Prosinec 2003

Pamětní spis

Pamětní spis občanského sdružení Spolek Šalamoun poslancům Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR k vládnímu návrhu novely trestního řádu a některých souvisejících předpisů , předloženého 22. schůzi PS Parlamentu ČR jako tisk 424

Spolek Šalamoun se zabývá pomocí občanům, o nichž se domnívá, že při jejich trestním stíhání byla porušena občanská práva. Působí tedy téměř výlučně na straně obhajoby a z tohoto hlediska posuzuje výše zmíněnou novelu. Spolek Šalamoun považuje držení nevinných lidí ve vyšetřovací vazbě nebo vynášení nespravedlivých rozsudků vůči obviněným za závažnější selhání systému vynucování práva než občasný únik pachatele před trestem. Jsme si přitom vědomi, že vedle zmíněných problémů, jimiž se zabýváme, je dalším závažným problémem slabé postavení poškozených v trestním řízení a s tím související obtížnost prosazení trestního stíhání některých osob, čili snížená vymáhatelnost práva pro poškozené.

Z pohledu dlouholetých zkušeností Spolku Šalamoun, nabytých monitorováním trestních řízení, přináší novela nejzávažnější změnu v § 266 a násl., jimiž se mění pravomoci ministra spravedlnosti, nejvyššího státního zástupce a veřejného ochránce práv v trestním řízení.

Konstatujeme, že kvalita trestního řízení je u nás dosud neuspokojivá. Kromě obecně uznávané vady, kterou je zdlouhavost řízení, se vyskytují také další nedostatky, které vedou k nadužívání institutu vyšetřovací vazby (vazba nevinných osob), nesprávným výrokům o vině a stanovení nepřiměřených trestů. Jejich základem jsou obvykle chyby přípravného řízení. Stále se opakují případy, kdy obžaloba je doložena důkazy tak špatně, že se soud ve snaze o dovedení věci k rozsudku musí uchýlit od rozhodnutí na základě bezpečně popsaných skutečností k pouhé víře v pravdivost či mylnost hypotézy, předložené obžalobou.

Je otázka, jaký vliv by měla důslednost soudců, odmítajících soudit na základě výsledků nedostatečného přípravného řízení, na zdlouhavost trestního řízení. Státní zástupci nedokáží odfiltrovat všechny vady policejních postupů, naopak někdy se s chybujícími policisty solidarizují. Za těchto okolností není dvoustupňové soudní řízení zcela spolehlivou pojistkou proti pochybení policie, státních zástupců a soudců. Dobře fungující soustava mimořádných opravných prostředků a vedle ní rozumně užívaný institut milosti prezidenta republiky jsou proto nezbytností.

Pro ty, kteří nevěří, že u nás dochází k tak závažnému poškozování obětí orgánů činných v trestním řízení, uvádíme čerstvý případ pana R. S., mladého muže, obviněného ze zorganizování vraždy otce a vraždy kamaráda, zatčeného v době, kdy se měl zúčastnit přijímacího řízení na vysokou školu. Obviněný strávil ve vyšetřovací vazbě celý rok, což pro něj znamená opoždění nástupu na vysokou školu o dva roky. Městský soud v Praze jej pak zprostil obžaloby a Vrchní soud v Praze dne 24. září 2003 proti návrhu vrchního státního zástupce osvobozující rozsudek potvrdil. Špatná práce policie a státních zástupců připravila tohoto občana o rok života a zhoršila jeho start ke kariéře. Nevíme nic o tom, že by ti, kdo tuto nešťastnou záležitost zavinili, byli podrobeni aspoň kárnému řízení.

