Prosinec 2003

Stát a jeho upír

Luděk Frýbort

Když se místo papyru začal užívat papír, byly veškeré snahy omezit narůstání administrativy marné, protože nový materiál značně urychlil byrokratické bujení. (Bernard Lewis - Dějiny Blízkého východu). Stát je rozporuplné zařízení. Aby mohl vykonávat své funkce, potřebuje prostředníka mezi sebou a veřejností, jiným slovem úřednictvo. Aby úřednictvo svému úkolu dostálo, musí být vybaveno určitou mírou moci. Jakmile jí tak ale dosáhne, stane se ze sluhy pán, byrokracie se začne zákonitě osamostatňovat, zabývat se sama sebou, účel zamění za samoúčel, najde svůj vlastní zájem, ne vždy totožný se zájmem státu či veřejnosti, až nakonec může svou rozpínavostí a nenasytností stát ochromit a rozvrátit. To není teoretický scénář, to už se v dějinách světa stalo mnohokrát a jak se zdá, zákonitě. Proto stát, který nechce být svou vlastní byrokracií vysát a zničen, se musí starat o její omezení v rozumných mezích. Úřední rozpínavost v zemích českých: zdárně přiživena prostředím parazitického postkomunismu se ze služebníka společnosti stala jejím upírem, vymýšlejíc si zákazy a nařízení nejen zbytečná a nesmyslná - to se děje i jinde - ale s přímým záměrem vytvořit možnosti k vydírání prostřednictvím úplatků. To je ovšem svéráz, jejž v západnější Evropě do té obludné míry není, přesto se však většina evropských zemí ocitá na osudovém rozhraní. Další rozrůstání byrokracie už není financovatelné, daňové zatížení je už tak neúnosné, děj se co děj, stát si musí přestat pěstovat svého Drákulu. Jenže to se snadněji vyhlásí než provede, hlavně proto, že by omezením úřednických šiků musel být pověřen zase nějaký úřad. Je myslitelné, že moderní společnost nezahubí ani atomová válka, ani ekonomická či populační krize, ani ekologická katastrofa, nýbrž nezadržitelné bujení její byrokracie. Lze mu vůbec zamezit?

Povězme si hned, že k jakýmkoli návrhům v tom ohledu je třeba přistupovat s nejhlubší skepsí. Snahy zbavit se úřednické krajty už jevili faraonové egyptští; mnoho dekretů za tím účelem vydali římští cézarové, přesto však jejich říši nezničily barbarské nájezdy, nýbrž dokonalé zotročení byrokracií. Nastává prostě okamžik, kdy občané začínají vidět ve svém státu a jeho aparátu ne ochránce, nýbrž nepřítele. Okamžik, v němž je lépe nemít nic, než se nechat z každého groše ždímat erárním upírem. Hrdému lidu římskému jednoho dne nastal, takže se rozutekl a slavné impérium se rozpadlo. Současný lid evropský je k takovým koncům na nejlepší cestě. Co si počít? Je-li vůbec nějaké řešení, je s ním asi nutno začít z jiných konců než všichni ti, kteří během čtyř tisíců let psaných lidských dějin zažehnávali byrokratického upíra, ale on jim přesto narostl pod rukama.

Má-li taková snaha aspoň náznakem k něčemu vést, je nutno úředníka, abych se tak kacířsky vyjádřil, zbavit jeho životní jistoty. Jeho výsostného privilegia, s nímž, ať je k něčemu nebo není, ať jeho práce slouží nějakému účelu nebo je naprosto nesmyslná, jakmile byl jednou do své židle vsazen, už v ní doslouží až do penze, nepropustitelný, nedotknutelný. Pokrokové státy devatenáctého věku (k nimž navzdory různým posměškům počítejme i naši rodnou c. a k. monarchii) poznaly důležitost spolehlivé administrativy a zajišťovaly si výkonnost, píli a věrnost svých úředníků souborem výsad, shrnutým do známého termínu definitiva. Dodnes je toto slovo hotovým zaklínadlem; předpokládá se, že byrokrat, nenucený k starosti o svou budoucnost, bude pracovat lépe a svědomitěji. Což mohla být pravda za císaře pána, ale dnes jsme svědky opaku: úředníka se sklonem k aroganci a lhostejnosti nepohne k bystřejšímu cvalu nic než vidina propuštění. Definitiva není záruka dobrého chodu, nýbrž cop předminulého století, jenž by měl být ustřižen, a to definitivně. Teprve toto opatření by umožnilo operativnější přesuny, přizpůsobování novým okolnostem a v případě nepotřeby i zrušení administrativních míst i celých úřadů.

