Prosinec 2003

Vandrování exulantovo kraji českými

Luděk Frýbort

Konečně jsem uskutečnil svůj smělý cestovatelský plán: vydat se zase jednou někam pěšky. Zcestoval jsem už hodný kousek světa, ale cítím, že tomu pořád něco chybí. Jde to prostě moc rychle, všemi těmi moderními dopravními prostředky. Krajina ubíhá kolem uší, ale člověk ji sotva vnímá, pohled zúžený na pruh silnice, teprve když se zastavím, mohu se rozhlédnout, hele, ono je tady hezky. V pěší chůzi se nemusím zastavovat, abych vnímal krajinu. Je kolem mne i ve mně, proniká mi smysly, jsem jejím středem i okrajem. To se ví, dnes už to nepůjde jako za mlada, kdy jsem se vláčel se stany, spacími pytli a jiným inventářem. Spíš bych si rád vyšel asi tak, jak cestovával Karel Hynek Mácha: dobré boty, malý raneček jen s tím nejnutnějším, všechno ostatní se dá cestou pořídit. Někde v skromné hospodě přespat, však nepotřebuji žádný mramorový luxus a livrejované služebnictvo, někde se najíst, a zase dál, ve volnosti tažného ptáka, posadit se, obrázek si nakreslit, zamyslet se, poslouchat hlasy lesa, pobrouzdat trávou… Ještě jde o to, kam jít, protože ne každý kraj se hodí k pěšímu putování.

Dovedl bych si představit vandr nějakou pěknou a mnohotvárnou, ale nevelkou krajinou. Evropa má takových dost, Toskánsko například nebo jiné italské kouty, však mi to přicházelo líto, když jsem jimi jen tak projížděl, mnoho památek navštívil, ale jen málokde se mezi nimi nohou země dotknul. Jenže by to byl při dnešních cenách proklatě nákladný projekt a já jsem důchodce, ne maháradža. Někde přespat, dvakrát denně se najíst. Karel Hynek Mácha to pořídil za pár krejcarů, ale mě by přišel takový špás na dobrých šedesát euro denně a to bych musel sakra šetřit. Za dva týdny to dělá… k tomu cesta vlakem sem a tam… tisícovka by, obávám se, nestačila. Tím idea padá, protože stěží mohu ochudit rodinnou pokladnu bezmála o celý můj měsíční důchod. V posledních osmi letech jsem dovedl najít kompromis: jel jsem na kole. Naložil jsem stan, vařič, konzervy, náklad jako pro velblouda, ale vyšlo to levně; a projel jsem tak Švédsko, Irsko, Anglii, Finsko, celý Balt od Estonska až po Polsko, i houf jiných pěkných končin. I pro letošek jsem měl naplánovaný takový výlet, ale ouha; začalo mě dloubat v levém koleni při každém sešlápnutí pedálu.

„Jo, pane,“ povídá mi pan doktor, „však už vám je taky sedmdesát. Máte opotřebený meniskus, dá se to operovat, ale to víte…“

Inu ano, sám už jsem tušil, že s dvoutisícikilometrovým rajtováním každého jara je, jakáž pomoc, amen. V pěší chůzi ale zatím koleno dává pokoj; nenadešel tedy čas pro máchovské putování? A kam se vydat… cožpak takhle po Čechách? Že jsem si na ně pro samé cizí kraje nevzpomněl! Čechy jsou země pěkná a proměnlivá, pravá drobnokresba krajinek, střídajících se málem ode vsi ke vsi, zrovna to, co hledám; a ještě stále je tam lacino. Znám ji sice dost dobře, ale nějaké mezery mi zůstaly, ostatně je tomu už třicet let, co jsem jí s rancem na zádech naposledy táhl. Jak se změnila od té doby? Pozná mě ještě? Jak mě přivítá? V druhém červnovém týdnu jsem dal pac manželce – zlatá ženská, že mi tyhle rejdy trpí – a vydal se vstříc dobrodružství, jestli se jím vandrování tak důvěrně známými končinami dá nazývat. Ukázalo se, že dá.

Drobně pršelo, když jsem v Libuni vystupoval z vláčku jičíňáčku. Znám sice Český ráj, krajinu mého dětství, líp než příslovečné vlastní boty, ale na dlouhý, lesnatý hřeben severně od jičínské silnice, práh Podkrkonoší, jsem se vždy jen dívával odněkud z Valdštejna. Tím tedy začnu: Tábor, Bradlec, Kumburk. První z mezer v mé osobní mapě, již si teď na stará kolena mohu doplnit. Cesta z Libuně stoupá mírně k severu, přestalo mžít, z mraků se dobylo slunce, prudké, pálivé. Mimořádné tropy letošního června, nic nedbající na svatého Medarda, se po krátkém přerušení daly znovu do díla. Stoupání je stále strmější a můj sedmdesátiletý krevní oběh se táže – nepřehnal jsi to, hochu? Nu, snad mě neklepne pepka zrovna dnes. Na nějaké vedro bych ostatně měl být zvyklý, však jsem poznal i všelijaké kouty kolem rovníku a také se nezbláznil. Spíš mě začíná zaměstnávat otázka… kdepak dneska složím hlavu? Ale co, zatím jsem si nikdy takovou starost nedělal a pokaždé se někde vyspal, proč ne dnes.

Na vrchu jménem Tábor má podle mapy být turistická chata s celoročním provozem; mohl bych nalézt nocleh třeba tam. I když je do večera ještě brzy; ale aspoň se najíst. Nebo aspoň spláchnout pivem poutnickou žízeň. Stoupání dosáhlo vrcholu, jdu chvíli lesem, chvíli po kraji lučin, a něco mě znepokojuje. Cesta je to opravdu krásná, výhledy do podkrkonošské krajiny kouzelné, kam se hrabe Toskánsko, ale jdu už takhle dvě hodiny a ještě jsem nepotkal živou duši. Kde jsi, ó Mácho? Kde jste, čeští vandrovníci, turisté, nebo aspoň vy kluci trampové, jimiž se dřív v takových místech hemžívalo? Nic. Jen koloušek se krčí v trávě u cesty, a bázlivě beká. Jistě je někde poblíž srna, ale netroufá si zakročit. No, neboj se, mrně, nejsem lidový myslivec, jenom chci projít kolem.

Hlavní přednost českého vandrování před jinými světa kraji se ukázala hned: skvělá síť turistického značení provede poutníka jako za ruku. Ne že by jinde značených stezek nebylo, ale nikde to není ono. U nás v Němcích má například každý turistický spolek má svůj vlastní systém: jeden přibíjí na stromy plechová kolečka, druhý čtverečky, třetí motýlky nebo žabičky, ale motýlkové i žabičky končí na hranici zájmového území, načež není nic, až zase v sousedním okrese druhý spolek, značící své stezky úplně jinak a bez návaznosti. České značení tvoří síť, po níž můžeš přejít bez přerušení krásnými krajinami od Aše k Jablunkovu, naprosto spolehlivě, jen málokde je třeba se zastavit a hledat, kudy vede cesta dál. Staletá zkušenost Klubu českých turistů vydala plod dokonalosti, jíž není v světě rovno. Co mi ale vrtá hlavou… pro koho se značkaři ještě namáhají? Kdo využívá té skvělé

sítě? Teprve když se dostanu na půl kilometru od nějakého parkoviště, potkám rodinku s pejskem, mladou dvojici, školní výlet. Jinak je samota až strašidelná, kdybych měl takové sklony, mohl bych se bát.

