Prosinec 2003

Dojmy jedné pražské soboty

Miloslav Zima

Krátký referát o víkendových letmých setkáních s českou maloobchodní, kulturní a marketingovou scénou, subjektivně vnímaných obyčejným exulantem a implikujících stručné školení v marketingu.

V sobotu před týdnem jsem se vydal do města, abych za pomoci odborníka dosáhl nápravy u mého "českého" mobilního telefonu, potom, co mi byl překvapivě zablokován. Když jsem dorazil k centrálně položené, na mobily specializované prodejně, ve které jsem si SIM kartu kdysi koupil, stál jsem překvapen před nápisem na dveřích: "V sobotu a v neděli zavřeno". V naději, že na Václavském náměstí bude mít nějaká prodejna na sobotním obratu zájem, jsem k němu seběhl. A skutečně, v obchodním domě s patrně rakouskou účastí mi byl dozorcem doporučen "pult za rohem". Oficiálnímu dealerovi T-Mobile jsem chtěl vysvětlit můj problém. Pochopil ihned a krátce diagnostikoval: "Paegas už neexistuje - přejmenováni - je to jasný". Nabídl mi novou SIM kartu T-Mobile Twist za 200 Kč plus 300 Kč začáteční kredit. Vzal jsem to. Kartu jsem nasadil, zadal PIN a nevím proč, jsem si nechal ukázat kredit. Stálo tam 100.- Kč. Ukázal jsem mu to, nebyl překvapen, ani to nekontroloval, neřekl, že to pošle zpět do T-Mobile a že mi dá jinou kartu, ale řekl: "Tak za 300". Na jeho suverenitě bylo vidět, že je mu zcela jedno, co si o tom myslím, poradil mi přátelsky, abych ze zahraničí tak jednou za 3 měsíce zavolal, aby ta karta zůstala aktivní. Já jsem se sám sebe zeptal, kolik lidí asi při koupi karty kontroluje začáteční kredit. Když párkrát zavolají, je tak jako tak na kontroly pozdě. Nechápal jsem celý princip: PINy a PUKy byly v pořádku. Manipulace, jako odečtení a vyplacení 200.- Kč na dobíjecím automatu, který by umožňoval i negativní dobíjení, byla vyloučena. Podle dokladu byla karta vybavena kreditem 300.- Kč. Dealer se 200.- Kč vzdal, z čehož usuzuji, že je nemusí uhradit z vlastní kapsy. Na druhou stranu v tom musí jet oba: dealer i T-mobile. Zabývaje se myšlenkami jako: jak to ten dealer vyúčtovává, když některé karty prodá za 300 a některé za 500 Kč, jsem navštívil tři knihkupectví.

Při té příležitosti jsem se chtěl podívat na nedávno slavnostně představenou knihu Havel Sopko-Pizďuchové. V prvních dvou obchodech o existenci knihy nic nevěděli. V prvním, vysoce renomovaném domě ji ani nenašli v počítači. Když jsem vyjádřil domněnku, jestli to snad nemá co dělat s nárokem na kvalitu, který si tento dům sám určil jako cíl, bylo mi rezolutně řečeno, že oni "s kvalitou nemají nic společného" (!). Ve třetím knihkupectví o knize věděli, ale také ji neměli. Vyslechl jsem si chaotický výklad o knižním expeditérství a rezignuje jsem se odebral naproti na Můstek, kde hráli muži košíkovou na jeden koš.

Jenom krátce jsem se na tu hru díval, když přede mnou náhle stanulo sympatické děvče, celé v indigo a nabídlo mi věcně pomoc při erekci. I přes mé světáctví, včetně toho hraného, mě to zarazilo jako skobu do zdi. Nejistě jsem těkl pohledem a všiml si, že má přes hrudník, jehož stav bych označil jako "bezprostředně před zakončením slibného vývoje" položenou šerpu s nápisem www.erekce.com. Bleskově jsem usoudil, že budu muset některé za poslední léta osvojené předsudky ohledně českých domorodců hodit za hlavu, že jsou to očividně přeci jenom přemýšliví lidé, kteří dovedou položit citlivou ručku na žhavé téma. Rychle jsem odpověděl: "No rozhodně ano! Jsem moc mile překvapen, slečno, že to chápete jako dobročinnou aktivitu, víte, v Německu za to vyžadují nekřesťanské peníze a při tom se u toho ta děvčata ještě tváří, jako by Vám pucovala nárazník od auta". Chtěl jsem pokračovat a konečně se zeptat: "A kde Vy tady jako ordinujete?", ale k tomu jsme se nedostali, protože mi s důrazným "Ne! Ne! Ne! Já jsem z administrativy!" šermovala před obličejem tenkýma rukama. Chtěl jsem zachránit, co se dá, tak jsem odvětil starým vtipem, že mi to nevadí, že také nejsem z Prahy.

