Prosinec 2003

Nepodlézat teroru

Luděk Frýbort

Pomalu už mě mrzí psát pořád dokolečka na totéž téma, ale jelikož jsou lidé, jež to zřejmě ještě neomrzelo a jisté věci je skutečně nejspíš třeba ledaskomu omazávat o nos znovu a znovu, pouštím se opět do diskuse, o níž si soukromě myslím, že v ní už bylo řečeno celkem dost, ne-li všechno. Oč jde tentokrát: 20. října uveřejnila Mladá fronta Dnes článek pana Karla Hvížďaly »Konference jako prevence proti teroru«. Jak z titulku vyplývá, zaobírá se jeho autor fenoménem terorismu; a jelikož by to asi nestačilo, spouští i diskusní kolovrátek číslo dvě, vrzající rovněž už dost obehranou písničku o globalizaci. Obávám se, že musím z obojího citovat poněkud obsáhleji, než je jinak mým zvykem, ale je toho třeba, aby byl čtenář o meritu věci názorně poučen.

„Útok na World Trade Centrum z 11. září 2001 představuje ... v prvé řadě egoismus naší euratlantické civilizace (věru žádný zbrusu nový plod ducha myslitelova), která ignorovala a dostatečně se nezajímala o 1,3 miliardy lidí v islámském světě. Nebyli jsme schopni připustit, že muslimové v arabských zemích si globalizaci překládají jako amerikanizaci ... že pociťují arogantní ponížení, které je vysunulo na okraj světa ... že se z jejich víry stalo náboženství opovržených a zatracených ... Teroristé chtěli ... násilím nás donutit přemýšlet o věcech, o kterých jsme předtím nepřemýšleli ... nebudeme-li přemýšlet o příčinách a nevyvodíme-li použitelné závěry, pasy a otisky prstů nic nevyřeší...“ Poté autor načaté téma dost zhurta utíná, jako by si s ním dál nevěděl rady, a přeskakuje na také už dostatečně uvláčené políčko globalizace. S jeho vývody lze leckde souhlasit, ovšem: „studenti v Americe a v Evropě ... budou-li se cítit vyvrženi na okraj společnosti ... můžeme zažít protesty, jaké jsme viděli v Seattlu, Janově či Praze ... jako tomu bylo po roce 1968 - z podobných procesů se rekrutovali teroristé, kteří nás také chtěli přinutit ... myslet na to, o čem zatím odmítáme přemýšlet...“ A na závěr otázka filosofova: „Když nám globalizace odejme možnost o sobě a své společnosti svobodně rozhodovat ... jsme ještě lidé?“ Konec citace (zaplať Pámbu).

Hádání s panem Hvížďalou bych mohl započít všelijak, ale především: nenamáčejme své diskusní střely v nechutnostech! Připomínám každému, kdo v té věci hodlá oblažit lidstvo svými soudy, že v troskách WTC zahynuly čtyři tisíce lidí, brutálně a zákeřně zavražděných pro ukojení čísi iracionální nenávisti. Třeba se ti zavraždění dostatečně nezajímali o 1,3 miliardy lidí v islámském světě, ale to, řekl bych, k vynesení rozsudku smrti věru nestačí, a k jeho přijetí za platnou normu tím méně. Tolik na srozuměnou rozumbradům.

