Prosinec 2003

Jak zvolit prezidentova syna

Petruška Šustrová

Před budovou školy v Majakovského ulici v Baku vyhrává malý orchestr. „Víte, co hrají?“ ptá se mne tlumočník Orcham. Pochopitelně nevím. „To je písnička z volebního šotu Ilhama Alijeva.“ Tím pro mne 15. října před osmou ráno začal volební den, který skončil až druhý den ráno. Do Baku jsem přijela přihlížet prezidentským volbám jako členka devatenáctičlenné české skupiny, která se účastnila mezinárodní pozorovatelské mise organizované malou americkou nevládní institucí, Institutem pro demokracii ve východní Evropě. Naši cestu a pobyt platila vláda Spojených států.

To, co jsme během voleb viděli a slyšeli, bylo šokující. Nejen pro nás, české občany, ale pro všechny účastníky naší mise. Snad jen Bělorusové mohli říci, že něco podobného znají i ze své vlasti – poslední volby v Bělorusku trvaly pět dní a o veřejné kontrole nemohlo být řeči.

Hlavní kandidát

Hlavní město Baku i celý Ázerbájdžán byly zaplaveny předvolebními plakátu a billboardy Ilhama Alijeva, který se na nich často objevoval ve společnosti svého otce Gejdara Alijeva – dosavadního prezidenta této někdejší sovětské republiky. Ázerbájdžánci o Gejdaru Alijevovi mluví jako o „zesnulém“, protože poslední zprávy o něm pocházejí ze srpna, kdy byl údajně z turecké nemocnice převezen na soukromou kliniku v americkém Clevelandu. Televize tehdy ukázala kolonu aut a letadlo, Gejdara Alijeva tehdy ani nikdy později vidět nebylo. Možná ještě žije a leží někde v nemocnici, nepochybně však není schopen ani vystoupit na podporu svého syna, ani vládnout zemi.

Vedle obou Alijevů – bývalého a budoucího – jiné kandidáty prakticky není vidět. Tu a tam se v postranní ulici krčí nějaký ten plakátek, ale za deset dní, které jsem v Baku strávila, jsem víc než čtyři z osmi kandidátů na zdech neviděla. Když jsem se ptala, jak to vypadalo s předvolební kampaní v rozhlase a v televizi, ujišťovali mne, že obdobně. V televizi jsem se o tom ostatně mohla přesvědčit sama: když někde zrovna neběžely reklamy, film nebo zábavný pořad, určitě se tam procházel nebo řečnil Ilham Alijev. Pochopitelně - jednu ze čtyř „nezávislých“, tedy privátních televizních stanic ovládá sám, další tři patří přímo či nepřímo jeho příbuzným.

Jak může předseda parlamentu a vlády řídit ještě televizní stanici? Ilham Alijev však toho zvládne ještě víc: je také zástupcem ředitele ázerbájdžánské státní ropné společnosti a předsedou olympijského výboru. Oficiální propaganda ho sice nenazývá Hospodář, jako svého času Stalina, ale to je možná jen otázka času...

Průběh voleb

Předvolební kampaň je ovšem jen první krok k volbám. A to, co se 15. října dělo přes den ve volebních místnostech a během noci v krajských komisích, byla spíš tragická fraška než volby. Když jeden rumunský účastník naší mise prohlásil, že si připadal jako v nějaké inscenaci Franze Kafky nebo Eugena Ioneska, odměnil ho potlesk ostatních. Připadali jsme si tak všichni.

Popis podvodů a manipulací, kterých jsme byli svědky, by vydal na desítky stránek. A tak napíšu jen tolik, že předsedkyně volební komise na okrsku číslo 5, kde jsem strávila celý den a část noci, začala po otevření volební urny zpívat, líbala hlasovací lístky a co chvíli vyskočila a nadšeně volala: „Všechno bere Ilham! Co mám dělat?“ Celkem třikrát jsem ji upozorňovala, že chce-li jednat v souladu se zákonem, měla by nám, pozorovatelům, hlasovací lístky ukazovat, abychom se mohli přesvědčit, zda opravdu „všechno bere Ilham“. To odmítla. Prý na něco takového není čas.