Ale marná snaha, kdybych nebyl k ženám extrémně velkorysý, musel bych říci, že se v jejím obličeji objevila dokonce jistá zarputilost. Zatímco mi svým šikmým pohledem dávala jasně najevo, že si nepřeje ode mne žádný další diskusní příspěvek, zvítězilo v ní přeci jenom samaritánské poslání a touha mi pomoci. Věnovala mi dvě propisovačky, skládací zápalky a igelitku, vše s nápisy o erekci a zmizela tak rychle, že jsem ani neměl možnost se zeptat, jakou představu má o nasazení těchto pomůcek k dosažení kýženého cíle, který nám oběma momentálně tak ležel na srdci. Dal jsem vše do té tašky, řekl jsem si: "Pobíhat s modrým nápisem erekce po Praze může sice někoho přivést na různé myšlenky, ale hlavně, že na tom nestojí ODS s jejich modrým ptákem" a vyrazil jsem s taškou po Příkopech. Za McDonaldem jsem si koupil za 5 Kč stravenku a za tu v Donaldovi kávu. Sedě nad ní jsem se znovu zaobíral obdrženými dárky. Ukázalo se, že propisovačka nepíše. Ohřál jsem jí tedy špičku sirkou. Začala psát, svitlo mi a pojala mě nechuť až hrůza: To je tedy to poselství? Ale v tom případě rozhodně nejsem ten správný adresát. Ne, že bych posuzoval i nějakou tu orientální praktiku nějak vyloženě nepřátelsky, ale již pouhé pomyšlení dělat fakíra v uvedeném směru vzbuzovalo u mne právě opačné účinky, než ty, které u mne tak dojemně chtělo vyvolat to snaživé děvče a její manažeři. Bezradně hledaje nějaké vysvětlení jsem posléze našel v tašce malý list papíru, ze kterého jsem usoudil, o co vlastně šlo.

Současně s poznatkem, že se jedná o klasickou PR akci, při které mají být stárnoucí jeleni zblbnuti natolik, že ze strachu z blížících se potíží při značkování rajónů, začnou užívat pravidelně něco jako českou viagru, se mi vrátily i předsudky o českých expertech. V ČR je sice každý druhý nějaký marketingový, finanční, organizační, analytický a pod. odborník, ale trochu promyšlenou akci je od nich zbytečné očekávat. Konkrétně v tomto případě byla volba prostředků přímo nesmyslná. Je jasné, že při takovémto tématu nemohu na scénu poslat hejno dozrávajících slepic v modrém, ale že stačí dva odborníci v relevantním věku a reference. Tedy konkrétně: dva takové experty bych měl hned na ruce. Jeden prodává již léta v pěší zóně prostředek na čištění koberců, druhý je manažerem sociálního zařízení v nedalekém obchodním domě. Oba mají svými povoláními dané předpoklady jako všestranně vyvinuté rétorické schopnosti a obligatorní bílý plášť.

Jejich styling je třeba kompletovat pouze dvěma opatřeními. Nejdříve účes, který musí prozrazovat výhradně vědeckou orientaci až jisté sebeobětování pro vědu. Nabízí se mnohými ženami po ránu preferovaná kreace, která byla kdysi v Čechách nazývána "výbuch na hnoji" a která dosáhla zvěčnění nejslavnějším fyzikem. Druhé opatření jsou již z dálky čitelné vizitky profesionálně ledabyle umístěné na kapsách bílých plášťů, na způsob "Prof. Dr. Klaks" a "Dr. Dr. Laus". Jako podpůrný prominent vystoupí naše "Hliníková křepelka z Povltaví", který bude za slz partnerek příslušníků cílové skupiny detailně vyprávět, jak jednou erekcí uspokojuje dvě ženy najednou a doplní zatím pouze úzkému kruhu známou perličkou, že by s jeho ostrostí nedávno býval dostal i pošťáka, kdyby mu v poslední chvíli neujel na mopedu. Po zodpovězení odborných otázek ke skupinovému sexu zazpívá náš pěvec písně lidového charakteru jako "Koukal na ni přes bednění" a "Seděla na tyči, volala hasiči", čímž vzbudí u cílové skupiny tržně zhodnotitelné mladistvé pocity. Nástin koncepce uzavírá shora zmíněná reference, pokud možno s ležérně prominentním nádechem. Zde vítězí bezkonkurenčně nadživotní obraz současného, blaženě se usmívajícího prezidenta obkročmo na klisně, který tvoří pozadí celé akce, při které nejenom hoši z cílové skupiny, ale především jejich partnerky budou oběma akademikům rvát ty pilulky z rukou.

Pozoruji, že jsem se nechal tím projektem nějak unést a to z následujícího důvodu: chtěl jsem tím poukázat na to, že Češi všeobecně, tedy i v tomto případě, nejsou schopni využívat optimálně svých zdrojů. Tak jako v tomto případě nepoužívají mozek, ale tupě kopírují ze Západu tam již dávno překonané a zavržené postupy. Když jsem se podíval po těch po Příkopech pobíhajících expertech bylo mi jasné, že se to tak hned nezmění. Dopil jsem kafe a vyrazil přes Můstek zpět k parkovišti. A hle, ve čtvrtém navštíveném knihkupectví Na Můstku měli Pizďuchy hned vedle Ferdy Mravence v angličtině. Byli ale zavařeni. Moji žádosti o vybalení bylo s jistou dávkou skepse přeci jenom vyhověno a mohl jsem do Pizďuchů nahlédnout. Když jsem na cestě k parkovišti kolem hloučku děvčat v modrém bilancoval svůj výšlap na Václavák, myslil jsem na takového obyčejného Čecha, který je od rána do večera okrádán a oblbován těmi úspěšnými, kteří se nebojí riskovat, který je vystavován debilním kampaním a prohlášením nejrůznějšího druhu ať již z politiky nebo z byznysu a který si při tom všem ještě musí dělat starosti o duševní stav nejen toho současného, ale i minulého prezidenta. Nevěděl jsem, jestli mám tohoto prostého Čecha litovat, nebo obdivovat, zvláště pro jeho trpělivost, nebo jestli se na něho nemám jednoduše vykašlat, protože si za to všechno může především sám.

(redigováno CS-magazínem)