Prosinec 2003

Spi dál, to jen praštili cikána

Hana Čápová

Zářijový útok maskovaných neonacistů na svatbu v západních Čechách vzbudil všeobecnou pozornost. Za to, že si jako „zasranej cikán“ odvažuje brát „bílou Češku“, skončil ženich v nemocnici s rozmlácenou hlavou a těžkým otřesem mozku. Z deseti násilníků ale policie dopadla jen tři a návrh na vazbu soudce zamítl. Vývoj nejčerstvějšího ze zhruba tří set případů rasistického násilí, ke kterým v Česku ročně dochází, tak potvrzuje známou pravdu: zdejší úřady si pořád nejsou úplně jisté, zda je vlastně neonacistický teror vůči romské menšině zločinem, který by se měl odhalovat a trestat. Podle statistik ministerstva vnitra se u nás v přepočtu na obyvatele hlásí k ultrapravicovým agresorům víc lidí (přes sedm tisíc) než v sousedním Německu.

To je krásná nevěsta

„Jak bylo ve škole?“ vítá urostlý snědý muž blonďatou holčičku, stoupající po schodech činžáku v Nejdku. „Dobře. Další tři jedničky,“ usmívá se na otce Sarah. Do debaty se šestiletá dívka zapojí jako ostřílený účastník. „Už se ani nebojím, chodím ven, už se nebojím,“ hlásí vítězoslavně. V prvních dnech po nájezdu holých lebek to však bylo zlé. Vyděšená Sarah týden vůbec nechtěla vycházet z bytu a rodiče s ní museli na psychiatrii. „Každého plešatého se bála, že to je skin,“ říká Ivan Kronus. Strach dcery a manželky byl pro něj horší než vlastní rozbitá hlava. „Dělám vyhazovače,“ mává rukou nad svým zraněním.

Ještě v sobotu ráno nikoho ze svatebčanů ani nenapadlo, že se z dvacítky mladíků, kteří se na chalupu v Nových Hamrech, pronajatou od Českých drah, sjeli z celé republiky, stanou nepřátelé. „Ráno ještě mamince popřáli,“ zajíká se Sarah. Když se světlovlasá Libuše Kronusová vracela od holiče, volali na ni: Jé, to je krásná nevěsta. „Ještě jim nesla koláčky,“ vzpomíná Ivan Kronus. Večer bylo všechno jinak. Pan Kronus sice říká „Nejsem cikán“, krev romské matky ale jeho podoba nezapře. Mladí neonacisté o ní rozhodně nepochybovali. „Dva z nich začali kopat do dveří od sálu a křičeli: Nějakej zasranej cikán tu má svatbu,“ říká jeden ze svatebčanů. „Tak jsme je zahnali. Padlo pár ran a pak utekli.“ Jenže tím to neskončilo. Kolem desáté večer vtrhlo zhruba deset skinheadů do sálu – tváře zahalené šátkem, v rukou pálky, klacky, kameny. „Utíkala jsem na pokoj, maminka mě odtáhla,“ vzpomíná dcera novomanželů. Než se mužským účastníkům svatby podařilo s židlemi v rukou přesilu útočníků ze sálu vytlačit, dostal ženich ránu kamenem do hlavy a zhroutil se k zemi.

Policie zadržela tři z útočníků čirou shodou okolností. Znovu se totiž sešli se svatebčany v karlovarské nemocnici. „Vždyť oni jsou tady,“ zburcovala svým křikem náhodou právě přítomné policisty vyděšená novomanželka. Dalších zhruba sedm útočníků policie zatím nenašla. Když zásahový vůz přijel na chalupu, nikdo z nich už tam nebyl. A víc práce si policie s jejich hledáním nedala. Přitom stačilo zeptat se správce chaty a mohla za nimi vyrazit hned druhý den. „Znám i ty ostatní kluky,“ říká správce Tvarůžek. „Ale nebudu vás za nimi posílat bez jejich vědomí.“

Račte prosím za dveře

Podobná nedbalost se táhne celým vyšetřováním. Policisté zatím nevyslechli všechny svědky a většinou se spokojili jen s formální výpovědí. Třeba od majitelky hotelu Zívr jim (jak vyplývá ze spisu) stačilo pár vět – že má hotel, byla v něm svatba, strhla se bitka a vznikla taková a taková škoda. Přitom právě ona by mohla vědět daleko víc. Agresory zná, obsluhovala je v hospodě a před časem u ní měli pronajatý sál pro koncert neonacistické kapely. „Nemám vůbec nic, co bych vám k tomu řekl,“ říká nejdecký vyšetřovatel Miroslav Nosek a vystrkuje novináře ze dveří: „Prosím, račte, račte, prosím.“ Stejně nesdílný je i jeho karlovarský kolega Adolf Dostál.

Karlovarský státní zástupce Pavel Dvořák navrhl, aby zadržená trojice šla do vazby. Zdůvodnil to tím, že na svobodě se mohou smluvit se svými kumpány, jak vypovídat. Soudce Tomáš Mahr mu však nevyhověl: „Žádný ze svědků neřekl: Viděl jsem, že by tenhle konkrétní člověk dělal to a to.“ Jenže v případě nepřehledné bitky, kdy napadení utíkají nebo se brání, si lze takovou přesnou výpověď jen těžko představit. Podobnou situaci – pouliční útok organizované skupiny – řešil letos začátkem roku ostravský krajský soud. Stáli před ním čtyři skinheadi z původně velké skupiny (další útočníky policie nechytila), kteří napadli tři kolemjdoucí a jednoho z nich těžce pobodali. Senát to vyřešil výrokem, že všichni čtyři jsou zodpovědní rovnou měrou. „Tenhle judikát neznám. Ale dost o něm pochybuji. To je nějaký princip kolektivní viny,“ říká soudce Tomáš Mahr.

Tři agresoři z Nových Hamrů jsou volní, přestože v policejní síti neuvízly zrovna malé ryby. Dva z nich, Jaroslav Brož a Radek Komár, jsou dobře známé postavy zdejší neonacistické scény. Brož stál už čtyřikrát před soudem, za výtržnic-tví a propagaci fašismu – a z posledně jmenovaného deliktu je obžalován i v současné době. Radek Komár patří k vůdcům nejpočetnější skinheadské organizace v Praze, Národního odporu, a v minulých dvou letech se podílel na organizaci dvou největších tuzemských neonacistických srazů – v Senohrabech a v Kolešovicích. Podle jeho známých se rád chlubí svou ozdobou: esesmanem vytetovaným na hrudi.

„Tohle nevím, takové údaje ve spise nebyly,“ říká soudce Mahr. „Na mém rozhodnutí by to ale stejně nic nezměnilo. Zajímá mě jen to, jestli jsou proti obviněným konkrétní důkazy týkající se útoku na svatbu.“ V obklíčení neochoty či neschopnosti nastolit pořádek a právo hledá napadený ženich Ivan Kronus východisko ve vlastní síle. „Už teď je jasné, že ten případ vyšumí do ztracena,“ říká. „Ale já jsem poškozenej a naštvanej. Když je nedokáží potrestat úřady, půjdu si po tom sám."

(Respekt)