Tzv. velká (Burešova) novela trestního řádu zhoršila funkčnost soustavy mimořádných opravných prostředků. Zavedla poměrně krátkou lhůtu pro podání dovolání a současně vymezila pravidla pro jeho podání tak přesně a úzce, že i zkušení advokáti troskotají na vypracování dovolání a jejich návrhy bývají odmítány z formálních důvodů. Pravomoc ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona byla omezena jejím zúžením pouze proti pochybením v neprospěch obviněného a zavedením šedesátidenní lhůty od doručení rozsudku státnímu zástupci. Současně došlo k přesunu výkonu přezkumného řízení k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona na státní zastupitelství. Ministr si tak svými vlastními opatřeními navodil situaci, kdy značnou část podnětů nevyřídil, protože ve vymezené lhůtě při daném způsobu posuzováním to prostě nestihl. Mimo to účast státních zastupitelství, která se jako soustava podílela na vzniku části vadných soudních rozhodnutí, sama o sobě snižovala naději nespravedlivě odsouzených na nápravu.

V tomto směru považujeme za nesmírně prospěšné rozšíření okruhu oprávněných podat stížnost pro porušení zákona také na veřejného ochránce práv. Tento úřad je zcela oddělen od orgánů činných v trestním řízení, je na nich nezávislý a je i nyní oslovován občany, kteří se nemohou nikde jinde domoci nápravy. Za krátkou dobu svého působení si vybudoval strukturu kvalifikovaných spolupracovníků, kteří jsou způsobilí shromažďovat podklady pro stížnosti pro porušení zákona a předkládají velmi kvalitní analýzy problémů občanů. Až dosud neměl veřejný ochránce práv možnost využít v trestním řízení poznatky, získané ze stížností občanů, k ochraně jejích práv a pro nedostatek pravomoci byl posměšně nazýván “trafikou”. Přiznání práva na stížnost pro porušení zákona dodá úřadu ombudsmana důstojné postavení a učiní z něj skutečně prospěšný článek soustavy správy veřejných záležitostí.

Významnou okolností, pro kterou lze očekávat od vstupu veřejného ochránce práv do trestního řízení odlišnost pohledu od orgánů činných v trestním řízení a důraznější obhajobu dodržování ústavních práv účastníků trestního řízení je skutečnost, že tento úřad není nijak spjat s předlistopadovou minulostí státu a v hlavách jeho pracovníků nepřežívají stalinistické představy o úloze a postavení policie, prokuratury a soudů ve společnosti, které má část policistů, státních zástupců a soudců geneticky zafixovány.

Domníváme se, že vymezení práva na stížnost pro porušení zákona pouze na případy ochrany odsouzených je nepřípustné, neboť ombudsman je ochráncem práv pro všechny osoby žijící nebo přechodně pobývající v ČR. Veřejný ochránce práv se ve své praxi setkává se stížnostmi občanů, poškozených trestnou činností, kteří se nemohou domoci řádného vyšetření případu v přípravném řízení nebo jsou nespokojeni s výsledkem trestního řízení. Postavení poškozeného v trestním řízení je velmi slabé. Jeho zájmy zastupuje stát, konkrétně státní zástupce, proti jehož pochybení se poškozený v podstatě nemůže domoci nápravy. Státní zástupci často svým chováním dávají najevo, že necítí odpovědnost vůči poškozeným, jejichž zájmy zastupují, leckdy ke škodě zastupovaných. Rozšíření pravomoci ombudsmana nad rozsah, vymezený novelou, by postavení poškozených významně posílilo, protože by do řízení vstoupila instituce, která je na policii i justici nezávislá, jejímž posláním je ochrana občanských práv, a která i ve své praxi prokázala, že na věci nazírá jinak než pod zorným úhlem zažitých zlozvyků orgánů činných v trestním řízení.

Novela neřeší otázku, proti kterým stupňům soudní soustavy smí veřejný ochránce vystoupit stížností pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti nesměl podat stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Domníváme se, že veřejný ochránce práv stojí zcela mimo justiční soustavu, proto by měl mít právo podat stížnost i proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, přičemž o jeho stížnosti by rozhodovalo plénum soudců Nejvyššího soudu ČR.

Navrhujeme, aby veřejný ochránce práv měl po určitou omezenou dobu právo podat stížnost pro porušení zákona proti kterémukoli pravomocnému rozsudku, který byl vydán v období mezi vznikem jeho úřadu a nabytím účinnosti novely trestního řádu. Částečně by se tak napravilo neuvážené omezení působnosti veřejného ochránce práv zákonodárci při rozhodování o zřízení tohoto úřadu.

