Prosinec 2003

Ostravské týrání seniorů je jen špičkou ledovce

Eliška Bártová

Přejete si zemřít? Hahaha! Ostravské týrání seniorů je jen špičkou ledovce a bude se dít dál

Případ týraných seniorů v ostravském domově otevřel bolestné téma. V jakých podmínkách tady vlastně za zdmi státních zařízení prožívají staří lidé poslední léta života? Odborníci upozorňují, že ostravský skandál je jen špičkou ledovce, pod kterou lze tušit mnoho dalších utajených tragédií. Odhalit je ovšem není v současných podmínkách vůbec jednoduché.

Mám se skvěle – skvěle

„Mám se tu dobře, připadám si tady jako miminko, všechno za mne dělají,“ říká s úsměvem starý pán kouřící cigaretu přede dveřmi Domova důchodců v Ostravě-Zábřehu. „A ty řeči, že nás tady mlátili a týrali, to je nesmysl.“ Nová fasáda domova svítí z řady okolních šedivých paneláků jako oáza útěchy. Vstupní hala vítá návštěvníka spoustou květin a pípáním ochočených ptáčků. Skvělé místo k životnímu rozjímání, řeklo by se. Jenže právě zde, jen pár metrů od barevné haly a spokojeného kuřáka před vchodem, zažívali bezmocní lidé týrání a nedůstojné zacházení.

Běžný návštěvník by v útulném domově na žádnou nepřístojnost nikdy nepřišel. Koneckonců to neodhalily ani pravidelné kontroly, které do domova posílal magistrát. Ty totiž prověřují pouze účty a zdravotní péči. Na špatné zacházení s klienty, kteří už sami nemohou chodit a trpí demencí, upozornila magistrátní úředníky až stížnost šestice zaměstnanců domova. Následná inspekce pak přinesla závěr, že penzisté v zábřežském domově jsou skutečně vystaveni nedůstojným a šokujícím podmínkám. Staré a nemocné lidi personál budil a umýval ve čtyři hodiny ráno, k pití dostávali vařící tekutiny, kterých se nemohli napít, a trpěli tak dehydratací, konvice na nápoje byly vymývány savem, takže jedovatá dezinfekce pak byla i v nápojích, a jedna z obyvatelek dokonce třiadvacet dní ležela bez lékařského ošetření se zlomenou nohou. „Nikde jsem takové zacházení předtím neviděla, a proto jsem se rozhodla, že to tak nemůžu nechat,“ říká zdravotní sestra, která měsíc po svém nástupu do domova stížnost sepsala.

Přestože magistrátní kontrola potvrdila všechny výtky uvedené ve stížnosti, přestože šéfka příslušného oddělení musela odejít a magistrát podal v souvislosti s tímto případem dvě trestní oznámení, ředitel domova. Josef Hušek celou věc zlehčuje. „Myslím si, že za to může špatný vztah personálu a staniční sestry – chtěli se jí zbavit,“ říká na adresu stěžovatelů. „Navíc nešlo o nic vážného – to ranní mytí se týkalo jen nechodících a místo sava se určitě používala jiná dezinfekce.“ Víc se na téma ponižování svých klientů bavit nechce. „Podívejte se kolem,“ říká. „Nevypadá to tu jako místo, kde by byl někdo týrán, že ne? Žije tady tři sta lidí, a když se jich zeptáte, nikdo o žádných problémech nemluví.“