Podle směrnic OBSE, pod jejíž „křídla“ byla naše mise zařazena, jsme měli během noci pozorovat shromažďování volebních výsledků v „okružních“ komisích. V mém případě to mělo háček: okružní komise číslo 19 v Baku totiž existovala jen podle názvu. Fakticky volební výsledky z okrsků přijímal předseda této komise ve své kanceláři, kam nikoho nepustil, a v zasedacím sále spaly s hlavou položenou na stole tři ženy. „Co tady vlastně děláte?“ zeptala jsem se jedné z nich. Podívala se na mne unaveně: „Čekáme, až to skončí.“ Jediné, co mohu k celé té věci dodat, je, že po tom, co jsme viděli, opravdu nemůžeme ani odhadem říci, jak Ázerbájdžánci ve skutečnosti hlasovali.

To, co jsme viděli, se v žádném případě nedá označit za regulérní volby. Byli jsme svědky obrovských podvodů, nátlaku na voliče i na členy volebních komisí, kteří zastupovali opozici, viděli jsme, jak ázerbájdžánské pozorovatele přímo z volebních místností odvádí policie a jak se volební výsledky ve velkém před našima očima falšují.

Proto nás velmi znepokojilo, když představitelé OBSE bezprostředně po volbách, hned druhý den v poledne, oznámili, že přes četná narušení proběhly volby více méně regulérně. Podle našeho názoru nejen neproběhly regulérně, ale byly zmanipulovány do té míry, že není a nejspíš už nikdy nebude možné zjistit jejich skutečný výsledek.

Podle předběžných oznámení ázerbájdžánských úřadů ve volbách zvítězil syn dosavadního ázerbájdžánského prezidenta Ilham Alijev, který údajně dostal přes osmdesát procent hlasů, zatímco nejsilnější kandidát opozice Isa Gambar, získal jen něco přes deset procent voličských hlasů. Ještě v průběhu volební noci, v době, kdy se ve volebních místnostech teprve počítaly výsledky hlasování, zaútočila po zuby ozbrojená policie na dav manifestantů, kteří se shromáždili před budovou hlavní opoziční strany Musavat a rozehnala je obušky. Manifestujících byly zhruba tři nebo čtyři stovky a žádného násilí se nedopouštěli, prostě seděli na chodníku a na vozovce a provolávali hesla.

Násilí v hlavním ázerbájdžánském městě Baku pokračovalo i druhý den, kdy policie do demonstrantů dokonce střílela. V dalších dnech začalo rozsáhlé zatýkání představitelů opozice po celé zemi. Musím s lítostí konstatovat, že to, co jsme zažili, připomínalo spíš malý státní převrat, než demokratické volby – a velmi se obávám, že mezinárodnímu společenství bude víc záležet na dobrých vztazích s novým ázerbájdžánským prezidentem než na osudu lidí, kteří v této části jižního Kavkazu usilovali o demokracii.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz; Regina)

Odlišný názor pozorovatelů mise Institutu pro demokracii ve východní Evropě (IDEE) týkající se prezidentských voleb v Ázerbájdžánské republice 15. října 2003

Vláda Spojených států se obrátila na Institut pro demokracii ve východní Evropě (IDEE) se žádostí o vytvoření mise, která by v Ázerbájdžánské republice 15. října 2003 pozorovala prezidentské volby. Mise, který byla zařazena „pod křídla“ OBSE/ODIHR (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě/Organisation for Democratic Institutions and Human Rights, složka OBSE, pozn red. CS-magazínu), se skládala ze 188 pozorovatelů z Běloruska, Bosny a Hercegoviny, České republiky, Estonska, Gruzie, Chorvatska, Makedonie, Polska, Rakouska, Rumunska, Srbska-Černé Hory a Kosova, Slovenska, Slovinska, Spojených států, Turecka a Ukrajiny.