Naopak nesouhlasíme s odebráním práva na stížnost pro porušení zákona ministrovi spravedlnosti. Nejvyšší resortní orgán státní správy by se tím vzdal nástroje, jímž by mohl napravovat chyby ve fungování orgánů svého resortu. Zůstala by mu jen beztak značně okleštěná pravomoc iniciovat kárné řízení. Kdo řídí, musí kontrolovat a musí mít nástroje k nápravě chyb. Ministrovi přísluší povinnost kontroly a dohledu nad státními zastupitelstvími a soudy, při které může získat poznatky zevnitř justičního systému o porušení zákona státními zástupci a soudy. Odnětím práva podat stížnost pro porušení zákona by byl zbaven možnosti domáhat se nápravy výsledků vlastní kontrolní činnosti svými prostředky. Je mimo to třeba počítat se setrvačností, která povede k tomu, že po určitou dobu řada občanů bude z neinformovanosti podávat podněty dále ministrovi spravedlnosti, který by je musel odmítat nebo postupovat. Pokud by však právo na stížnost pro porušení zákona ministrovi spravedlnosti nadále zůstala, bylo by třeba trvat na tom, že přezkum podkladů bude provádět přímo ministerstvo spravedlnosti, které by mělo přiměřeně zkvalitnit své personální obsazení, také likvidací zbytků normalizační byrokracie v jeho struktuře.

Dáváme do úvahy rozšíření působnosti institutu stížnosti pro porušení zákona také proti odložení případu podle § 159a trestního řádu. V řadě případů má totiž usnesení o odložení praktické důsledky stejné jako pravomocné rozhodnutí o zastavení stíhání a bývá v tomto smyslu zneužíváno k ochraně pachatelů trestné činnosti. Ministr spravedlnosti to zdůvodňuje tím, že odložení případu není překážkou dalšího pokračování trestního stíhání, najdou-li se nové skutečnosti. Ve skutečnosti překážkou může být u případů, u nichž nelze předpokládat nalezení nových skutečností z podstaty věci samé, nebo tam, kde prvoinstanční orgány činné v trestním řízení nemají z nějakého důvodu o věc zájem.

Podstatné prodloužení lhůty pro podání stížnosti pro porušení zákona vede k úvaze, zda by neměla být prodloužena i lhůta pro podání dovolání.

Významnou změnu do trestního řízení by přineslo přijetí § 179, písmeno g), které podstatně rozšiřuje pravomoci státních zástupců ve prospěch obviněných. V návrhu vidíme snahu zvýšit význam prevence a výchovy v ochraně společnosti před trestní činností a potud jej vítáme. Očekáváme, že působení tohoto ustanovení novely by snížilo počet nově podávaných žalob a následně zatížení soudů. I z tohoto hlediska je hodnotíme kladně.

Upozorňujeme však na to, že státní zastupitelství je v současné době nejméně průhledným článkem soustavy vynucování práva, přičemž selhává nejméně tak často jako policie a soudy.

Zatímco na činnost policie dohlíží státní zastupitelství jako orgán jiného resortu a soudní rozhodnutí jsou přezkoumatelná vyšší instancí většinou ve veřejném řízení, řízení u státního zastupitelství je neveřejné, státní zástupci na rozdíl od soudců vždy rozhodují jednotlivě, nikoli v senátu, a nadějnost stížnosti k vyššímu stupni je snížena působením vyhlášky ministerstva spravedlnosti, která zavedla posuzování většiny stížností napadeným státním zastupitelstvím před jejím vyhodnocením vyšším státním zastupitelstvím. Pravomoc, kterou chce novela v §179, písmenu g) přiznat státním zástupcům, by proto měla být vyvážena vhodným kontrolním mechanismem, např. zakotvením zásady přezkoumatelnosti rozhodnutí soudem na základě stížnosti poškozeného a/nebo veřejného ochránce práv, zavedením projednávání některých důležitých rozhodnutí v kolegiu státních zástupců, atd.