Na vrchu Tábor by turistická chata v principu byla, jak by řeklo rádio Jerevan, ale celoročně otevřená není, ba není otevřená vůbec. Už začínám tušit, že nastanou problémy. Naštěstí jsem si v Libuni koupil čtyři housky, takže hladem nezahynu, ale pil bych. Ve vesnici pod kopcem je hospoda, hrnu se k ní, ale zase nic: otvírá se až v pátek večer. Kde jsou ty časy, kdy bývalo v každé české vsi po třech, po čtyřech hospodách a v každé bylo živo… jenže jaké živo, když v podhorské dědině stálého obyvatelstva skoro není, jen měšťáci jezdí na víkend do svých chalup, těm stačí otevřít v pátek. Ale koukejme, tady v té chaloupce se něco pohnulo; zaklepu, a za nějakou chvíli se dveře zdráhavě pootevřou. Stará paní vyhlédne štěrbinou a ucukne, jako by spatřila vraha, ale ne, babičko, nepřišel jsem vás vyloupit, jen bych prosil natočit do láhve trochu vody. Chci říci, že ještě jsou hodní lidé v království českém, ale mají strach. Neviditelný a už zřejmě navyklý strach všechno prostupuje, mříže, důmyslné zámky, poplašná zařízení, hlídací psi, varovné nápisy, a ještě to nestačí, ještě se lidé uzavírají za svými stěnami a objeví-li se neznámý příchozí, čekají od něj to nejhorší. Odkdy to tak je? Znával jsem český venkov jinak, družnější, veselejší. Dnes ještě pořád jsou Čechy krásné, zemský ráj to na pohled, ale pěkně zlodějský ráj. Už skoro neznám v exilu nikoho, kdo by ve své rodné zemi nepřišel o auto, a to máme všichni svou zkušenost a víme, nač je třeba si dávat pozor. Nezkušený cizinec… žádný div, že turistická návštěvnost v Česku klesá, čemuž se noviny nestačí divit.

No, boty z nohou mi snad nikdo neukradne. Ale smutné je to, smutné a nepříjemné, takhle v jednom kuse žít ve strachu, i když, jak se zdá, to už všichni pokládají za nezbytnou životní okolnost. Svého času jsem uvažoval, nemám-li se na stará kolena vrátit na rodnou půdu, jistě bych tam vyšel se svým důchodem levněji, ale jaksi mě ty chtíče přešly. Na nákladech bych asi ušetřil, ale představa života v neustálých starostech mě pokaždé ze sentimentálních úvah vyléčí. Zamkl jsem pořádně? Nevlezou zloději půdou? Neměl bych koupit silnější zámek, instalovat poplašné zařízení, pořídit si vlčáka… co najdu doma, až se vrátím z dovolené? Kdepak. Jak rád se pokaždé zase vracím tam, kde stačí otočit klíčem!

Kolem páté odpoledne je pořád ještě horko jako v peci, vylezu na hrad Kumburk a jen tak že dechu popadám. Pomalu je čas se rozhodnout. Obrázek máchovské hospody s pokojíkem v podkroví mi z mysli mizí definitivně, v žádné osadě, kudy jsem prošel, není ani stopa po něčem takovém. Do Lomnice nad Popelkou by nebylo daleko, ale městečko je to malé, co když tam nenajdu nocleh? Automobilistovi je hej, může šlápnout na plyn a jet jinam, i na kole bych, jakkoli unaven, ještě deset nebo dvacet kilometrů ujel, ale v mé situaci by zlověstné slůvko „bohužel“ znamenalo katastrofu. Nemaloval jsem si vandrování po Čechách moc růžově, a nebudu jej někde muset z holé nutnosti nechat? Ale cesta jde zvolna svahem dolů, ještě řádka osad, a tam někde v údolí je Nová Paka. Něco tam bohdá najdu.

A našel jsem, sláva, i když to dalo nějakého běhání. Nejdřív se dobývám do pensionu, co se na mě usmíval z informační tabule před městem, vypadá pěkně a moderně, ale nic, je nedobytný jak křižácký hrad. Nejsou asi doma, informuje mě soused. Inu, děkuju, sám to vidím. Je večer, léto, turisté by se měli scházet, ale pan majitel asi nestojí o výdělek. I později jsem občas zjistil, že podnikání je v Čechách rozuměno poněkud jinak, než jsem zvyklý: vydělat peníze, ale aby to nebylo příliš nepohodlné. Podnik nový, soukromý, ale jako by jím ještě bloudil duch socialismu – ať se zákazník, otrava jeden, přizpůsobí nárokům personálu. Mám přece právo mít taky večer volno. Mám právo jít v sobotu na fotbal a v neděli na ryby. Hospody v rušném prostředí, mající za oknem oznámení – zavírací den sobota a neděle. Jiné hospody, mající otevřeno, když je zrovna nálada. Naštěstí je v Pace na rynku hotel, dům měšťanský, pamatující slavnější časy, socialismem poněkud zchátral a posmutněl, ale je tu a pokojík taky. Jsem tak zmožený, že se sotva osprchuji a zalezu do postele. Za chvíli vstanu, umiňuji si malátně, a půjdu na večeři. Ale když se probudím, je čiročirá tma a nikde človíčka, ještě že jsem měl dneska ty čtyři housky.

Z neexistence ubytovacích možností mimo města se pomalu stává otrava. Měl jsem představu vesnic, v nichž na každém třetím domku visí povědomá cedule „Zimmer frei,“ ale to jsem se dost zmýlil. Nebo třeba ani nezmýlil, jistě takové cedule někde jsou, jenže tam, kde je možno nalákat autoturistu. Kudy se ubírá osamělý pěší poutník, lučními a lesními cestami, kolem malých podhorských osad mimo dopravní tepny, žádných zimmerfreiů není. Cesta jde zatím pěkně lesem, až se po deseti kilometrech objeví městečko, Pecka. Hrad téhož jména se vypíná nad ním, někdy sídlo pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, literáta, hudebníka a cestovatele, jenž pro své angažmá v protihabsburském povstání přišel o hlavu rukou mistra Mydláře. Mně o hlavu zatím nejde, spíš se nalézám na jistém životním průsečíku: tudy jsem v létě 1950 táhl vandrem se svým přítelem nejvěrnějším, netuše, že našemu přátelství zbývá už jen krátký čas, Jirka se utopil o čtyři roky později při sjíždění jezu na Lužnici. Přivádí mě ta vzpomínka do melancholické nálady, k níž stoupající horko také nic dobrého nepřidá. Je teprve před polednem, když vystoupám na náměstíčko… helemese, hotel. Dost brzo, abych si začal dělat starosti o nocleh. Mohl bych dojít na Zvičinu, je tam turistická chata… jenže s turistickými chatami s údajně celoročním provozem začínám mít své zkušenosti. Spíš to vypadá na Dvůr Králové, dalších dvacet kilometrů, což do večera bych to stihl. Ale… chce se mi? Zjišťuji, že nechce. Hotýlek v Pecce je příjemný, třebaže nijak zvlášť komfortní a za nocleh tady vyžadují 150 kaček, to už pocestný přehlédne některé nedostatky. K tomu je nablízku koupaliště, netřeba jen tak zabíjet čas, co by člověk chtěl víc.