Tito pozorovatele tvořili přibližně třetinu z celkového počtu pozorovatelů OBSE/ODIHR a byli mezi nimi členové zastupitelských orgánů zmíněných zemí různé úrovně včetně členů parlamentu, novináři a aktivisté nevládních organizací, mezi nimiž byli odborníci na pozorování voleb. Ve dnech 15. a 16. října pozorovali volební proces ve všech 124 krajských komisích a přibližně na 1000 okrscích po celém ázerbájdžánském území.

Poté, co se pozorovatelé IDEE seznámili s předběžným stanoviskem OBSE/ODIHR ze 16. října 2003, rozhodli se vyjádřit své vlastní mínění, které se liší od názoru vyjádřeného v prohlášení OBSE/ODIHR. Pozorovatelé IDEE vyzývají vládu Spojených států, Radu Evropy, Evropský parlament, vlády a média, aby tyto instituce vyslechly naše svědectví a prostudovaly dokumentaci, které nejsou zahrnuty v předběžném prohlášení OBSE/ODIHR. Vyzýváme také mezinárodní společenství, vlády demokratických zemí, aby přijaly bezprostřední opatření, která by v Ázerbájdžánu zamezila pokračování politických represí, které začaly ještě dřív, než skončil volební proces.

Pozorovatelé ze zemí střední a východní Evropy a bývalého SSSR, kde se demokracie ustavila teprve nedávno nebo které o demokracii teprve usilují, se domnívají, že pojmu „volby“ je potřeba vrátit jeho původní význam, a že pro to, co se 15. října 2003 odehrálo v Ázerbájdžánu, je nutné najít jiný termín.

Dále je předložen stručný přehled závěrů, které pozorovatelé IDEE vyvodili z toho, co viděli:

1. Seznamy voličů neodrážely skutečný stav věcí; nebyli na nich zapsáni mnozí občané Ázerbájdžánu, kteří se v době voleb nacházeli ve své vlasti, a naopak tam byli zařazeni lidé, žijící za hranicemi země, jindy zase lidé, kteří zemřeli dlouho před volbami. V den voleb byly před soudy vidět velké skupiny lidí, kteří se snažili domoci se svého volebního práva, ale podařilo se to jen některým z nich. Mnozí voliči, kteří na seznamech nenašli svá jména, se vůbec na soud neobrátili, a tak nemohli využít svého ústavou zaručeného práva podílet se na volbách.

2. Situace ve volebních místnostech obecně bránila občanům, aby svobodně vyjádřili svou vůli. V bezprostřední blízkosti volebních místností a někdy přímo v nich se nacházeli policisté; stále tam byli přítomni lidé, kteří k tomu podle zákona neměli právo. V řadě volebních místností nepřetržitě natáčeli videokamerou lidé, kteří neměli příslušné oprávnění. Místní pozorovatelé byli umisťováni na místa, z nichž nemohli splnit své povinnosti, a to ani v průběhu hlasování, ani zejména v průběhu počítání hlasů a sestavování závěrečných protokolů; místní pozorovatelé a členové volebních komisí s poradním hlasem byli někdy vystaveni fyzickému násilí nebo byli násilím donuceni volební místo opustit. Docházelo k pokusům zastrašovat oficiálně akreditované překladatele mezinárodních pozorovatelů. Existují také svědectví o pokusech zastrašovat nebo podplácet voliče, členy komisí, představitele kandidátů a pozorovatele. Četná Oznámení o porušení zákona, která sepsali pozorovatelé, okrskové i krajské volební komise ignorovaly.