Ne, že by snah o omezení úřednických armád na dnešním evropském Západě vůbec nebylo. Naopak; personální rozměr byrokracie je značně omezován. Sám, když občas přijdu navštívit úřad, jehož židli jsem patnáct let ošoupával (aspoň dvě třetiny toho času zbytečně, jak neváhám přiznat), připadám si jak v zakletém zámku, tak se už stačily vylidnit jeho komnaty. Přesto je to platné jen málo nebo nic. Redukce úřednictva je totiž prováděna takto: »Starý Wagner odchází do penze,« uváží pan vrchní rada (Německo si zachovalo rozkošnou úřední hierarchii s jejími barvitými tituly, jen ten dvorní rada už bohužel chybí). »Nikdo nový se pro tu funkci přijímat nebude, protože musíme šetřit. Práci si rozdělí pan Prohaska s paní Lebküchnerovou.« Nuže, můžeme předpovědět, jak se věc vyvine: dalšími odchody do penze se postupně navalí oběma jmenovaným na stůl tolik práce - po jejím smyslu se neptejme - že ji při nejlepší vůli nestačí zvládnout. Z vyšších míst začnou pršet nedůtklivé upomínky, chtějící vědět, co je, k čertu, s tou či onou zprávou, hlášením, formulářem, grafem, statistikou, až nakonec šetrný pan vrchní rada přijme za starého Wagnera ne jednoho, nýbrž dva úředníky. Neboť čas se mezitím nezastavil a nezbytné úřední výkony se zase o něco rozmnožily, jak káže byrokratické pravidlo již od dob babylonských.

Nikoli. Nechce-li si stát dávat pít krev upírem, nesmí se soustředit na počty úředníků, ale zredukovat agendu. Prozkoumat stohy směrnic, nařízení a jiných lejster, co jich bylo k danému tématu vydáno od Josefa II. až po čas přítomný. Neptat se po jejich účelu, zvláště ne těch, kteří se jimi zabývají a propadli představě nezbytnosti; kruciální otázku nutno postavit takto: Co by se stalo, kdyby tohoto úředního úkonu vůbec nebylo? V naprosté většině případů by se ukázalo, že by se nestalo pranic, jen by se stoh lejster o něco slehl. Ptejme se dále: Když k vyřízení žádosti bylo před padesáti lety zapotřebí dvou lejster s úředním štemplem, případně vůbec žádného, proč jich jsou dnes vyžadovány tucty? Proč (abychom uvedli příklad) bylo před sto lety k postavení krásného a dodnes funkčního měšťanského domu zapotřebí tří dokladů a jednoho podpisu pod větou »stavba jest povolena,« kdežto dnes je k zřízení šeredného baráku s mnoha nedostatky nezbytno nashromáždit lejster, že by jich osel neuvezl? Mnohé úřední úkony neslouží vůbec žádné potřebě a mohly by být beze škody zrušeny. Jiné slouží jen rozmělnění osobní zodpovědnosti, jakou na sebe za starších časů brával ten, kdo přičinil svůj podpis pod údaj - stavba jest povolena. Takové by mohly a měly být zrušeny, protože jsou nejen zbytečné, nýbrž i škodlivé, vytvářející prostředí nezodpovědnosti.