Jen mě cestou ke koupališti napadá, co ještě mnohokrát poté. Míjím pěkně upravené domky, ale také nejednu zříceninu kdysi jistě bohatého stavení. Opadaná omítka, provalené střechy, okna zatlučená prkny, vše vysoko obrostlé kopřivami a křovím a nad vchodem dešti setřený nápis, označující někdejší živnost. Je takových český venkov plný: mlýny, kovárny, malé továrničky z předkomunistických dob, i nejedna svého času lepší restaurace a dokonce hotel. Že se český dnešek obejde s mnohem méně hostinci než čas mého mládí, to už vím; a pochopil bych také, že již není třeba pazderen ani venkovských kováren, neboť doba se změnila a mnohá technologie s ní. Ale to ještě není vysvětlení pro ty ruiny; i německý nebo švýcarský venkov zasáhla vlna moderního času, ale zchátraliny s propadlými střechami tam nevidím. Ne-li už objekt sám, aspoň pozemek přece má svou cenu; a i kdyby o ni majitel nestál, ozval by se obecní úřad, majitele vyhledal a přitlačil… buď si ten barák opravte, pane, nebo to celé prodejte někomu, kdo si s tím poradí lépe, protože s takovou barabiznou naší obci ostudu dělat nesmíte. Zajímám se, proč tenhle celkem jednoduchý mechanismus v Čechách nefunguje. Odpovědí mi je rezignované mávání rukou… ale, to víte, není zájem, kdo by do takové díry… a restituční spory… Divné. Není zájem o peníze v království českém, vida. A svářícím se dědicům by také každý západní soud dokázal domluvit - až ten krám prodáte, pánové, můžete se o výtěžek hádat dál. Česká obec nepřitlačí, soud odloží, zájemce o levný pozemek se nenajde. Šerední kostlivci s temnými dírami po vytlučených oknech jsou svědky, že navzdory mnohé snaze a mnohému domečku bělostně vycíděnému ještě stále straší postkomunismus v království českém, systém zahnízděný, v němž chybí všelicos, ale hlavně chuť a schopnost k skutečnému podnikání. Holdingy, managementy, obchodní společnosti, toho je na fůry, až se člověk musí divit, s čímže to všichni pořád obchodují. Zchátralé stavení z kopřiv vyprostit, na skromnou, ale moderní továrničku přestavět, jaké jsou k vidění v každé bavorské vesnici, k tomu už podnikatelského elánu nezbývá. Nebude lépe v království českém, odvažuji se zaprorokovat, dokud v něm nepřeváží produkce, třeba i skrovná a pomalé zisky přinášející, nad v jednom kuse nějakým kšeftováním. Ostatně kšeftováním kdovíjakým, jak se k tomu hnedle dostanu.

Celoroční chata na Zvičině mě nezklamala, je taky zavřená, otvírat ji budou až v pátek odpoledne, jak jest v kraji zvykem. Zaplať pámbu za tu Pecku. Další denní pouť mě přivádí do Dvora Králové, města úhledného, pěkně a čistě upraveného, s náměstím zdobeným arkádami a mnohou pěknou hospodou. Vyjít z něj nazítří do volného kraje je věc sice trochu zdlouhavá, ale je ráno a ještě ne zcela horko. Po hodince se dostávám do lesního stínu a stezka mě vede k šporkovskému Betlému, turistickému cíli proslulému, ale mé oko jej ještě nevidělo; i jsem zvědav. Ukáže se, že Braunovy sochy světců stojí na předpokládaném místě, ale v dosti žalostném stavu. Restaurátorská snaha je ovšem patrná, dostavila se však pohříchu dost pozdě; Tři králové, svatý Onufrius a jiné význačné postavy jsou rozežrané třísetletou povětrností do hroudovité beztvárnosti, až žalost jímá. Tak tedy končí jedna svérázná památka, protože nepříliš dávno postavené stříšky dalšímu rozpadu asi sotva zabrání. Co takhle zpevnit, zastavit zvětrávání silikonovým přípravkem, a co kde chybí, doplnit umělým pískovcem? Sám bych znal firmu, která takové věci umí a dělá, a ne draho. Jenže… já vím. Neny su penáze, jak říkával cikán Pajtáš, s nímž jsem kdysi krumpáčoval, jakáž pomoc. Co se vlastně stalo s potomky hraběte Šporka? Žijí ještě nějací? A jestli žijí, neohlásili už také, že by chtěli tenhle opršelý Betlém zpátky? A pan ministr Dostál, to že ne a to že nikdy, že dědeček dnešního dědice byl v Lize proti bolševismu a takovým kolaborantům že se nic vracet nebude (to Liga pro bolševismus by se už přehlídla spíš), jelikož by to bylo prolomení Benešových dekretů. Že jsou Braunovy plastiky majetkem lidu, a majetkem lidu zůstanou a basta, i kdyby se měly rozsypat na hromádku písečného prachu. Nu, odpusťte, zabájil jsem si. Ale musím říci, že jsem alergický na majetky lidu, z nichž se při bližším ohledání stává majetek ničí, přehlížený objekt vrchnostenského nezájmu.

Za Kuksem už cesta neodvolatelně přechází do volného kraje, a protože turistické značení dělá velký oblouk k severu, musím se ubírat po silnici, což není zrovna zábava. Co se ale dá dělat, když chci být večer v České Skalici, jelikož bych nikde blíž střechu nad hlavou nenašel. Jdu po kraji silnice, auta mi frčí kolem nosu, vesnice za vesnicí jako korálky navlečené na nit. Ale není otravy, aby v ní netkvělo zrnko poučení; v obci Vlčovicích je hospoda, dokonce otevřená, a v ní… zraku se věřit nechce. Dědouš Husák se stěny jako živý shlíží, vedle něj mapa Československé republiky, rudá vlajka s vercajkem, a ještě všelijaké emblémy téhož ražení, i táži se šenkýřky, cože to tu mají. To? opáčí unyle ta dáma. To tady je už dávno. A dost. Rád bych věděl, na co tu patří oko mé; zda na projev svérázného českého srandismu, jejž je obtížné vysvětlovat cizinci, nebo jestli jsem upadl do doupěte tajných vyznavačů paleolitického socialismu. I další pochod je poučný: hospod již neviděti, ale zato potkávám četné firmy, nabízející stavbu zahradního bazénu; vida, jak zburžoazněl český venkov. Sám bych rád do bazénu skočil, což o to; ale tady zase vidím cosi, co mi vrtá hlavou úsilovněji, a nejen tady. Ob vesnici jsou k spatření dvory s nápisem, oznamujícím, že se za jejich vraty koná prodej náhradních dílů k automobilům. Jsem sice devizový cizinec, ale úplně nezkušený také nejsem; i byl bych zvědav, zda bych v některém z nich nenašel například náhradní díly z mé vlastní oktávie, co mi ji loni v drahé vlasti ukradli.