3. Průběh hlasování provázela předem připravená cílená falzifikace. Při otvírání volebních místností a přípravě hlasování stejně jako při jejich zavírání, přípravě ke sčítání hlasů a zejména při samotném sčítání byl systematicky porušován volební zákon. Docházelo k případům, při nichž se všechny dokumenty týkající se hlasovávání ve volební místnosti, nadlouho odnášely z budovy. Stávalo se, že voliči přicházející do volební místnosti u sebe už v příslušné obálce měli patřičně orazítkované hlasovací lístky s odstřiženým horním rohem a s křížkem u jména jednoho z prezidentských kandidátů. Mimo budovy, kde se nacházely volební místnosti, rovněž obíhaly nevyplněné hlasovací lístky s razítkem a odstřiženým horním rohem. Stávalo se, že za stejnou plentou bylo víc voličů než jeden, že se hlasovací lístky vydávaly na základě jiných dokumentů, než stanoví zákon, že byly sestavovány „doplňovací seznamy“ podle údajů, které nepocházely od soudu. V některých volebních místnostech byly porušeny nebo úplně sňaty pečeti, zajišťující volební urny.

4. Činnost krajských volebních komisí se vyznačovala četnými přímými porušeními ázerbájdžánského volebního zákona. Výsledky hlasování v jednotlivých okrscích nebyly oznamovány nahlas, krajské volební komise nehlasovaly o schválení protokolů z jednotlivých volebních okrsků; protokoly přicházely buď napsané „nanečisto“ nebo s čísly, napsanými tužkou, anebo s nevyplněnými kolonkami, a to buď s podpisy členů okrskových volebních komisí nebo bez nich. Čísla přicházející z okrsků se v krajské volební komisi upravovala, anebo se tam protokoly přicházející z okrsků vyplňovaly od začátku až do konce. Protokoly z okrskových komisí často nedostávaly ty úřední osoby, které určuje zákon, anebo se doručovaly pouze protokoly, nikoli však hlasovací lístky. Výsledné protokoly se v zákonem určené lhůtě systematicky nezveřejňovaly, a to ani v okrscích, ani v krajských komisích. V řadě případů mezinárodním pozorovatelům nebyla poskytnuta kopie protokolu okrskové ani krajské volební komise. Místním pozorovatelům a představitelům prezidentských kandidátům byla kopie protokolu zpravidla upřena. Jen ve vzácných případech měli mezinárodní pozorovatelé přístup do místnosti, kde se výsledky voleb v jednotlivých okrscích zapisovaly do počítače a odkud se předávaly Ústřední volební komisi. Místní pozorovatelé do této místnosti neměli přístup vůbec.

Tato a jiná porušení zákona, se kterými se pozorovatelé z mise IDEE setkali ve všech 124 krajských komisích, nás vedou k následujících závěrům týkajícím se prezidentských voleb, které se konaly 15. října 2003 v Ázerbájdžánu:

1. Volby nebyly svobodné, protože svoboda ázerbájdžánských občanů vyjádřit svou vůli byla omezena.

2. Volby nebyly rovné, protože část ázerbájdžánských občanů byla zbavena volebního práva.

3. Volby nebyly spravedlivé, o čemž svědčí pozorované manipulace a přímá falšování.

4. Volby nebyly transparentní, protože při nich bylo omezeno právo pozorovat volební proces, sčítání hlasů a zaznamenávání výsledků, které předpokládá zákon.

5. Volby záměrně provázela hrubá a systematická porušování zákonů Ázerbájdžánu, nemluvě ani o neprostém nedodržení mezinárodních pravidel.

Vzhledem k tomu, že nebylo dodrženo ani jedno ze základních měřítek, která se používají při hodnocení volebního procesu, dospěli pozorovatelé mise IDEE k závěru, že to, co v Ázerbájdžánské republice proběhlo 15. října 2003, nelze označit jako jev, který bývá v mezinárodní praxi označován pojmem „volby“.

Baku, 18. října 2003