Nenápadné ale významné jsou změny, navržené v § 55 b novely. Vítáme povinnost pořizovat zvukové záznamy ze soudního řízení. V souvislosti s tím by současně měly být odstraněny překážky pro pořizování zvukových záznamů účastníky řízení. Pokud by se tak nestalo, byla by zhoršena rovnoprávnost účastníků řízení se soudem ve věci pořizování dokumentace, která byla dosud zajištěna nárokem stran na vydání kopie protokolu z líčení. Platí to zvláště v případech, kdy se nebude pořizovat úplný protokol z líčení. Ostatně je třeba uvážit, zda by kopie zvukových záznamů neměly být dostupné účastníkům řízení stejně jako kopie protokolů. Technicky to není problém, nákladnost by bylo možno omezit stanovením povinnosti zájemce pořídit nosič.

Jsme si vědomi poměrně snadné zničitelnosti záznamů na nosičích informací. Proto by novela měla uložit ministrovi spravedlnosti, aby vyhláškou upravil závazná pravidla duplicitní konzervace uložených záznamů. Nesouhlasíme s názorem, že pro upuštění od pořízení podrobného zápisu z líčení stačí souhlas státního zástupce a obviněného. Mělo by být dáno právo spolurozhodování i poškozenému, kterého v případě nespokojenosti s rozsudkem čeká velmi namáhavá a dlouhá cesta za spravedlností, a který později může podrobnou dokumentaci soudního řízení potřebovat.

Využíváme příležitosti, abychom obrátili pozornost poslanecké sněmovny k dalším námětům na legislativní změny trestního práva procesního, které přesahují rámec této novely.

Za základní považujeme nutnost přesněji definovat procesní nezávislost orgánu činného v trestním řízení. Ta je často vykládána jako nezávislost absolutní, která pak např. vede ke svévolnému vylučování nehodících se důkazů, upuštění od nutných úkonů atd. Je třeba definovat procesní nezávislost orgánů činných v trestním řízení tak, aby bylo zřejmé, že je omezena respektem k platným zákonům, nálezům Ústavního soudu ČR a výkladu věci vyšší instancí při stížnostním či odvolacím řízení. Překračování hranic takto vymezené relativní nezávislosti by mělo být sledováno a provinilcům při nejmenším vytýkáno.

Navrhujeme, aby bylo komplexně přehodnoceno a posíleno postavení poškozeného v trestním řízení. Zatímco trestní řád zabezpečuje poměrně dobře ochranu práv obviněných, práva poškozeného v trestním řízení se považují za dostatečně zabezpečená již tím, že zastupování jeho zájmů přebírá stát v osobě státního zástupce. Zvlášť slabé je postavení poškozeného v přípravném řízení, kdy se často jen s obtížemi domáhá přijetí oznámení, je mu znemožňováno nahlížení do spisu, na podání stížnosti proti odložení případu podle § 159 a trestního řádu je mu stanovena lhůta pouhých tří dnů (v praxi často chápaných jako dny kalendářní bez zohlednění dnů pracovního klidu či volna) a samozřejmě nemá právní nárok na právní pomoc včetně služby advokáta ex offo. Považujeme za nutné, aby každé uzavření policejního vyšetřovacího spisu (včetně uzavření odložením dle § 159 a trestního řádu) bylo podmíněno protokolárním seznámením poškozeného se spisem a závěrečným návrhem vyšetřujícího orgánu. Požadujeme, aby bylo rozšířeno právo poškozeného na odvolání proti rozsudku nad současný rámec, kdy se smí odvolat pouze proti výši stanovené náhrady škody. Následně by měl poškozenému příslušet přístup k mimořádným opravným prostředkům ve stejném rozsahu jako obviněnému.

Navrhujeme, aby bylo omezeno opakované rozhodování o případu stejným orgánem, jehož rozhodnutí bylo zvráceno usnesením státního zástupce nebo soudu vyšší instance.