To je věc, která asi s výjimkou české policie, soudů i správních úřadů vrtá hlavou ledakomu. Jak to, mohl by se tázat naivní cizák, že k majiteli prodejny přijede obden kdosi, nabízeje čerstvě rozebrané kusy aut, a milý majitel je od něj odkoupí, aniž by mu bylo nápadné, kde a jak k nim dotyčný stále přichází? Že si od něj nevyžádá průkaz a pojme-li podezření, že nezpraví policii? Že ani policie zjevně nenachází na existenci ohrad s náhradními díly nic neobvyklého? Že si nedá dohromady souvislosti, zjevné i mně? Český policista by cizáka ovšem ochotně a přátelsky (v tom ohledu si nemohu stěžovat) zpravil, že takové podezření sice má, ale nemůže nic dělat. Že prohledat zlodějskou ohradu by bylo proti lidským právům, jak jsem se dozvěděl, zkoumaje okolnosti svého vlastního okradení. A že zejména, jak také jinak, stojí podrobnějšímu pátrání v cestě Evropská unie. Bruselští byrokraté, rozumíte. Je až zarážející, za jaký kus českých svízelí ti pekla zplozenci mohou! Jen je mi s podivem, že u nás v Němcích nevidím takové ohrady; navzdory třiceti letům členství v té zlopověstné unii. Ani nikde nenacházím sběrny barevných kovů, kde by bez mrknutí oka vykupovali mosazné hřbitovní urny nebo ukradené měděné kabely. Není mi u nás v Hannoveru známa zastavárna s nočním provozem, v níž by bez téhož mrknutí oka vykupovali mobilní telefony a autorádia; a vůbec už nevím o případu, kdy by zastavárna byla spojena zvláštním vchodem s hernou, v níž může zloděj výtěžek akce promptně prohrát a hned se vypravit do nočních ulic pro další kořist. Ještě že máme v Čechách ta lidská práva, protože jinak by neužilé huby mohly třeba mluvit o korupci. Kde není překupníků, není ani zlodějů; a je opravdu s podivem, že proti zjevnému a bezostyšně provozovanému překupnictví nebylo zatím zakročeno, třebaže by to spravilo prosté nařízení o povinné registraci jak nabízeného předmětu, tak i osoby prodejce.

Mezitím se v obci Chvalkovicích turistická značka opět napojila, ale než sejdu k můstku přes Běluňku, zase potvora zmizí, a pokračování není k nalezení. Jít po silnici až do České Skalice se mi nechce, a tak se vyptávám přes plot nějakých lidí: „Dobrý den, nevíte, kudy vede červená značka?“ I odvětí ten dobrý muž: „To já nevím, to víte, my jezdíme autem.“ Sděluje mi tu informaci způsobem, jak asi tak mohl cestovatel dřevních věků poučit obyvatele temné Afriky, že již nerozdělává oheň třením dřívek, jelikož má k tomu sirky. Poděkuji tedy a ubírám se dál, ponořen v úvahy o spotřebním předmětu jménem automobil a jak to, že právě tento kus plechu se stal předmětem chlouby, ano, i společenské prestiže. Rovněž stojí za uvážení zákonitost, s níž je stupeň prestižního myšlení v nepřímé úměře k hmotné úrovni země. V západních končinách by pěšák s rancem na zádech byl možná pokládán za podivína, ne však za chuďasa, který nemá na auto; a vůbec už by se nikdo nenadmul do pózy lepšího člověka, shlížejícího s despektem na tu obyčejnou, pěšky chodící chátru. V Čechách se zatím prestižní předměty uctívají, pózy se zaujímají, na chátru se shlíží a s kusem plechu jménem automobil se divy společenské nadřazenosti předvádějí. Ještě že jsou v obecném majetku aspoň ty sirky.

Avšak zanechám již jízlivého tónu, neboť cesta jde s kopečku a ty baráky tam dole, to už je Česká Skalice. Na čemž by nebylo nic zvláštního, ale nastal den třináctého června a lid český hlasuje o připojení k Evropské unii. Za normálnějších okolností si mužové české politiky s občanským míněním velkou hlavu nedělají, ale nyní nadešla hodina pravdy: usnese-li se svrchovaný lid, začlení se země česká do svrchu zmíněného společenství se všemi z toho vyplývajícími následky. Neusnese-li, nezapojí se, rovněž s určitými následky. Jde nyní o to, jak lid obojí následky posoudí a kterým dá přednost. Jsem sice cizák a hlasovací právo mi nepřísluší, nicméně mě ta věc zajímá, když pro nic jiného, tedy abych věděl, budu-li napříště jezdit na návštěvu do země podobné spíš tomu, nač jsem z exilu zvyklý, nebo do státního útvaru typu Moldávie. Mimoto mě vydavatel listu Annonce, do nějž co týden přispívám, pověřil průzkumem: mám prý v rozhovorech s prostým lidem zjistit stupeň jeho touhy po připojení a po vyhlášení výsledků o tom za čerstva sepsat traktát. I obcházel jsem, s prostým lidem u piva i jinde hovory zapřádal a z toho, co jsem zjistil, na výsledek referenda soudil.

A musím se vyznat z úsudku velice, velice skeptického. Prostý lid nebyl zvlášť ochoten na to téma mluvit; a našel-li už se někdo, zpravidla mi sděloval na půl huby, zíraje zadumaně do půllitru: „Co z toho já budu mít, že jo. Co z toho bude mít vobyčejnej člověk.“ S jednoznačně kladnou odpovědí jsem se setkal dvakrát, v obojím případě u lidí spíš neprostých. I usoudil jsem, že to, jak se zdá, dopadne bledě. Účast v referendu že bude, když hodně, dělat něco kolem dvaceti procent a v nich že budou převládat hlasy nedůvěřivé, nabručené, na půl huby do piva zírající a „co já z toho mám“ utrušující. Avšak hle; nadešel večer toho slavného dne a k svému velkému údivu jsem se dozvěděl, že jsem nejspíš provedl svůj průzkum špatně, protože všechno dopadlo úplně jinak. Dotazoval jsem se jen samých euroskeptiků? Nebo spíš ne euroskeptiků, ale… ano, ze zkušeností s českým člověkem mi vyplynul jiný soud, daleko ne tak nepříznivý. Ti lidé k urnám šli a z největšího dílu pro unii hlasovali, jelikož usoudili, že je v tom naděje. Ale svou důvěru si nechávají pro sebe, navenek by se styděli k ní přiznat. Tak je tomu v Čechách: je dost idealismu mezi lidmi, i těmi obyčejnějšími, ale je radno jeden před druhým kroutit opovržlivě hubou a vyjadřovat nevíru v cokoli pozitivního, aby člověk nebyl za vola. Aby všichni neříkali – hehehe, to je on, co ještě věří na něco poctivého, kdepak, lidičky, každý přece ví, že všechno je samá lumpárna a politika zvlášť, proč by kdo do ní lezl, než aby si nahrabal. Na viklavém stolku malého pensionu jsem napsal svůj článek a odeslal, uspokojen tak napůl. Z hlediska exilového pozorovatele bych mohl být rád, že Češi přece jen nejsou taková banda cyniků bez víry a bez ideálu, jak někdy vypadají; na druhou stranu zase nevím, kam to přivedou s tou svou na odiv stavěnou negací a nedůvěrou. Cesta je čeká ještě dlouhá; a mohla by ubíhat méně klopotně, kdyby se dokázali vzchopit k přiznání – ano, věřím, že existuje dobrý vývoj a že jsme schopni jeho cestou jít.

Napsav článek, obul jsem si boty a vydal se do nedalekého Babiččina údolí, neboť, ač je mi stydno, musím se přiznat, že ani tuto slavnou lokalitu jsem doposud nenavštívil – zčásti proto, že jsem jako mladistvý čundrák opovrhoval místy, kde byl k očekávání velký sběh paďourů. Ono je vůbec pozoruhodné, jak pevně ustálený je pocit nadřazenosti v tom turistickém houfu, v němž každý má tendenci pokládat sebe za… dejme tomu... za individuálního ekologického cestovatele, to se dnes nosí, kdežto ty ostatní za tupé, měšťácké, konzumní stádo. To nebylo za mých mladých časů jinak, ledaže ještě nebyla vynalezena ta vznešená terminologie, takže jsme mluvívali o paďourech.