Snad by bylo pomoženo, kdyby úřednictvo muselo rýt své výnosy klínovým písmem do hliněných tabulek, nebo je aspoň ručně psát husím brkem na pergamen. Neboť je jisté, že jakýkoli pokrok a vynález v ruce byrokrata úřední práci nezjednoduší, nýbrž mocně přispěje k jejímu zbytnění. Tak se stalo, když se místo papyru začal užívat papír, jak si správně všiml B. Lewis. Byrokratický Golem mnohonásobně narostl, když na místo písaře, pracně kladoucího písmenko po písmenku na papír, nastoupil tiskařský lis. A jsme dnes svědky ještě snad obludnějšího rozbujení, když psací stroj a uhlový papír byly vystřídány počítačem a kopírovacím strojem. Výkazy, statistiky, grafy, jichž ještě před dvaceti lety k dobrému chodu úřadu nikdo nepotřeboval a nikdo nevyžadoval, jsou dnes produkovány po tisících, protože je to tak snadné: nakrmíš počítač několika údaji, klik, a už to leze z tiskárny jako z tlamy netvora. A jestli by snad ještě bylo rady s přebujelou agendou, s touto pohromou si nejspíš neporadí nikdo, jelikož, přiznejme si, návrat k hliněným tabulkám by asi narážel na překážky.

Samozřejmě vím, že všechno, co jsem předešlými odstavci navrhoval, je vrcholně obtížně prosaditelné, ne-li vůbec nemožné, nikdo mi nemusí předhazovat nereálnost. Přesto se domnívám, že by úřední upír mohl být zažehnán poměrně snadno proveditelným opatřením: odlukou státu od jeho správy. Jsou instituce, pro jejichž setrvání v rukou státu jsou dobré důvody, nebo aspoň je jiné řešení těžko představitelné: armáda, policie, možná soudy, i když... Jiné stát tak zcela nezbytně spravovat nemusí, třebaže vím, že vyslovuji holé kacířství, například školství. Ještě jiným by se v rukou soukromých firem vedlo lépe a úsporněji, jak již mnohé příklady ukazují: dráze nebo poště. Kdysi nezbytná ozdoba každého na sebe dbajícího státu, na veřejné prostředky napojené a tudíž ztrátové aerolinie, už zmizely z povrchu zemského až na zbytky úplně a nebesa se kvůli tomu nezhroutila. Můžeme tudíž vznést tu neslýchanou otázku: Zhroutila by se nebesa, kdyby rozmařilému státu, dokazatelně nejneschopnějšímu z podnikatelů, byla stejně tak odňata i správa věcí veřejných? Na rozdíl od předešle navrhovaných opatření si můžeme takový stav představit docela snadno. Správní úkony, zadávané ve veřejné soutěži odborným firmám. Výběr nejefektivnější a nejhospodárnější z nich. Vzájemná konkurence, která jediná může udržet na uzdě přirozený sklon byrokracie ke králičímu množení. Snadnost rozloučení s osobami, institucemi a částmi agendy, jejichž potřeba už pominula. Soukromý zaměstnanec, nesrovnatelně účinněji postihnutelný pro neschopnost, lenost či nepoctivost než úřední nadčlověk. Stát, v krátkosti řečeno, spravovaný jako soukromý podnik. V důsledku toho pak nízké daňové zatížení, místo deficitních rozpočtů přebytkové, občanova práce, jejíž výtěžek hned z poloviny nezmizí v bezedných, nikdy nenaplnitelných erárních truhlách. Myslím, že další podrobnosti takové úlevy není třeba líčit.

Nedomnívám se, že bych uvedeným scénářem právě objevil Ameriku; bezpochyby už dávno uzrál v mnohem kompetentnějších hlavách a dříve nebo později dojde naplnění. Ne z osvícené vůle, ale z holé nezbytnosti, zběsilému odporu státních otesánků navzdory. Neboť se nám už zřetelně otevřel pohled do propasti, hrozící pohltit nejen ten či onen stát, nýbrž celou naši civilizaci, a mnoho dalších kroků navyklým směrem už učinit nelze. Nedoufám ovšem nikterak, že by impuls k zapuzení byrokratického upíra mohl vyjít právě z naší milé vlasti české; a z jejích rozličných vlád, buď která buď, už teprve ne. V příliš pevné symbióze je spářen požíravý byrokratický upír s potratem dějin, zvaným postkomunismus, příliš dokonale se navzájem doplňují a jeden druhého potřebují, než aby jim mohlo být odzvoněno domácím zvonečkem. Jako v mnoha jiných ohledech, té prognózy se odvažuji, budou muset být naši správcové zemští k takovým výsledkům přivlečeni za ucho zvenčí, vzpouzejíce se, prskajíce a o národních zájmech hubou melouce.