Dále bych prosil o trochu vyváženosti. Možná že my, lidé západní, nepřemýšlíme vstávaje lehaje o zraněných pocitech muslimů, ale muslimové o našich ještě méně; i chtěl bych vědět, mám-li například proto já legitimaci k nabourání se letadlem do omajádské mešity v Damašku (ale neudělám to, protože by té krásné stavby byla škoda). Každý argument páně Hvížďalův totiž lze obrátit: není obyčejem arabského publika, zajímat se nějak přemrštěně o miliardy lidí pro změnu zase západních; vlastní svět mu je důležitý, cizí zanedbatelný, leda jako předmět na jedné straně závisti, na druhé pohrdání. Překládají-li si muslimové globalizaci jako amerikanizaci, Alláh s nimi; my na oplátku můžeme nestát o muslimizaci. Že se z jejich víry stalo náboženství opovržených a zatracených, to se tedy zřejmě stalo, ale vinu za to si nenakládejme na hřbet; ten přístup si islám vykoledoval zmíněným 11. zářím. Do té doby měl západní svět sklon jej přijímat jako cosi mile exotického, pohádku tisíce a jedné noci, plnou sultánů, harémů, alibabů, zlodějů z Bagdádu a jiné rázovitosti toho druhu. Lze vytknout takovému pohledu jistou povrchnost, ale vězme, že běžný pohled obráceným směrem není o nic oduševnělejší, ani k uznání soupeřovy identity ochotnější. Že muslimové pociťují arogantní ponížení ... inu, já bych zase pocítil jistou aroganci, jsa útrpně přehlížen jakožto vyznavač úpadkového životního stylu a nevěřící pes. Co se ponížení týče, dokládám, že islámský Východ je opravdu velice urážlivý a náchylný k pocitům ponížení, ale s tím nejspíš nic nenaděláme, leda bychom mu dopřáli toho potěšení, že bychom se sami vyhubili a tak jej vyzvedli k světovému prvenství. Způsob druhý, že by se k němu – při všech ropných miliardách - dopracoval vlastní prozíravou pílí a invencí, není bohužel příliš reálný. I musíme do budoucna počítat spíše s tou uražeností, jakkoli nad tím ušlechtilí duchové budou vraštit brvy.

Proboha, lidé, neblbněme. Nechme tepání svých západních hlav, protože náš protějšek v střetnutí kultur (a o ně opravdu jde) tím nedojmeme, spíš ho povzbudíme, aby nám vsolil ještě nějakou navrch. Nepřenášejme naše myšlenkové vzory tam, kde neplatí, leda za důkaz zbabělství a úpadkovosti. Máme svou diskusní kulturu, že ano: já ustoupím, ty ustoupíš, jsme přece rozumní lidé, dohodneme se na přijatelném kompromisu. Nuže, každému, kdo hodlá aplikovat uvedenou metodu na blízkovýchodní patálie, doporučuji vřele toto:

Nechť se naučí trochu arabsky a takto vyzbrojen se vydá třeba do Damašku nebo do Ammánu (nemluvím hned o Gaze). Tam ať vyhledá libovolnou kavárnu, osazenou typickými návštěvníky pohlaví výhradně mužského, domino hrající a kouř z předlouhé vodní dýmky inhalující. Podotýkám, že řídce se vyskytující intelektuál, na západní univerzitě vystudovaný a liberálním duchem načichlý, je jakožto objekt průzkumu netypický a tudíž nevhodný. Rád předpovím, že každý, s nímž se průzkumník v té kavárně dá do řeči, bude člověk hodný, přátelský, poctivý, čestný, že by si ho leckterý tuzemský ďaur mohl dát za rámeček. Dozví se od něj bezpochyby toto:

Absolutním zplozencem pekla a výpotkem šajtánovým je žid. Je takový samým skutkem svého zrození, nemůže takový nebýt. Je nutno jej každým dostupným prostředkem zničit; a jelikož tato opovrženíhodná rasa obývá stát jménem Izrael, není jiné cesty než vykořenit i jej. Kompromis není možný a rovnal by se zradě. A basta. My křesťánkové a lidičkové západní nebudeme hodnoceni tak tvrdě, neboť Alláh je nejvýš slitovný a má s námi svatou trpělivost. Ale ovšemže je i nám určeno, abychom dříve nebo později poznali světlo jediné a dokonalé pravdy, jíž je islám. Zatím jsme jí nebyli osvíceni z neinformovanosti nebo z jakési každému ďaurovi vlastní natvrdlosti, již lze dočasně tolerovat; kdybychom se ovšem chtěli vytahovat a vyhlašovat svůj vlastní nedokonalý způsob za rovnocenný nebo, nedej Alláh, za nadřazený, tu si nezasloužíme než být vyvrženi z Božího stvoření a stiženi prokletím nejinak než zvrhlý žid. Tak ostatně jest rozuměti logice všech bin ládinů a jiných toho druhu dobráků, již nezvrátí žádný, ani ten nejpodlézavější intelektuální relativismus.