Co se jejich sběhu týče, očekávání mě nezklamalo; lidstva bylo v Babiččině údolí opravdu jako na pražském mostě, a k tomu všelijakého tyátru, jaký už na takových místech bývá: tady pan myslivec s flintou a trumpetou jako živý, tam zas pan otec (nevšiml jsem si, jestli točil pikslou), a Barunek celá hejna. Pouze jsem nevěděl, kteří z té spousty čoklů jsou Sultán s Tyrlem, ale možná že také všichni. Nicméně už nejsem na jevy hromadné turistiky (na paďoury) tak přísný jako za mlada, takže se mi leccos i líbilo: pěkná parkovitá krajina s mohutnými stromy, jíž by bez Boženy Němcové nejspíš nebylo, i ratibořický zámek, jemuž by možná slušela nějaká paní kněžna, kdyby ten barák restituovala, ale hezký, starým stromovím zarámovaný pohled je to i takhle. Pouze nad Viktorčiným splavem jsem se rozkatil: co má v té starobylé líbeznosti co dělat tohle betonové monstrum? Nad ním bych možná zalkal já, ale Viktorka stěží; dá se předpokládat, že její jez byl z dubových trámců, zčernalých, mechem obrostlých, po nichž spěchala a šuměla Úpa. Snad si toho neladu ještě někdo příslušný všimne a káže napravit, majlant by to snad nestálo.

Příštího rána už zase táhnu dál, dávaje pozor, abych se nezapletl do Náchoda; on průchod větších měst není žádná radost. Po pravici se nějakou chvíli leskne hladina rozkošského přehradního jezera, až zanikne a jdu dál přes Starkoč, Václavice… Mapa se v těch místech nápadně často červená letopočtem 1866… nu ano, slavný rok války prusko-rakouské. Mlelo se to tady, u vyústění zemské brány, tenkrát požehnaně, bojiště jedno vedle druhého, tu a tam nacházím v polích nebo v malém háječku pomníček s čísly regimentů a počty padlých. Nebylo jich zrovna málo. Pozoruhodné je, že padlí na pruské straně činí sotva pětinu ztrát našich, tedy rakouských… ba ne, neuřekl jsem se, jen jaksi nenalézám schopnost dívat se na tu dávnou pranici nestranně, nýbrž v ní věrně a darmo fandím našim.

Nepoměr mezi počty padlých prý způsobily flinty jehlovky, z nichž stačil Prajz vystřelit šestkrát, než našinec jednou naládoval. Ale řekl bych, že i organizační nadání pruského důstojnictva sehrálo v té věci svou roli, neboť v Prusích nebyla kvalifikací k vyššímu postavení urozenost, nýbrž schopnost. Mnoho zlého se dodnes traduje o Prusech, ale představovali ve své době vzor zodpovědnosti a neúchylné efektivnosti, již jim zbytek Evropy mohl jen závidět. Nicméně mě zajímá něco jiného: mezi padlými rakouské strany převládají na pomníčcích česká jména, třebaže za zvěčnění zřejmě stáli jen důstojníci. Jak tomu mohlo být mezi prostými infanteristy, kanonýry, fusilíry, rejthary a jinou vojenskou branží, se lze jen domýšlet. Asi že taky z velkého dílu Češi. Napadá mě, jestli tak trochu nekřivdíme těmhle zapomenutým bojovníkům za krále a vlast, ponechávajíce jejich památce jen polozarostlé památníčky v polích. Česká nebojovnost, české opatrné zálezlictví, častý to předmět dnešní sebekritiky; je úkazem poměrně novým. Nesouhlasí ani poukaz, že od dob husitských se Čechové na polích válečných na nic valného nezmohli. Chtěl bych připomenout – ne prosím, zmohli se a jak! Byli to rekové udatní a své vlasti hanbu nečinící, ti všichni, co jich bojovalo u Kolína a v jiných bitvách války o dědictví rakouské, rovněž u Solferina a jinde na Itálii pod maršálkem Radeckým z Radče, tady v zemské bráně roku šestašedesátého a nakonec i na polích první světové války. Jenže byli z českých dějin štítivě vyvrženi, jako by se dopouštěli něčeho neřádného, takže po nich zůstala mezera, již není čím naplnit. Snad by měl být v Praze znovu vztýčen pomník polního maršálka Radeckého. Snad by se do českých učebnic měly vrátit stránky, do nichž se zapsali naši předkové stateční, byť i nebojovali pod praporem samostatné vlasti – těžká věc, když takové nebylo. A snad by se ani nemělo tak s nosem pohrdlivě zdviženým obcházet kolem čtyř století habsburských. Čechové nebyli jejich nezúčastněnou obětí, nýbrž přímými a aktivními účastníky; a když na to přišlo, dovedli se za svého krále i čestně a udatně porvat. Naši národovci minulého věku si všechno náramně zjednodušili, když z císařského Rakouska udělali nepřítele a z maršálka Radeckého i ostatních českých bojovníků málem zrádce. Dějiny se nám pomstily rozpačitou prázdnotou a pohrdlivým odsudkem sebe samých – jsme holt poserové, my Češi. Ne. Nebyli jsme a být nemusíme, jen se vrátit k tomu, co bylo tak samozřejmé českým hrdinům od Skalice, od Starkoče, od Václavic. Křivdíme jim svou přezíravostí, a dějiny křivdu neodpouštějí.

Jelikož jsem občanem města Hannoveru, budí ve mně vojenské pomníčky i jiný sentiment: hannoverský pan král, co ho lze zřít na bronzovém koni u nás před nádražím, byl v té patálii spojencem našeho císaře pána, a do pole proti Prajzům vyslal veškerou svou armádu. Domašírovala až k obci Langensalza v Durynsku (docela pěkný turistický výkon, uznávám), kdež narazila na pruské síly. Hannoverští vojvodové si je přeměřili, poté se ohlédli po vlastních a moudře usoudivše, že by nejspíš dostali nařezáno, se raději bez výstřelu vzdali. České regimenty čelily týmž časem v náchodské zemské bráně témuž pruskému přívalu, ale zachovaly se… můžeme to pojmenovat, jak chceme. Třeba nemoudře a neopatrně. Třeba také věrně a statečně. Kterého z obou vzorů je dnešním Čechům více zapotřebí, je nasnadě.

Opouštím pole slávy a krajina začíná být hezčí, pocítiv už blízkost Orlických hor. Cesta strmě spadá do strže slibného jména Peklo, pod nímž bych si představil něco operně loupežnického, ale ona to vlastně ani strž není, spíš hluboké, vcelku nijak zvlášť divoké údolíčko. Jen mladá Metuje na jeho dně bystře spěchá drobnými peřejkami, v nich stojí rybáři s gumovkami pod hýždě a bičují usilovně vodu. Nepozoruji, že by se něčeho dobičovali, ale jak známo, správný sportovní rybář ani žádných ryb nepotřebuje, snad dokonce ani vody. Také se čím dál hustěji začínají objevovat výletníci, což je mi znamením, že parkoviště nebude daleko. Na příbřežní stezičce se předhánějí kluci na horských kolech, pro což bych měl pochopení, jsa sám cyklista. Jenom… nezapomnělo už lidstvo, že mu pod zadkem narostly nohy? Je potřeba se hmoždit s neskladným přístrojem tam, kde by to šlo mnohem lépe a méně uříceně pěšky? Sportovní výkon, já vím. Ale je také něco jako příroda, mládenci. Ta přicházívá při sportovním výkonu zkrátka; kdyby horskému kolaři někde postavili pěkně krkolomné cvičiště z betonu, vyřádil by se zrovna tak.