To je pravda. Potvrzuje ji nejen citovaný kuřák přede dveřmi domova, ale i rozhovor s ostatními obyvateli na chodbách: všichni hovoří jen o tom, jak jsou zde spokojeni. Co s tím? Jak to spojit s prokazatelným nálezem zaměstnanců a kontroly? Odpovědí může být hned několik. „Lidé jsou totiž na domově a personálu naprosto závislí, nemají kam jinam jít, a proto se bojí říci, že jim něco vadí. Jejich mlčení proto vůbec neznamená, že problém neexistuje,“ říká Táňa Kašlíková, bývalá vedoucí referátu sociálních věcí v Rychnově nad Kněžnou, jež se nyní živí jako lektorka správné péče, která seniorům neupírá důstojnost a práva. Druhé vysvětlení, proč se běžná návštěva o problémech nedoví, je to, že lidé, se kterými je špatně zacházeno, jsou skryti očím návštěvníků – a navíc jsou na tom zdravotně tak, že sami nedokáží běžným způsobem komunikovat. A do třetice: poznat týrání není úplně jednoduché. „V případě domovů totiž většinou nejde o to, že by jejich obyvatelé byli biti. Potíž je ale s trvalým, každodenním porušováním jejich práv a v jejich soustavné degradaci. S inteligentními, svéprávnými lidmi se v domovech jedná jako s batolaty, jen se jim přikazuje a nikdo se jich neptá, co by chtěli oni,“ říká paní Kašlíková. Samozřejmě jsou mezi obyvateli domovů i klienti, kterým už tento přístup nevadí, ale to nemůže být argumentem pro to dělat z něj normu.

Babi, učeš se

O samozřejmé zásadě – že i seniorům ve státních (krajských) zařízeních by mělo zůstat tolik „rozhodovacích pravomocí“ o sobě samém, kolik jich jen mohou využít – se začalo v postkomunistickém Česku hovořit teprve před čtyřmi lety. Tehdy se na ministerstvu práce rozjel ve spolupráci s britskými experty projekt kontroly péče ve zdejších státních útulcích. Speciálně vyškolení inspektoři přitom zjistili, že právě v domovech důchodců dochází k porušování práv nejčastěji: lidé tam přicházejí nejen o soukromí, ale i o šanci rozhodovat se v banálních a samozřejmých otázkách typu kdy budu vstávat, kdy a co budu jíst a podobně. Kouzlem nechtěného potvrzují tuto pravdu i slova sestry z ostravského domova Jany Juřičkové. „Tady si nemůže každý vybírat, co chce nebo nechce,“ říká udiveně při pokusu zavést řeč na práva klientů. „Tady je v ústavu a ne doma.“

Praxe ze zemí EU, především z Velké Británie, Švédska nebo Rakouska, ale ukazuje, že i v ústavních podmínkách lze respektovat samostatnost a důstojnost klientů. Před nástupem do domova je tam s každým zájemcem prodebatováno, co od pobytu očekává a jakou službu potřebuje. Vždy je mu nabídnuta možnost bydlet sám na pokoji, společensky založení lidé mohou volit soužití se spolubydlícím. Stejně tak si může říci, kdy chce vstávat, kdy chce jíst, a určovat si svůj denní program. Ještě předtím je ale každému nabídnuta možnost využít služby, která jim pomůže zvládat každodenní činnost v jejich domácím prostředí. Jenže v Česku alternativy v podstatě neexistují a starého člověka, o kterého se už rodina nemá sílu nebo chuť starat, čeká automaticky cesta do domova. Respektive do pořadníku – útulků je totiž málo a například v již zmiňované Ostravě se čeká na umístění až tři roky. V domově pak čeká každého obyvatele kromě společných ložnic (tři, ale i osm lidí na pokoji není žádnou výjimkou) striktní řád, který musí dodržovat bez ohledu na svá přání a zvyky. Například v již zmiňovaném ostravském domově je všeobecný budíček úderem šesté. Pak následuje ranní očista, jejíž výsledek sestry kontrolují – stejně jako například kvalitu účesu: kdo není oblečený a učesaný podle jejich představ, nesmí ke snídani. Ta je přesně v půl osmé a každý zasedá ke stolu se svojí jmenovkou ve společné jídelně, v osm pak každého obyvatele čeká poslech domácího rozhlasu o tom, jaký je připraven program – luštění kvízu, kuželky, šachy… Ve dvanáct už všichni musí opět zasednout ke stolu na oběd, poté povinný odpolední klid, ve tři svačina, o dvě hodiny později večeře a mytí. „Nikdo se těch lidí neptá, zda se takovému řádu chtějí podrobit, nebo ne,“ říká jedna z vyškolených inspektorek Milena Jónová. „Ale správné je, aby klient dostal pouze tu službu, kterou potřebuje, nebo o kterou požádá. I dementní člověk má svá přání a potřeby a personál by měl zjistit jaká a naplnit je.“

