Prosinec 2003

O původu nerovnosti

David Storch

Ať už vnímáme globalizaci jako přirozený a nevyhnutelný důsledek historie lidských společností, anebo jako projev imperialismu západní civilizace, jedno je jisté: euroamerická civilizace vtiskla své kulturní hodnoty značné části světa a velká část kultur postupně mizí. Tento proces probíhá již řadu staletí a svádí k představě, že naše kultura je ostatním nadřazená z nějakých zásadních důvodů, že jsme zkrátka geneticky předurčeni převládnout. Přestože dnes považujeme tento eurocentrický postoj za nepřijatelný, až dosud málokdo navrhl nějaké všeobecně přijatelné vysvětlení rozdílů v technologické a organizační vyspělosti různých kultur. Zatím poslední samostatná kniha Jareda Diamonda Guns, Germs and Steel: the Fates of Human Societies (Osudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii) představuje v tomto smyslu průlom.

Ekologie dějin

Profesor geografie a fyziologie na University of California Jared Diamond je jedním z nejvýznamnějších světových ekologů, a tak nepřekvapí, že odpověď na otázku, proč původně evropská kultura získala převahu nad ostatními, hledá v rozdílných ekologických podmínkách, v nichž se jednotlivé kultury vyvíjely. Ukazuje, že během historie vždy vítězily zemědělské kultury nad nezemědělskými – přičemž to, jestli kultura v době konfliktu byla nebo nebyla zemědělská, bylo dáno do značné míry lokálními ekologickými podmínkami. Zemědělské kultury vítězily nejen díky početní převaze (zemědělství uživí více lidí na jednotku plochy) a vyspělejším technologiím (vede ke vzniku společenských vrstev, které se mohou zabývat i něčím jiným než starostmi o vlastní obživu), ale také tím, že šířily nemoci, na něž populace lovců a sběračů nebyly adaptované. Většina vážných infekčních nemocí se mohla vyvinout pouze v dostatečně hustých lidských populacích, a navíc velká část z nich přešla na lidi z domácích zvířat. Převahu, kterou díky těmto faktorům zemědělské společnosti získaly, pak už neztratily.

Jenže zemědělství vzniklo nezávisle nejméně na pěti místech Země. Proč tedy zrovna naše evropská civilizace získala převahu? Podle Diamonda proto, že Eurasie byla pro vznik a vývoj zemědělství příznivější než jiné kontinenty, a tak měla už od začátku velký náskok. Hlavním důvodem je prostá geografická skutečnost, že Eurasie je jednak největší (takže se zde našlo nejvíc zvířat a rostlin vhodných k domestikaci), jednak je protažená v západovýchodním směru. Ostatní kontinenty jsou buď malé, nebo protažené severojižně, takže šíření nově domestikovaných druhů naráží na nepřekonatelnou rozdílnost klimatických pásů. A navíc pouze v Eurasii se vyskytovaly domestikovatelné druhy velkých zvířat, nedocenitelných při práci i v bitvách – jedním z nejdůležitějších faktorů, které rozhodly ve prospěch eurasijské civilizace, je zřejmě domestikace koní.

V tomto „ekologickém“ světle Diamondova kniha předvádí historii lidských společností od paleolitu až po dnešek. Detailně se věnuje i osídlování jednotlivých kontinentů, vysvětluje, proč v Austrálii zůstala kultura na nejprimitivnější úrovni, zatímco na sousedící Nové Guineji zřejmě nezávisle vzniklo zemědělství, i proč se na tomto ostrově vývoj zastavil na úrovni kamenných nástrojů. Provádí čtenáře historií zabydlování Afriky i postupným osídlováním ostrovů Oceánie. Vysvětluje také, proč to byla nakonec evropská, a nikoli východoasijská kultura, která se nejvíc rozšířila – nezapomeňme, že zemědělství vzniklo jak na Předním východě, tak na území dnešní Číny, a Čína byla po dlouhou dobu na špici technologického (i organizačního) vývoje. Zdá se, že Čína zaostala paradoxně proto, že v době, kdy obě kultury mohly začít expandovat, byla politicky a kulturně natolik sjednocená, že jediné chybné politické rozhodnutí – totiž nepodporovat zámořské výpravy – zvrátilo vývoj, který v Evropě vedl k ovládnutí velké části světa. Evropa byla sice už hospodářsky sjednocená, nicméně politicky roztříštěná, a tak chybné rozhodnutí jednoho panovníka neznamenalo konec podobných pokusů – vzpomeňme na Kolumba. To je velmi poučné i z hlediska dnešního, prudce se sjednocujícího světa: ztráta diverzity a alespoň částečné nezávislosti může být z hlediska dalšího vývoje fatální.

Logika vývoje

Jakkoli je Diamondův přístup sympatický a jakkoli je jeho hlavní myšlenka solidně podpořená výzkumy, přece jen se vtírá otázka, do jaké míry je vůbec oprávněné jeho základní – byť nevyřčené – východisko. Diamond se vlastně ptá, jak je možné, že ostatní kultury nedospěly tam kam my. Jenže proč by měly různé kultury vůbec dospívat do téhož stadia? Pokud byly aspoň do určité míry nezávislé (a to byly, jinak bychom je vůbec nerozlišovali), měly zkrátka každá svůj samostatný vývoj, který přece nemusel vést zrovna k tomu, co my považujeme za vrchol. Nerovnost vlastně vzniká až v okamžiku jejich porovnávání, ať už v bitvách či v mysli badatelů.

Realitou dnešního světa je ale fakt, že se kultury dostávají do čím dál užšího kontaktu. A tak je jen dobře uvědomit si, že o výsledku střetů mezi nimi mohou rozhodovat události zasuté hluboko v evoluční minulosti lidstva. Diamondova kniha je strhující ještě z jednoho hlediska. Ukazuje totiž, že přes všechnu nahodilost existuje v dějinách, pokud se na ně podíváme z dostatečného nadhledu, jakási logika, jíž lze při troše štěstí porozumět.

(Respekt)