Nějak mě mrzí, že už jsem se svým ruksakem na stezkách té pěkné krajiny víceméně sám. Cosi nám vyhynulo, a to cosi je romantika; v tom ohledu už se vlast česká přiblížila Západu znamenitě, tam taky nikoho pod padesát v lese nepotkáš. Podávat výkony, kdo dál, kdo rychleji, kdo strměji, kdo krkolomněji, to ano. Zaposlouchat se do přírody, vcítit se, zažít to zvonivé ustrnutí nad řekou oděnou v ranní mlhy, nad měsícem zalitou pasekou… to už ne. Nevím, kdy se tohle v Čechách změnilo, když jsem z nich odcházel, bylo všude trempů, čundráků, ba i tajných skautů habaděj, však jsem sám byl pro tajné skautování zle popotahován. Snad že se nám příroda vytratila, nahrazena životním prostředím? Že přírodu je nutno znát a cítit s ní, kdežto o životním prostředí postačí žvanit? Možná. Hlavně ale, že se jí přejmenováním na životní prostředí zmocnili úředníci. Ministerstva, náměstci, tajemníci, výnosy, oběžníky, lejstra přes lejstra. A úřednictvo umí ze všeho nejlíp zakazovat. To se ví, už se nemá mladý čundráček kam položit pod smrček, aby v pohanském úžasu naslouchal zvukům nočního lesa, v okouzlení prožíval tu tajemnou přeměnu, v níž se člověk stává pokornou součástí přírody. Úřední péče mladé lidi z přírody vykázala, já ti dám tajemství, chuligáne, marš odtud, tady je chráněné území. Příliš jiné to není ani tam, kde ještě úřady zapomněly taková zřídit, jest zakázáno se válet v noci po lesích. Ale je tomu tak s lidskou duší, že nakonec přestane potřebovat to, co jí je dlouho upíráno. A když přestane potřebovat, ztratí i zájem. I opustil mladý Čech (mladý Němec už dávno před ním) přírodu; a jelikož je třeba něčím vyplnit čas mezi školní či jinou povinností a upadnutím do postele, zamířil do diskoték, k cigaretám, k alkoholu, k drogám. Nevím, čemu se stále všichni diví. Co jiného zbývá, když je příroda zakázaná?

Tesklivé myšlenky mě ale opouštějí, neboť srázy pekelského údolí se zmírnily a vcházím mezi první domečky Nového Města nad Metují. A kdybych měl jmenovat, které místo své pouti bych označil za její zlatý hřeb, bylo by to tohle spanilé městečko, připomínající svou polohou vysoko nad údolím Metuje, svou sevřeností v středověkých hradbách, svým pěkným zámkem i čtvercovým náměstím s arkádami… například Český Krumlov. Nebo také Telč. Nebo i jiné z proslulých lokalit, obdařených slavnou pověstí a zápisem do seznamu světových památek. A jak čistotně upravené je Nové město nad Metují, s jakým vkusem, a přitom nedryáčnicky, lidské sídlo, ne na první pohled mucholapka na turisty! Proč se o něm vlastně tak málo ví? Jak to, že sem neproudí autokary a neodvíjí se turistický kšeft? Neovládají páni konšelé umění propagace, jak by se náleželo? Ale k něčemu je ten nedostatek i dobrý; takhle jsem si ten půvabný koutek Čech mohl sám pro sebe objevit. Kdybych o něm býval už předem věděl z vyobrazení, plakátů a příruček jako o jeho slavnějších konkurentech, nezažil bych to milé překvapení. Snad bych mu ani neměl dělat reklamu, co kdybych ještě někdy…

Ráno si ještě jednou si v čistém jitřním vzduchu projdu náměstí, než se pustím zase o etapu dál. Vychází mi to už rutinně na dvacet kilometrů denně, tak daleko od sebe bývají rozseta městečka s nadějí na nocleh. Za mlada jsem s daleko těžším rancem urazil snadno padesátku, dnes jsem rád i za ten zlomek. Kam dojdu dnes… Orlické hory už se rýsují na východním obzoru, oblast je to turistická, tam by se dalo něco najít i mimo města. Míjím v lesním údolí sevřené lázničky Rezek, kde prý pobývali a nějaké neduhy si kurýrovali sám Neruda a Tyrš, poté cesta vyběhne do volnějšího prostoru Orlické pahorkatiny. Pěkné by to bylo a srdce poutníkovo by mohlo plesat, ale neplesá, jelikož se hlásí k slovu mnohem prozaičtější útroby. Jest hanebno psát o takových věcech, ale je pravděpodobné, že tyto řádky budou číst i zahraniční zájemci. Aby na případném výletě do vlastí českých nepropadli bludu, že se nalézají v krajině mravů švýcarských či britských, rozhoduji se zmínit i o tomto problematickém tématu.

Neboť jsem někde něco, že se vyjadřuji tak nectně, sežral. Dokonce vím i kde a co; v Dvoře Králové se v hotelu nepodávaly snídaně, takže jsem se vydal shánět, čím bych ten nedostatek nahradil. Tu mi padne do oka tabule slibného textu – snídaně, obědy, večeře. Navzdory prvnímu z ohlášených výdobytků byla slečna obsluhující zjevně zaskočena oznámením, že bych posnídal; ale po nějakém přemýšlení odběhla a přinesla mi jakýsi dortík, pěkný, smetanový. Ó já trouba. Měl jsem vědět, že ranní dortíky bývají od včerejška; a kdyby jen od včerejška. Nebo že tomu tak je aspoň v Čechách. Jenže to máte ten kapitalistický zlozvyk: člověk se spolehne, že by mu nepřinesli něco pochybného, v čem už se stačily rozmnožit kdovíjaké breberky, nejsme přece v Pákistánu. Oho! Pozor na dortíky, cestovateli, zavítáš-li do staré vlasti! Pozor i na vodu, jíž se v tom horku musíš nalévat jako velbloud, neboť po pivu v stejném množství by ses svalil do příkopu a po takzvaných osvěžujících nápojích by sis zalepil tělesné trubky cukrem! Pozor na všelijaké masem plněné knedlíčky a taštičky, neboť se do nich dá ukrýt také ledacos, kdyby jen od včerejška! Zvlášť pozorně je třeba si počínat, ubíráš-li se vlastmi českými s rancem na zádech, neboť je obtížné doběhnout pokaždé tam, kde se naskýtá vhodná příležitost… ale tuším, že už jsem pro výstrahu i poučení naznačil dost.