To se někdy stává

Právě v personálu je ovšem podle odborníků jedna z hlavních potíží. „Ti lidé pracují v domovech třeba už dvacet let a jsou vyhořelí,“ říká již citovaná Táňa Kašlíková. „Velmi snadno pak dojde třeba k situaci, že sestra uhodí paní, která se odmítla koupat, protože prostě nechtěla.“ Podle odborníků se ovšem tyto případy dostanou za zdi domovů jen výjimečně. Dosud totiž žádná kontrola dodržování práv klientů neexistovala a nikdo jejich dodržování ani nevyžadoval. O ostravském případu se proto hovoří jen jako o špičce tušeného ledovce.

A i na této špičce zatím zůstávají v klidu: za veškeré zábřežské nepravosti zatím zaplatila propuštěním pouze zmíněná staniční sestra. Ředitel zůstává ve funkci, nadřízení na magistrátu se spokojili s jeho ujištěním, že podobné stížnosti se nebudou opakovat. „Myslím, že naše kroky byly adekvátní – prostě selhal jeden lidský faktor a to se někdy stává,“ říká náměstek ostravského primátora Zbyněk Pražák (KDU). „V budoucnu bychom ale chtěli připravit systém hodnocení všech našich domovů a budu se snažit podporovat organizace, které se zabývají domácí péčí, aby senioři mohli co nejdéle zůstat doma.“

Podle úředníka z odboru sociálních věcí ostravského magistrátu Oldřicha Eliáše to nebude tak jednoduché – i když doma by s jistou minimální výpomocí mohla klidně zůstat třetina současných obyvatel domovů, což by oproti nynějšímu stavu vyšlo i výrazně levněji. Taková služba však u nás zatím neexistuje. Na jednoho člověka v domově dávají stát a město každý po pěti tisících měsíčně a dalších pět si v průměru připlatí samotný klient. Ročně tak z ostravského magistrátu teče bezmála 100 milionů do domovů důchodců, na alternativní programy neziskových organizací město přispívá 11 miliony. Do domovů totiž peníze musí posílat podle zákona, stejně jako stát. Naopak neziskové organizace musí každý rok o dotace žádat. Změnu by mohl přinést očekávaný zákon o sociálních službách, který chce zavést normy kvalitní péče a vyřadit z dotací ty, kteří je nesplňují. Jenže i když bude schválen hodně rychle, začne platit nejdříve v roce 2005. Takže pokud zřizovatelé, příbuzní i samotní senioři nezpřísní svůj doposavad příliš zběžný či ustrašený přístup, budou se za zdmi mnohých zdejších domovů dít ještě dva roky podobné nehoráznosti, jaké minulý týden vypluly na povrch v Ostravě.

RÁMEČEK

Neutíkat, hezky si hrát a nežvanit

Po inspekcích kvality péče v domovech důchodců a ústavech a po rozhovorech se samotnými klienty sepsali inspektoři seznam nejčastějších chyb jednání personálu. Mezi ně patří například:

Zneschopňování – omezování samostatného jednání klienta. V praxi to například znamená, že ačkoli je klient schopný si sám uklízet nebo vařit, dělá to za něj automaticky uklízečka nebo kuchaři a klient nemá možnost dělat to sám.

Infantilizace – chování personálu k dospělým lidem jako k malým dětem a s tím spojená tendence za ně rozhodovat. V praxi to vypadá tak, že pracovníci hladí klienta po hlavě, upravují mu bez jeho souhlasu oděv a podobně.

Zastrašování – vzbuzováním strachu se snaží klienta přimět k požadovanému jednání. Například vyhrožují převezením do nemocnice, když nebude dodržovat dietu, nebo izolací, když klient nepřestane „utíkat“.

Ignorování – chování v přítomnosti klienta, jako by tam nebyl, mluvení o něm v jeho přítomnosti jako o třetí osobě. Vcházení bez klepání do jeho pokoje, rovnání jeho věcí ve skříni.

Zneplatňování – personál dává najevo, že neuznává, co klient říká nebo cítí, a odpovídá žertem nebo třeba naplnit své sexuální potřeby.

(Respekt)