Prosinec 2003

Elsalébn, občan je hloupý

Luděk Frýbort

Přiznám se, že některé výlevy v českých novinách mě dovedou dožrat; to tehdy, počíná-li si jejich autor jako ten židovský obchodníček ve Švejkovi, jemuž se podařilo vnutit vojenskému eráru polochcíplou krávu, načež přišel domů a děl své ženě: »Elsalébn, vojáci hloupí, ale tvůj Nátan moc chytrý!« V současném tisku ovšem většinou nejde o polochcíplé krávy, nýbrž o případy, kdy se občanstvo některé vzdálenější země nechová dle osvícených receptů, vymýšlejíc si ledacos svého a to se ví, politicky nekorektního. Tu se tiskovou krajinou rozlehne pokřik: »Elsalébn, občané hloupí, ale tvůj novinář a publicista móc a móc chytrý!«

Oč jde tentokrát: ve Švýcarsku proběhly parlamentní volby a dopadly politicky nekorektně, neboť v nich nezvykle vysokým poměrem zvítězila strana SVP (Schweizer Volkspartei). Strana tato, již vede schopný a úspěšný podnikatel Christoph Blocher, dosáhla svého úspěchu zejména tím, jak se zasazuje o omezení přílivu nezvaných a do značné míry parazitických přistěhovalců, o vymýcení nešvarů s tím spojených (vysoká kriminalita některých etnik, obchod s drogami, kontakty na sítě mezinárodních mafií a terorismu), mimoto i odporem k začlenění Švýcarska do Evropské unie. To pochopitelně nemohlo zůstat bez odezvy. Běda! ozval se český tisk bezmála jednotným hlasem. Pravicový populismus zvedá hlavu! Švýcarský Haider se dobývá k moci! A komu nestačil Haider, sáhl k příměrům ještě říznějším, hovoře hned o Goebbelsovi, inu, Sodoma a Gomora se v představách varovných kritiků valí na nebohou švýcarskou demokracii. Jejich spravedlivé rozhořčení hyzdí pouze ta skutečnost, že vědí o oné pěkné, bohaté zemičce v klínu Alp pramálo, o jejím politickém svérázu ještě méně, takže jim splývá z pera nikoli zasvěcená analýza, nýbrž povrchní, třebaže politicky korektní předsudek.

Předně tedy: český čtenář a volič nechť ví, že jeho švýcarský protějšek není nezodpovědný, každému tlučhubovi na lep sedající naivka, nýbrž pravděpodobně nejvyspělejší a nejaktivnější, toho titulu nejhodnější občan mezi všemi, co jich tento kulatý svět nosí. Jeho stát není řízen vrchnostenskými pokyny, pro lepší dekorum ozdobenými vsunutím volebního lístku jednou za čtyři roky, nýbrž z velkého dílu přímou občanskou vůlí. Jakkoli to zní neslýchaně, znamená stát ve Švýcarsku poměrně málo. Jeho páteří jsou obce, v nichž také padá většina rozhodnutí; teprve co přesahuje rámec obce, je postoupeno kantonálním radám a parlamentům, stát pak představuje pouze nejvyšší, ale do většiny záležitostí nezasahující symbolický svorník. Z téhož důvodu nezáleží ve Švýcarsku zdaleka tolik na výsledcích voleb jako například u nás, ani nejsou švýcarské partaje tak absolutisticky všemocnou institucí. Ve spolkových volbách mohl zvítězit pan Blocher nebo kdokoliv jiný, ale na neotřesitelný trůn tím posazen není, protože podléhá neustálé a všudypřítomné občanské kontrole. Vyskakuje-li si příliš vysoko a po svém, lidové referendum mu ukáže, kde je jeho bujnosti konec.

Poněkud bezmyšlenkovitě je na vítěznou partaj švýcarských voleb sázena psí hlava populismu - ostatně ať mi někdo laskavě definuje, co toto zvučné slovo vůbec značí. Sám bych řekl, že v některých případech (nemusíme pro ně chodit daleko) jde o pokrytecké těžení z nálad v nejprimitivnějších voličských vrstvách, nezřídka však bývá obvinění z populismu užito k pošpinění něčí odvahy ujmout se problému sice naléhavého, všemi ostatními ale z opatrnosti pomíjeného. V tom je, domnívám se, i jádro popisovaného pudla.