Takto sužován přicházím k druhému ze zlatých hřebů, za nějž chci prohlásit obec Slavoňov s přenádherným roubeným, červenobíle pruhovaným kostelem z šestnáctého století. Spolu s půvabnou zvoničkou je to dílo obdivuhodné a přitom tak úžasně, nenapodobitelně české; je samozřejmě spousta roubených kostelů v Norsku i jinde, ale tenhle je jedinečný ve své zarostlosti do této země. Jakýsi tesař Kotlačka jej prý postavil se svým synem, maje k ruce sekeru, poříz a pilu. Obcházím ten div celý unešen, fotografuji a podumávám, jestlipak by i dnes… Ale aspoň že ještě žijí kotlačkové v království českém, kteří dovedou tu krásu dobře, citlivě udržovat. Kostelík je bohužel zamčený, což mě sice hněte, ale nepřekvapuje. Už ani v Německu nelze všude jen tak vstoupit do kostela jako dřív, co naplat, zlodějská pakáž zkazila i tento samozřejmý požitek. Pakáž, abych byl adresný, původu východního, kvůli níž Západ už ztratil drahně ze svého bývalého pořádku a úhledné čistoty. Dá se čekat, že to nepovede jen k samé lásce a pochopení pro nováčky v Evropské unii, jelikož lidé nedokáží rozlišovat a říkat, Čech Franta je poctivý muž, kdežto Čech Ferda je zloděj - hodí do zlodějského pytle oba. Je pak možno nabádavě psát o předsudcích, ba o rasismu, ale to je, obávám se, povrchnost. Ptáček jménem Dobrá pověst je plachý, jednou ho vyplašíš a je ten tam.

Dokonce i slušnou, čistotnou komůrku mají u kostelíka, jako by věděli o tom dortíku… nu, a teď zase dál. Krajina – jak bych to tak řekl – horáčtí. Hory mají i jinde, a vyšší; ale Čechy jsou kouzelné svými podhůřími. Je to nejen krajinný, ale i kulturní typ, jaký se jinde stěží najde. Bohužel ztratil mnoho ze svého svérázného kouzla. Putování napříč českými kraji je půvab sám a nechtěl bych si jej kazit přemýšlením o odsunech, Benešových dekretech a jiné toho druhu veteše, ale někdy jim člověk neuteče. Kdesi v půli denního úseku se něco zlomilo a už to vím: přišel jsem do Sudet. Poznal bych je, i kdyby se neohlásily jednotvárností názvů, jimiž by překřtěny kdysi německé vesnice: Dlouhé, Dobré, Bystré, Sněžné, Deštné. Je hodno pozoru, jak jadrná jména se dovedou vyvinout staletími osídlení a jak nudné je vše, co pojde od ouředního šrajbtyše. Na pohled se toho nezměnilo mnoho, jen jeřabiny podle cesty oznamují kraj přece jen o něco drsnější a… jistě: socialistickým jézedáctvem zasažený venkov tam dole poklesl v krajinu zčásti rekreantskou, ale zbytek původního selství se také ještě najde. Tady už je rekreantské všechno. Stojí za povšimnutí, jak nížinný je český člověk; do svých vlastních hor pronikl jen málokde, to za něj museli provést Němci. Jediné skutečně horské osídlení, v Beskydech, je valašské; a Valaši také nejsou Slované od kosti, přišli k nám kdysi se svými ovčími stády po Karpatech z Rumunska. Ale vypadá to, jako by teď někdejší horáky začali nahrazovat Holanďané; vidím holandské nápisy i vývěsní štít jakési hospody s textem v této donedávna dost exotické řeči, inu jsou to světoběžníci, tihle Holanďané, a nejspíš protože nemají doma hory, dohánějí ten nedostatek v Čechách. Jsem dost zvědavý, co se z toho ještě vyvine.

Stoupám Šedivinami, také takové šrajbtyšové jméno, jen na předělu nad vesnicí stojí kamenný kostelík a zasazená tabulka upomíná na někdejší obyvatele. Kostelík, to se ví, je pustý, jak se dalo čekat, proč zrovna v Šedivinách by měl být jiný. Říkejte mi co chcete o oprávněnosti těch kroků před půl stoletím, o postupimské nebo čertvíjaké konferenci, o výsledcích druhé světové války, co nesmějí být zpochybněny; tomu kraji něco chybí, po něčem zoufale volá. Něco z něj zmizelo a nebylo ničím nahraženo… jakoby ševelil jakýmsi smutkem, neslyšíte to? Prý se lidské neštěstí, beznaděj a zoufalství dovedou vtisknout do půdy a do kamení, četl jsem kdesi, a teď se mi zdá, že na tom něco bude. Nevím, jaký národní zájem je v tom smutku a v té pustotě, že se pořád o něm mluví, sám bych viděl národní zájem v opaku. Sedím na kameni před opuštěným kostelíkem, chtěl jsem si po příkrém stoupání na chvíli odpočinout, ale jako by mě tady něco nechtělo. Jako by mi nějaký hlas říkal běž, běž si po svých a nech nás tady samotné, nás, kteří jsme zcela neodešli, zanechavše za sebou kus své duše. I zvedl jsem se a šel, protože se nesnadno odporuje hlasům smutných nebožtíků.

Ale chaloupky jsou tu pěkné a dobře udržované, aspoň to, mnohde v Sudetech to dopadlo hůř, například když se místo městských chalupářů ujala národního zájmu Čepičkova armáda. Ještě projdu kusem lesa a to už se ukáže hluboký dol, a za ním Deštná, nejvyšší vrch Orlických hor. Na planince nad okrajem svahu pak pěkný soukromý hotýlek, milá paní majitelka a cena vpravdě lidová, 290 kaček i s večeří a se snídaní, necelých deset eur, to se dá věru vidět. Docela by se mi líbilo zajet si sem v zimě na běžky, prý tu mají sněhu dost. Jenom že v noci slyším pořád nějaký hovor, mají si co povídat pán s paní domácí, jakpak se jí bude chtít ráno vstávat, aby mi udělala tu snídani? Nu, nechtělo; hodinu sedím u prázdného stolu, nikde hlásku, až nakonec seberu ranec a jdu. Jestli bych se sem vydal na ty běžky… najednou už ani nevím. Mohlo by to být pěkné a laciné. Ale nespolehlivost, věrný průvodce veškerého podnikání v království českém, mi kazí tu vyhlídku. Čert vezmi těch čtyřicet nebo kolik kaček, co měla snídaně stát. Představa však, že bych podle ujednání přijel a stál před zamčenými dveřmi, protože té hodné paní do toho mezitím přišlo něco jiného, mě odrazuje, ne, asi oželím lyžování v Deštné, ve Švýcarsku je sice dráž, ale spolehlivo.

Dumám, co dál: lákalo by mě vyjít na hřeben a jít po něm až někam k Rokytnici, přes padesát let je tomu, kdy jsem tamtudy táhl, a sentimentální struna se ozývá. Ale jsou i jiné struny: návěští na křižovatce značených cest oznamuje, že v dosahu jednoho denního úseku je Rychnov nad Kněžnou, a řečené město mi ovšem zní jménem nejmilejším, Karel Poláček. Jsou či spíš byli i kumštovnější spisovatelé v jazyce českém, ale žádný mně tak srdečně blízký, žádný tak znalý kouzel lidové řeči, navrch s dávkou koření vtipu židovského, třebaže i ono po sobě zanechalo prázdno a smutek. Nic, Poláček mě přesvědčil. Cesta vede ještě kus pěknou podhorskou krajinou, až sestoupím do Sychrova nad Bělou. Má to ten půvab, že si v místní samoobsluze konečně mohu doplnit nedodanou snídani, zato krajina se rázem mění v doširoka dodaleka roztahané lány bez kouska zeleně, ještě že slunce dnes zalezlo. Na velkém kusu pole tu pěstují mák, hleďme; to se v Německu nevidí. Nesmí se to, prý, a nikdo by mák nepěstoval, ani kdyby směl, protože by se dozajista v noci dostavili feťáci a nezralé paličky uřezali. Možná že uřežou i tady, ale nekonečné lány poukazují na hospodaření jézedácké, v němž se to nebere tak doslova.

