Prosinec 2003

Komunikace po česku aneb Čeští demokraté to EU už vysvětlí.

Miloslav Zima

Rád bych odporoval skeptikům, kteří naznačují, že v EU jako Češi převezmeme s vlastním přehledem roli "dvorního šaška od Vltavy", rád bych namítl, že máme skutečně něco, v čem se EU od nás může učit. Když se ale na tu naši současnost podívám, např. na informační politiku a její aspekt, veřejnou komunikaci, kterou je možno považovat za míru vyspělosti demokracie, není to s tou obhajobou českých kvalit lehké.

Formální nabídka komunikačních prostředků vypadá na první pohled docela slibně. Pod jejím vlivem jsem si některé z přístupných komunikačních vymoženosti otestoval. Uposlechl jsem např. výzvu vlády k tomu, abych se k ní v případě potřeby obrátil. Napsal jsem jim tedy e-mail s otázkou, proč jsem jako zahraniční český občan z referenda o EU vyloučen a jestli budu ve volební statistice figurovat jako nevolič. Oslovil jsem i Českou televizi otázkou, kdo a proč pořady "Jan 69" a "Ztracená duše národa" zakódoval (ČT kóduje kvůli poplatkům za autorská práva všechny zahraniční programy vysílané přes satelit, aby nemusela platit mnohem dražší autorská práva pro celou Evropu, t. j. v dosahu příjmu ze satelitu. Netýká se to ovšem ryze českých programů, pozn. red. CS-magazínu). Vstoupil jsem i do chatu s jedním z našich nejlepších, s Cyrilem Svobodou na webových stránkách Lidových novin. Zeptal jsem se ho na věci jako: s jakým odůvodněním umožňuje a tím pádem nese zodpovědnost za to, že jeho zaměstnanec pochybné pověsti provádí u OSN osobní PR za 100 milionů Kč, a zda se necítí zodpovědný za lety onoho mladíka na Kavanovo jméno (mladík si objednával faxem letadla a lety do zahraničí jménem ministerstva zahraničí, kam pak s kamarády skutečně odletěl, pozn. red. CS-magazínu), atd.

Patrně pod vlivem své evropské naivity jsem byl výsledkem mého spontánního snažení o využití nabízené komunikace překvapen. Všechna oslovená místa se na mé otázky totiž zvysoka vykašlala. Coby Evropan a idealista, jsem z toho málem dostal ponurou náladu a to mi česká scéna nabídla např. ve formě diskusního pořadu ČRo 1 (Český rozhlas 1) s naší Hlavou státu ještě mnohem víc.

Asi bych to přešel stejně, jako pořady, ve kterých se Hlava vyjadřuje při jiných příležitostech, kdyby tam býval nezavolal český občan ze Slovenska, který už nevěděl, kam se obrátit. Jeho problém: Jezdí jako nevidomý vlakem do ČR a z nějakého důvodu musí při tom platil plnou sazbu, která přesahuje jeho finanční možnosti, protože mu v důsledku jeho bydliště nikdo nechce v ČR vystavit příslušný průkaz. Na to reagovala naše Hlava státu resolutním odmítnutím již té myšlenky, že by se tím mohla zabývat a sice s odůvodněním ve smyslu, že Hlava státu řeší pouze nadřazené problémy státního významu a ne osobní problémy jednotlivců. Zatímco mně, zkaženému zdejšími manýry, se při takové příležitosti "otevírá kudla v kapse", pomyslel jsem si, jak vděčně by zdejší začínající žurnalista v ranní "TV k snídani" naší Hlavě při takové příležitosti natrhl verbálně to, na co si tato obvykle sedá, ale v ČRo 1 byla argumentace naší nejvyšší Hlavy zkušenými žurnalisty akceptována s porozuměním a souhlasem. To, jak všichni tři s tím nevidomým člověkem vyběhli, mě rozčílilo tak, že jsem úplně zapomněl, jak ta naše česká demokratická komunikace funguje a zkusil jsem tam zavolat, což se vzhledem k praktikovanému postupu u Českého rozhlasu ukázalo jako zcela marné snažení. Jedná se o postup skutečně unikátní. Nejdřív totiž položí lidé povolených šest otázek, které jsou již během pokládání cenzurovány a naše Hlava má celou dobu čas si připravit reakci. Potom vykoktávají ti novináři poznamenané otázky tak, aby se Hlavy nedej Bože nějak nedotkli a Hlava k tomu podává velkoryse svědectví o jejím státonosném a epochálním působení, přičemž vzbuzuje v důsledku prezentovaných schopností, názorů a stylu u Evropana směs soucitu a odporu.