Pročež, milí nabadatelé a vlastní hlavy tepatelé: jediný použitelný závěr, jak k němu vyzývá pan Hvížďala, je tento: Poučte se o nadřazeném a k osvícení veškerého lidstva předurčeném učení Prorokovu, a přestupte na něj. Své ženy odějte do dlouhého, černého, neprůhledného pytle a nedovolte jim styk s veřejností, zejména ne s mužskou. Své děti přísně rozdělte na chlapce, jimž náleží vzdělání, účast na politice a obchodu, a dcery, jimž náleží kvedlačka. Okolním světem se neinspirujte a poučení v něm nehledejte, neboť vše potřebné naleznete v koránu. Jelikož islám jakožto ekonomický systém není pohříchu zvlášť produktivní, hleďte si někde navrtat ropný pramen, on to arabský svět dělá také tak. Pochopitelně na vás nebudou tak krajní požadavky vznášet všichni muslimové, nýbrž jen fanatici a teroristé; ale vždyť o ty vám přece jde, jak vyplývá z citovaných vět. O ty, jejichž nelibost toužíte usmířit, aby vás náhodou nechtěli násilím donutit přemýšlet o věcech, o kterých jste předtím nepřemýšleli. Správně. Podrobíte-li se, bude svár zažehnán, snad i sám velký Usáma se na vás milostivě usměje.

Třeba vás ale napadne, že jste přece jen vyšli z jiného životního i myšlenkového způsobu, takže byste se v kůži pravověrného muslima cítili nekomfortně, stejně jako vaše paní v černém pytli. V tom případě, jakáž pomoc, nezbývá než se postavit za vlastní civilizaci v jejím existenčním zápase, v němž se nejpozději 11. zářím 2001 bezpochyby ocitla. Že byste si přáli svět bez střetů a bez zápasů, je sice krásné a šlechtí vás, ale vězte, že žádný dialog nelze vést jednostranně. Usmiřovací akce s těmi, jimž náleží veškerá vesmírná pravda, jsou a zůstanou stejně neplodné jako kdysi s Hitlerem nebo se Stalinem. Směle si tento příměr připusťte, a kulhá-li, tedy jen v tom smyslu, že proti hluboce zakořeněné představě nadřazenosti a dějinné předurčenosti k ovládnutí světa, jaká je vlastní islámu, byla spasitelská domýšlivost marxismu i nacismu jen kratičkým výstupem na tisíciletém divadle světa. Ač tomu třeba nevěříte, jde nám o mnoho. Je třeba se postavit na odpor, protože podlézáním tomu, kdo se nás hotoví zničit, ještě nebyl žádný střet ani vyhrán, ani zažehnán.

Ve srovnání s osudovou tíhou mezicivilizačního zápolení není druhý díl páně Hvížďalovy úvahy příliš závažný, ale přece jen. „Jako tomu bylo po roce 1968...“ ano, pamatuji se víc než dobře i na tehdejší střet. Byl veden na dvou frontách, jež obě jsem měl příležitost zblízka pozorovat: sovětskými tanky, drtícími naše pošetilé představy o lidském socialismu, a neskutečně zhlouplou západní mládeží, běžící v tentýž čas ochotně na vařené nudli sovětských dezinformačních služeb. Ze zpitomělé mládeže se rekrutovali teroristé, kteří nás také chtěli přinutit „...myslet na to, o čem zatím odmítáme přemýšlet...“ svatá pravda. V jednom kuse nás někdo chce přinutit, abychom nemysleli, jak myslíme, a přijali šílený výplod jeho znetvořeného mozku. Co se mě týče, hodlám si vlastní myšlení zachovat, i kdyby „se studenti v Americe a v Evropě ... cítili vyvrženi na okraj společnosti“, případně chtěli ze všeho nadělat kůlničku na dříví jako v tom Janově. Musím říci, že pocit vyvrženosti dobře napapaného mládenečka s plnou šrajtoflí srdce mé nedojímá. Jestli nám pak „globalizace odejme možnost o sobě a své společnosti svobodně rozhodovat...“ nuže, jsou tu jiní, kteří by nám ji odejmuli mnohem raději a odborněji, netřeba odvádět pozornost ke globalizaci. Ostatně při všech řečech ještě stále postrádám definici, co to vlastně je. A „jestli jsme ještě lidé...“ bohdá ano, dokonce i sama globalizace má příliš krátké prsty na to, aby změnila, co rostlo miliony let. Ale to je zbytečná řeč. Lidmi zůstáváme, ale hleďme, abychom ze samých ohledů na žárlivost cizích civilizačních okruhů i na poblázněné adolescenty nepřestali být lidmi západními. O to nyní jde, o to se vede spor a snad i boj, jejž konjunkturální podlézavost jen prodlužuje a ztěžuje, třebaže ke konečnému vítězství teroru vést nemůže.