V Rychnově je těžko hádat, kde mohl bydlívat žák Bajza, kudy chodívala s prádlem k máchadlu Rampepurda a kde stávalo Bejvalovic povoznictví. Jen půdorys náměstí zůstal z těch dob, včetně úhlopříčky, po níž dle Poláčkova údaje korzovávali obyvatelé vyznání izraelského, dokud Čechách takoví byli a dokud se ještě korzovalo. Ano, a hostinec U kaloně jedlého jsem, prosím, doopravdy našel, bohužel v něm už nevysedává krejčí Brabec, ba dokonce se v něm ani nevaří, takže jsem musel jít jinam. Karel Poláček mě ještě druhý den vyprovází až do Dlouhé vsi – to je tam, co pan Fajst chodil pro mléko… kdepak mohlo být to místo, kde spatřil ducha starého Humpála a uslyšel jeho slova, Fajste, Fajste, pomni, ó člověče?

Za můstkem přes Zdobnici se mi někam ztratila značka, lezu přes hory a doly, než ji zase najdu, ale nevadí to, protože cesta napříč lesnatými vrchy je pěkná a stinná, což je dobře, protože se už zase udělalo horko. Jen nějaký pán se chce hádat, že jsem nebyl dost uctivý k jeho pejskovi – včera mě jeden takový mrňavý podvraťák rafl, takže jsem opatrný – inu, co se jinde vyřídí smírným slovem, na to jsou v Čechách pohotově nadávky a vyhrožování. No nic. Jinak v dobré míře kráčím až k hradu Litice; a tu se mi všechno naráz zašmodrchalo, jako bych překročil nějaký čarodějný kořen. Nejdřív se dozvídám, že v hezoučkém pensionu, kde jsou doufal nalézt pro dnešek nocleh, se zrovna usídlila nějaká školní třída, takže bohužel. Musím táhnout až do Žamberka, což sice stihnu, ale už vím, že mi má sedmdesátiletá tělesná schrána bude zítra ten nerozum vyčítat. K tomu jsem někde zase něčím přiživil svůj královédvorský dortík. K tomu je cesta do Žamberka ne zvlášť půvabná, mohl bych sice jet vlakem, ale to bych urazil vandrácká božstva. K tomu se obloha začíná zatahovat a než přijdu k Žamberku, je pošmourno, včas ještě najdu útulný privát se sympatickými majiteli, ale bubnující déšť neslibuje pro zítřek nic dobrého. Na cestách světem jsem sice dosáhl značného stupně nepromokavosti, ale že bych se na upršený den těšil, to zase ne. Na večeři mě posílají do hospody U jelena, prý že vyhlášené – dneska nevaříme, dozvídám se, když tam v lijáku dorazím. Dám si tedy aspoň dvě tatranky a pivo a takto zaopatřen jdu zalézt do postele.

Ráno… já vám nevím. Nějak se mi nechce nic líbit. V samoobsluze jsem si koupil půllitr podmáslí, což ovšem je vzhledem k dortíku v útrobách holý nerozum a taky že mi to dortík hned dá znát. Déšť mezitím ustává, ale místo aby mi přibylo elánu, spíš mi jej ubývá. Tadyhle v tom háječku, už skoro v městě, jsme s přítelem Honzou nocovali pod širákem tehdy před padesáti lety, když jsme sešli s Orlických hor… tam v tom baráčku byla hospoda, dali jsme si tam desítku za korunu dvacet, hříšný luxus tenkrát, když se obecně pila sedmička za sedmdesát halířů… a každou tou vzpomínkou jako bych se rozesmutňoval, nebo spíš upadal do nějaké deprese. Minu nádraží, ujdu ještě pět kilometrů cesty k hradu Žampachu, co tam sídlíval loupeživý rytíř Kolda… a najednou dost, deprese se ve mně vzpříčí, do ničeho už se mi nechce, jen zpátky na nádraží a nerychlým rychlíkem do Prahy. To se ví, když sedím ve vlaku, už to zase není tak hrozné, vlastně nevím, proč jsem se tak splašil. Býval bych za další čtyři dny snadno došel až někam na Vysočinu, jak jsem si původně předsevzal. Kde se ta deprese vzala… doma v Hannoveru mně došla zvěst, že zrovna tím časem, kdy jsem neradostně táhl přes Žamberk, přítel Honza v daleké Pennsylvánii zemřel. Tak vám nevím: dáte na takové věci? Ale že to bylo divné. Pořád v dobré míře, a najednou…

Ale aspoň jsem se ubezpečil, že snad ještě nejsem úplně zralý do domova důchodců, takže napřesrok, dá-li Bůh, bych to zkusil znovu. Obohacen o letošní zkušenost bych už věděl přesněji, s čím mohu počítat a s čím ne, hlavně pak že se mám vyvarovat včerejších dortíků. Kdo by mě v takovém experimentu chtěl následovat, mohu mu udělit hrstku informací a rad. Co se noclehu týče, ceny se mi na venkově pohybovaly v rozmezí 600 Kč (Rychnov) a 150 kaček (blahoslavená Pecka). Za osobu, dodávám, ne za pokoj, jak jest zvykem v krajinách západních. Průměr činí kolem 250 až 300 Kč, ale je radno si vybrat termín mimo prázdniny. Předválečné hotely na náměstí, oprýskané a opršené, bývají méně komfortní, zato levnější než novotou zářící pensiony. Snídaně se někde podávají, jinde ne, takže je dobré se večer porozhlédnout, je-li nablízku krám s houskami. Ostatní jídla se dají pořídit levně, pražské ceny rozhodně nesmí sloužit za příklad. Co si kdo dá, je jeho věc, ale sám jsem se naučil dávat přednost staré dobré kuchyni českých hospod, svíčková, selská plec-zelo-knedlo, dršťková, tu a tam dokonce ovocné knedlíky. Ještě pořád panují padesátikorunové ceny, takže se poutník může rozšoupnout. Kuchyně tak zvaná mezinárodní sice vypadá náramněji, vyjde na 70 až 90 Kč, jmen roztodivných (musíte se pokaždé ptát: a pane vrchní, copak je tuhleten Krakonošův hněv?). Ale až na ta jména je to všude absolutně stejné: kousek nějakého masa, hranolky, k tomu zelenina za syrova nakrouhaná i z konzervy vyklopená. Nic, čím by se člověk rád celé týdny živil. A vodička, nápoj Boží, je pitná, když si o ni žíznivý poutník řekne v městě, kde teče z vodárny. Na vesničce, u osamělého stavení, to už bývá všelijaké. Někdy ani sám majitel neví, co všechno mu v studničce plave.

Tím tedy končí vyprávění o dobrodružné pouti exotickou zemí jménem Čechy. Ještě stále se nemohu rozhodnout: je to stále ta země česká, domov můj, z níž jsem před časem odešel a ona se jen od té doby vyvinula o kousek jinam, a ne vždy zcela šťastně? Nebo je to už spíš cizina, v níž se z jakéhosi důvodu domluvím mým rodným jazykem, třebaže všelijak nelibě pokrouceným? Jsem v první řadě exulant a občan Západu, a pak teprve Čech? Nebo jsem především Čech, z dopuštění nebes žijící tohoto času na Západě? Docela rád bych zvěděl, jak se v té věci vede jiným.