Rozhodování o vyloučení orgánu pro podjatost by mělo vždy příslušet v případě policie státnímu zástupci, v případě státního zástupce soudu, v případě soudce soudu vyšší instance. O žádostech o obnovu řízení by neměl rozhodovat soud a senát, který rozhodoval v původním řízení. V podstatě by tak došlo ke sjednocení režimu na úroveň civilního řízení, kde o návrhu na vyloučení soudce rozhoduje soud vyšší instance.

Tato opatření by měla být doprovázena zavedením systémového projednávání a vyvozování závěrů z pochybení orgánů činných v trestním řízení, jejichž zaviněním došlo k neoprávněnému omezení osobní svobody občana, popř. k hlubokému zásahu do jeho dalších práv.

Navrhujeme přehodnotit dosavadní postavení advokacie v trestním řízení. Nezpochybňujeme nutnost legislativního zakotvení práva obviněného na právní pomoc při obhajobě. Jsme však přesvědčeni, že není nezbytně nutné, aby ji poskytl advokát. K tomuto závěru nás vedou rozsáhlé poznatky o selhávání advokátů, které je zčásti dáno jejich (dobrovolným) přetížením případy, ale také nedostatkem znalostí reálií z oboru činnosti, v kterém došlo k trestnému činu a bohužel v řadě případů nedbalostí (četné případy promeškání lhůt, neznalost základních procesních předpisů, atd.). Každý monopol vede k degradaci služby. V některých případech by v praxi obviněnému více prospěl např. daňový poradce než advokát, který z vlastní praxe nezná pravidla některých ekonomických činností. Je třeba připustit, že řada např. ekonomických činností je praktickou realizací práva a osoby, které se jimi zabývají, mohou být v úzkém oboru své působnosti lépe právnicky vzdělány než nespecializovaný advokát. Právo použít zmocněnce podle § 50 a § 51 trestního řádu by proto mělo být rozšířeno také na obviněného. Věc by bylo možno řešit i zavedením rozšíření obhajoby o vedlejšího obhájce - odborného poradce obhajoby, přibraného na přání obviněného. Ústava zaručuje občanovi právo na právní pomoc. Mělo by být ponecháno na svobodné vůli občana, koho pověří obhajobou svých zájmů.

Za zcela nepřípustné považujeme omezení práva občana (týká se i civilního řízení) jednat přímo, bez advokáta, s Nejvyšším a Ústavním soudem ČR. Toto opatření je především nedemokratické. Vnucuje většině národa povinnost mluvit s velmi úzkou skupinou špičkových soudců v jejich ptydepe, aby se tito nemuseli namáhat s chápáním smyslu laických podání. Občan se pak stává rukojmím advokáta, jemuž musí zaplatit za službu, kterou někdy vůbec nepotřebuje, aniž má vliv na kvalitu jeho výkonu (připomínáme, že řada dovolání a ústavních stížností je odmítána z formálních důvodů, většinou proto, že je advokáti formulují v rozporu se stanoveným rozsahem přípustnosti takového podání). Navíc od 1. 1. 2003 vlivem jinak nenápadné vyhlášky ministra spravedlnosti č. 432/2002 Sb. musí obviněný v případě neúspěchu dovolání a žádosti o obnovu zaplatit státu značnou částku, v podstatě za obtěžování úřadu. Způsob, jakým soud oslovil, není věcí jeho svobodné volby, ale za výsledky musí nést odpovědnost.

Diskuse, vedené v nedávné minulosti kolem institutu milosti prezidenta republiky, a naše špatné zkušenosti nás vedou k návrhu, aby prezidentovi republiky bylo přiznáno právo nařídit obnovu řízení a podat stížnost pro porušení zákona. Jsme si vědomi toho, že tento návrh nelze řešit novelou trestního řádu.

Dále doporučujeme, aby právo veřejného ochránce práv na stížnost pro porušení zákona bylo rozšířeno i na oblast civilního a správního soudnictví.

Za Spolek Šalamoun:

John Bok

předseda