Srovnání s evropskými poměry mě vede hned k několika otázkám. Jak to, že naše Hlava státu takovýto postup vůbec akceptuje? Jak to, že netrvá na přímé komunikaci s tazateli, na přímém rozhovoru? Jak to, že jsou naši novináři "zamořeni" vlastností, která se tu nazývá "předbíhající poslušnost"? Jak to, že noviny jako LN a MFD poskytují politikům "demokratické alibi" uspořádáním směšných chatů, při kterém se Evropan často neubrání dojmu, že se jedná o zinscenovaná divadélka. Jak to, že to Čechům až na pár výjimek nejenom stačí, ale oni jsou tím nadšeni. Jak to, že je tak jednoduché Čechy oblbnout triky, které by se zde nikdo neodvážil použít? Jak to, že se co do povrchnosti, arogance a mentální skromnosti jedná u našich představitelů o tak masový jev, že u nich prakticky neexistuje selhání, které by vedlo ke konsekvencím? Odkud se bere ta skromnost v požadavcích na čelné představitele a spokojenost s výkony, které měřeny evropskými měřítky, představují neakceptovatelné ubohosti?

V takové situaci napadá člověku opět otázka, jestli se skutečně neodlišujeme od našich sousedů vlastnostmi, schopnostmi a sklony? Navzdory tomu, že se jedná zčásti o navozenou situaci záměrnou manipulací, vtírá se přesvědčení, že dnešní Češi ve své většině nejsou schopni vést strukturovanou diskusi, zahrnující komplexnější souvislosti, vyvozovat závěry s ohledem na priority při aplikování základních pravidel logiky, spočívajících např. v uznání prokázaných skutečností za dále nezpochybňovaná fakta. To by ještě nebylo obzvlášť problematické, kdyby dnešní Čech byl schopen a ochoten logiku akceptovat. A to považuji za rozhodující aspekt, ve kterém se Češi od dnešních Evropanů liší. Zatímco Evropan hledá a vyžaduje logická odůvodnění, dnešní Čech vrhá kolem sebe tvrzeními a přijímá bez odporu a bez ohledu na strukturu diskutovaného problému výroky a názory víceméně náhodně, jak to přijde, mnohdy bez skutečné souvislosti s tématem a přitom s hranou převahou často nasazuje nekonkrétní vševědovství, uchylující se k naznačování komplikovanosti věci, kterou údajně nemá smysl v dané situaci dále rozebírat. Lidé, kteří neměli s českou scénou v posledních desetiletích kontakt, myšlenkovým pochodům domorodců nerozumějí a docházejí k udivujícímu názoru, že česká komunikační kultura od Pražského jara katastrofálně zdegenerovala.

Pozorovatel současné české scény dojde nutně k závěru, že dnešní Češi v Evropě, v jisté analogii k pozici některých exotických menšin v jiných společnostech, vidí své přednosti v konání, které sami považují za něco zvláštního, za jakousi uměleckou činnost, při které mohou vystavit na obdiv jejich náklonnost k recesi, za kterou mylně očekávají od okolí obdiv a zájem. Mnozí Češi podléhají ve své uzavřenosti, možná lépe řečeno zabedněnosti, klamu, že si disciplíny a pravidla, za kterých budou s EU soutěžit, vyberou sami. Při jakémkoli zpochybnění této nepodložené domněnky reagují infantilně, trucovitě. Se stejnou trucovitostí považují za nutné brát v ochranu postavy, kterými byli opakovaně okradeni a obelháni, ale se kterými se v bezdůvodně zaujaté bojové a obranné pozici v důsledku shora uvedených vlastností identifikují. A právě zde bych viděl možný pozitivní přínos příštího členství v EU. Těším se na to, až naše Hlava státu přednese některou z těch jeho hluboce promyšlených "teorií" a až čeští domorodci poznají, že je nejenom možné, ale i správné se takovému výkonu, jaký Hlava předvedla, se otevřeně vysmát.

(redigováno CS-magazínem)