Ne, že by jiné evropské země své patálie s nevítanými imigranty neměly. Jsou ale vesměs překryty problémy naléhavějšími, vysokou nezaměstnaností, chronickým rozpočtovým deficitem, sociálními systémy, stojícími na pokraji zhroucení. Švýcarsko, stát úsporný a občanskou vůli respektující, všemi těmito neduhy v té míře netrpí, takže do popředí společenské naléhavosti vystoupila otázka ilegálního přistěhovalectví. Zavedené partaje se jí odmítly zabývat, dávajíce přednost politicky korektnímu šveholení, jímž sice může být leccos omluveno a leccos v duchu nebeské ušlechtilosti vysvětleno, nikoli však vyřešeno. V občanské přízni proto vítězí ten, kdo projevil kuráž do tohoto nemilého vosího hnízda sáhnout. Tomu se nelze divit, naopak je nasnadě předpověď, že až okolní státy, smiluje-li se nad nimi Pánbůh, vyřeší své těžkosti s nezaměstnaností a erární nenažraností, stane v popředí jejich občanského zájmu táž patálie jako ve Švýcarech, jen léty přehlížení a etického šveholení ještě o pěkný kousek narostlá.

Co si vlastně máme myslet o problému, jenž nepopíratelně existuje a jeho naléhavost roste, ale hlaholem všech eticko-korektních trub jsme nabádáni jej nevidět, a vidíme-li, nedbat? Zopakujme si některé syrové skutečnosti, jak nám je před nos staví současný svět. Je plný zemí, kdysi s velkou slávou a nadějemi propuštěných z koloniálního ujařmení do nezávislosti, přičemž bylo jaksi opomenuto, že nezávislost není totéž jako nezodpovědnost. Opomenutí vydalo své plody v podobě žalostného selhání všeho, cokoli si osvobozený lid se svou nezávislostí počal. Správní, dopravní a jiné struktury, vybudované kdysi zlým kolonialistou, už se jen rozpadaly, až se rozpadly docela a zůstal čistý chaos, bída a zvůle. Naprosto chápu že kdo může, hledá z té šlamastyky díru ven. Kdybych byl obyvatelem (řekněme) nigerijským, asi bych ji taky hledal. Jenže: je i jakýsi obyvatel (řekněme) švýcarský. Je naprosto povinen a zavázán přání obyvatele nigerijského vyhovět? Protože je od něj vyžadována oběť, a to sakramentská; stoupající finanční zátěž je jen její mírnější část.

Tvrdí se mu, že přicházejí chudí a ponížení ze zapomenutých končin světa a on že má morální povinnost se s nimi o své bohatství podělit. Nuže, už v této větě je zaklet pěkný kus pokrytectví; nepřicházejí žádní chudí ani ponížení, nýbrž lidé na poměry své země vcelku bohatí, protože jinak by nedali dohromady těch deset až dvacet tisíc dolarů, jež za své služby vyžadují převaděčské bandy. S takovým kapitálem už mohli ve svém rodišti vybudovat slušnou živnost. Neudělali to, raději naslouchali převaděčským bajkám o bezpracném, v luxusu se topícím životě ve Švýcarsku, jen co otevřou ústa a vypustí z nich slovo azyl. Uposlechli i jiných návodů, poslušně zničili svůj doklad, aby se mohli vydávat za uprchlíky z některé právě výhodné oblasti ... podvod na podvod, dalo by se bez velkého přehánění říci. Jsme povinni vpustit do svého domu hosta, dobývajícího se do něj podvodem? Odpověz každý sám.

