilí katastrofou. Z 5000 vyloděných mužů jich padlo 3350, zbytek padl do zajetí, bylo ztraceno 28 tanků a 33 vyloďovacích člunů. Pokus o vylodění však nebyl marný. Příslušníci 2 kanadské divize, tří britských výsadkových oddílů a přepadového komanda “A” námořní pěchoty, jakož i části amerických oddílů “Rangers” se neobětovali marně. Lord Louis Mountbatten (1900-1979), velitel této společné operace později prohlašoval, že bitva dne “D” byla vyhrána na plážích Dieppe. Skutečně, Dieppe byla generálka, která přinesla velká poučení. Především se ukázala důležitost kvalitních zpravodajských informací. Spojenci nevěděli, že v Dieppe nejsou jen “pupkáči” zaměstnávající se výstavbou Atlantického valu, ale že jeho obrana byla posílena specielně vycvičenými jednotkami, které měly v týdnech příznivého měsíce a přílivu pro vylodění nařízenou pohotovost. Průzkum bojem však přinesl další poznatky. Např. o nutnosti postavení specielních výsadkových plavidel, o potřebě podpory námořním ostřelováním a letectvem a v neposlední řadě i o důležitosti celkové koordinace a týmové práce všech zúčastněných složek. Dvě poučení však byly nejdůležitější:

Příští invazní vojska musí mít specielní plovoucí tanky, které se vylodí spolu s vojáky první vlny.To vedlo k vývoji k tomu určené obrněné techniky, na jejímž konci stály v červnu 1944 tanky DD (Duplex drive) a další určené k ničení invazních překážek.

Úplně nejdůležitějším poučením však bylo, že nelze počítat s okamžitým dobytím potřebného přístavu. Nebude-li jej možno dobýt, pak musí být přivezen z Anglie. A tak došlo opět v den “D” k jedné z nejslavnějších kapitol druhé světové války. Na pobřeží Francie byly z Anglie přivlečeny umělé přístavy s poetickým názvem Mulberry (Moruše), které dovolily spojencům vylodit se tam, kde je Němci nečekali.

CO JSME ZJISTILI?

Co z této historie ještě v Dieppe najdeme? Nábřeží, kde jsme se vylodili my, bylo velmi podobné nábřeží v Calais. Jen travnatý pás mezi pláží ohraničenou vozovkou se zábradlím a frontou domů byl širší a delší. Využívali jej jako letiště dva kluci, kteří se předháněli na prknech s kolečky taženými padáky. Viděl jsem to poprvé a bylo mi jasné, že bych u toho vydržel ještě déle než oni. Na konci nábřeží se na vršku tyčila námořní pevnost, před kterou se táhlo dlouhé parkoviště. Kde je však nějaké muzeum vylodění, na to jsem se šel zeptat do stánku se suvenýry. “Oui, le debarquement”, odpovídá starší madame a hned vytahuje noviny jen dva týdny staré. Na vnitřní dvoustraně mi ukazuje článek s dokumentárními fotografiemi k výročí této události. Tam pod citadelou v těch dvou věžích, říká a odkud prý jsem. Na to mám jedinou odpověď. Ne, českoslovenští vojáci nepadli ve Francii za rozdělení země, “je suis de Tchécoslovaquie” říkám hrdě a madame to kvituje s potěšením. Hlavně, že nejsem protivný boš. Je už ale pozdě, prohlídku citadely a věží musíme odložit na zítra, teď do kempu.

Zářivé slunce a modré moře nás vítají druhý den, když zastavujeme na parkovišti před naším hradem. Ve vstupní zahradě jsou vysázeny z květin dva velké červené javorové listy a u vchodu pevnosti si opisujeme text “The Toronto Scottish regiment” a “14th Army Tank Batalion the Calgary Regiment” se zde zapsaly nejen do kovových pamětních desek zasazených ve zdi, ale do srdcí a paměti občanů Dieppe. Proto také na pevnosti vlají francouzská a kanadská vlajka svorně vedle sebe.

Muzeum nás ohromilo. Nejvíce “Ivoire Marine” - staré válečné koráby vyřezané ze slonoviny. Ale také vějíře, tabatěrky, hřebeny, dózy, spony, skřínky, nástěnné hodiny - všechno slonovina. Porcelán ze Sévres, celá pracovna s pianinem slavného zdejšího rodáka, komponisty Camilla Saint-Saënse, (1835-1921), starožitnosti, nábytek a obrazy. Také od dalšího “Dieppana”, malíře - admirála Abrahama Duquesne (1610-1688). Maloval, to co dělal - námořní války. A hle - připomínka domova. Slonovinová soška Saint Jean Nepomucene! Kde se tady zpovědník krále Václava vzal? To vše doslova korunoval výhled z vršku citadely. Na kanál a na střechy Dieppe, na přístav a lodě kolem něj. Odtud si také trasujeme další prohlídku. Přes tržiště ke kostelu Saint-Jaques, další dominantě Dieppe.

Nejdříve ale tam, co bylo cílem této etapy. V “Tourelles” - dvou věžích, zbytku opevnění města vedle hotelu “La Présidence” a Casina je “Exposition commémorative Dieppe-Canada 19. Aout 1942”. Tam mohu uspokojit své srdce válečníka - vedle dokumentárních fotografií si prohlížím dobové německé noviny popisující hrdinství “der deutschen Kameraden” v boji proti angloamerickým banditům a jejich vítězství. Tak bylo a bude - Atlantickým valem neprojde ani noha! Vedle zbraní mohu vidět takřka všechna letadla, tanky, transportéry a auta v modelech. Být klukem, tak bych se tam zbláznil. To však nehrozilo Martině, která ve chvílích mého válečného napětí si smáčela nohy ve vlnách kanálu a vyhřívala na pláži. To jsem již z dokumentárních fotografií věděl, že se pláž nezměnila a že i široký pás oblázků spolu s betonovou promenádou je stejný jako tehdy, kdy na nich pod palbou padali spojenečtí vojáci. Nic se nezměnilo, i zájem o historii této události a válek vůbec - proč se ženy vzrušují jen jedním společným zájmem s muži, je mi dodnes záhadou.

Ranní hodiny na každém tržišti ve Francii je zážitek. Do repotu hlasů se mísí výkřiky prodavačů a vše je vysprejováno vůní sýrů, ryb a čerstvého chleba. Kupujeme co potřebujeme, přidáváme ovoce a zeleninu a nakonec vybíráme podle barvy lákavé gumové bonbony z mnoha přihrádek velké bedny.

Končíme v kostele, před kterým je malý náhrobek dvou na tomto místě padlých kanadských vojáků. Když se v něm pokřižujeme a posadíme, zjišťujeme, že zde nejsme náhodou - dostalo se nám laskavé výzvy, když před sebou čteme: “Soyons les sentinelles du matin et disons oui au Christ”.