Kromě bezmyšlenkovitosti, s níž národy tzv. třetího světa na sebe vzaly závazek nezávislosti, jemuž nemohly dostát, přivolaly na sebe současnou krizi i svou neobyčejnou plodností. V zemích, jejichž přírodní zdroje jsou z největší části spotřebovány nebo zničeny, samozřejmě vzniká populační přetlak, jenž si hledá cestu ven. Lze však žádat na evropském člověku, aby se stal dobrovolným příjemcem přírůstků, jejichž kmotrem je holá nezodpovědnost? Nelze mu zazlívat požadavek, aby příchozí svých obyčejů, jimiž už stačili zničit své vlastní země, aspoň nechali. Nejsou-li k tomu ochotni nebo toho schopni ... kdo chce Švýcarům nebo komukoli jinému zazlívat, brání-li se záplavě, jíž není a bez důrazného zákroku nemůže být konec?

Módním zaklínadlem současnosti se stal výraz multikulturní společnost. Zdá se, jako by příslušníci intelektuálních elit spatřovali v guláši, vzniklém promícháním národů ze všech konců světa, jejich způsobů i nezpůsobů, cosi vznešeného a žádoucího. Obyčejný, k elitám nepříslušící občan, je vesměs náhledu opačného; netěší se na etické rozplynutí v mnohobarevném guláši a hájí svůj vlastní způsob. Žádá, aby ještě za sto, za pět set, za tisíc let bylo Švýcarsko touž čistou, bezpečnou, prosperující zemí jako dnes, nebo aspoň jí bylo donedávna; nikterak se mu nelíbí vyhlídka na helvétský kříž, vlající nad zemí zplundrovanou, její úhledná města změněná v slumy, její krásné lesy do keříčku vyholené, její řeky a jezera v podobě rmutných, kalem a odpadky zanesených stok. Z čeho berou zastánci multikulturní společnosti naději, že by tomu mohlo být jinak? Že nezvaní příchozí změní své destruktivní obyčeje? Kdyby toho byli schopni, dávno už to mohli udělat, a to u sebe doma. Nezplundrovali by své domoviny do podoby neplodných stepí a nemuseli by z nich prchat.

To vše ví a tuší obyčejný švýcarský občan. Protože jeho starost není překryta zdánlivě naléhavějšími problémy, dal v nedávných volbách svůj hlas tomu, kdo aspoň jeví chuť se jeho starostí zabývat. Tomu se nedivme, přijde čas, a téma ochrany před destruktivní záplavou vystoupí na první místo naléhavosti i vně alpských hřbetů. Bude pak záležet na tom, kdo a s jakou opravdovostí se ujme řešení. Povýšenecké řeči o haiderech a goebbelsech nebudou platit nic, jako už nikdy neplatí plytká povrchnost v dobách, kdy jde o všechno.

Abychom byli poctiví, povězme si ještě na závěr o neochotě vítězné strany SVP v otázce vstupu Švýcarska do Evropské unie. Chci každého kritika a euroskeptika upozornit, že se švýcarský volič nalézá v značně jiné situaci než jeho český protějšek, a může mít dobrý důvod k opatrnosti. Jeho země, jejíž politický systém přímé demokracie mu umožňuje aktivně řídit obecní, krajové i státní záležitosti, kontrolovat své politiky a zabraňovat jejich spádům prostřednictvím lidových hlasování, celý ten v průběhu osmi staletí vypěstovaný ráj demokracie, jemuž na světě není rovno, by nejspíš v unijním objetí zaplakal. Stěží si lze představit francouzské či německé státníky, jimž by nebyl trnem v oku a stálým ohrožením jejich moci. Kdybych byl Švýcar, také bych asi hlasoval proti vstupu, také bych asi ve volbách podpořil stranu SVP, ať si o ní přemoudří komentátoři a opisovači módních hesel myslí cokoliv. Ostatně stojí za zmínku, že největší část švýcarských voličů českého původu tak činí.

Ale vraťme se k zemi české, potácející se v následcích postkomunistických švindlů, které už, jak se po čtrnácti letech zdá, z vlastní síly ze světa nesprovodí. Jí je Evropská unie velkou a snad už poslední příležitostí stát se zemí bez kliček a výmluv západní. Jestli se tak navzdory všemu stane: nemá a nebude jen tak mít ve svém okolí vzor prosperity a demokracie skvělejší, než jí skýtá Švýcarská federace. Řeči z povýšeného nadhledu nejsou vůbec, ale vůbec na místě.