Prosinec 2003

Rozhovor s Magdalenou Koženou

Tomáš Poláček

Sex, drogy, opera.

Už osm let přelétává Magdalena Kožená z jednoho velkoměsta do druhého. "A pražský byt využívají kamarádi jako hodinový hotel," usmála se před rozhovorem. O pár hodin později jí tleskal Václav Havel a stovky dalších šťastlivců se vstupenkami ve vyprodaném Španělském sále Pražského hradu. Zpěvačka je nadchla, od francouzského velvyslance převzala řád umění a... na dlouho odletěla.

Z českého tria slavných operních zpěvaček jste dnes už nejúspěšnější, teď se například chystáte na roli v newyorské Metropolitní opeře. Upřímně - pomáhá vám, že jste mezi Dagmar Peckovou a Evou Urbanovou ta nejmladší a nejpůvabnější?

Tak zrovna v tomhle případě mi to pomoci nemohlo, protože šéf Metropolitní opery je úplně jinak orientovaný. Jinak samozřejmě není na škodu, když zpěvačka neváží sto kilo, ale já jsem stejně měla s tím, jak vypadám, spíš negativní zkušenosti. Třeba když jsem zpívala v Paříži v Orfeovi - gramofonová firma udělala obrovskou propagaci, na plakátech jsem vypadala jako nějaká modelka a hodně lidí z naší branže si řeklo: No jo, zase nějaká blondýna, která se tam dostala bůhvíjak. Na tom si zgustli a docela mě tím vystresovali.

A já myslel, že to je dnes běžná taktika - vnutit zákazníkům desku i snímkem krásky na obalu.

Jasně, sama nemám ráda, když je klasika zkostnatělá - takové ty zázračné děti ve fracích, které nikdy neprožily žádný život, jen osm hodin denně cvičily na housle. A je dobré ukázat, že i u nás jsou normální, moderní lidi. Jenže v klasice to nefunguje jako v popu a podle mne se díky atraktivnímu obalu víc operních desek neprodá. Stejně jako se nikdy neotevřeme širšímu obecenstvu tím, že budeme zpívat s popovými zpěváky. Takovou desku si sice koupí kdekdo, ale rozhodě si po jejím poslechu nikdy nezajde třeba na Stravinského. A já sama si radši poslechnu dobrý pop, než abych spojovala dva žánry, které dohromady vytvoří paskvil.

Trošku jste si před chvílí odporovala - moderní, to asi jste, ale normální váš život určitě není.

Pravda, asi nikdy ho nebudu mít takový jako lidi tady za oknem na ulici. A dost často je to otrava, hlavně když jsem při koncertním turné každý den v jiném městě. Přijdu do hotelu, objednám si občerstvení na pokoj, protože samotné se mi do restaurace nechce... Druhý den jdu znovu sama třeba do muzea, pak zpívám a hned jedu jinam. To není život. Ale už jsem se naučila občas zastavit.

Jak taková pracovní zastávka vypadá?

Stačí, když připravuji nějakou operu. To jsem třeba dva měsíce na jednom místě a aspoň si s ostatními muzikanty můžu zajít na pivo, ale pořád nemám v životě takovou tu pravidelnost. Občas závidím těm, kteří chodí každé úterý na volejbal... Já žiji takový osamocený život.

Nevěry nejsou moc podstatné

Sama už jste naznačila, že svět opery nezvykle silně ovládají homosexuálové. Jak si to vysvětlujete?

Ono je to asi podobné jako u jiných umělců - jsou to lidi emotivnější, zkoušejí víc věcí a často nemají zábrany. A myslím, že kdyby se i ti ostatní vykašlali na nějaký morální řád a chtěli vyzkoušet všechno, tak by bylo homosexuálů nebo aspoň bisexuálů podstatně víc všude. Řekla bych, že alespoň v ženách kousíček homosexuality často je, jenže z ní mají strach a nechtějí nic zkoušet. Aby bylo jasno - ani pro mne to není nic přirozeného, ale dokážu homosexuály okolo sebe pochopit a nemám žádné předsudky.

Jaké má práce v tomhle prostředí výhody?

Právě tu, že si nikdo moc nehraje na žádné zásady, které jsou kolikrát zbytečné. Ale zase je pravda, že když člověk vyzkouší až příliš věcí, tak se ve svém životě může úplně ztratit. To k umění taky patří.

Narážíte na alkohol a drogy?

To ani ne. V tomhle jsou popové hvězdy nebo výtvarníci ohroženější, protože zpívat operu je hodně náročné, a když se předtím člověk napije nebo zdroguje, nemůže druhý den nic dělat. My musíme být opravdu v kondici jako sportovci, abychom vůbec byli slyšet přes orchestr. Třeba já, když celou noc nespím, tak zpívat nemohu, hlas mi nefunguje. K našemu světu patří spíš ta promiskuita.

Tak rovnou řekněte, že v opeře spí každý s každým...

Rozhodně je to normálnější než někde v kanceláři. V opeře jste dva měsíce se stejnými lidmi, hrajete spolu, dotýkáte se, trávíte veškerý čas společně a vytvoříte si takový svět sám pro sebe, v němž vznikají románky. Ony pak často po konci té opery skončí, ale předtím člověk mnohdy nepozná, jestli je jeho cit realita, nebo ho jen oblbla atmosféra těch dvou měsíců. Je to těžké... A znám jen málo kolegů, kteří dokážou být věrní celý život.

Proč jste se tedy vlastně před rokem vdávala za francouzského barytonistu Vincenta Le Texiera?

Jestli člověk občas někomu někde zahne, to pro mě není nejpodstatnější věc. Hlavní je, aby se ti dva respektovali, aby se měli rádi a o případných nevěrách si neříkali, protože tahle pravda fyzicky bolí. Ale já s tím vědomím žiji a nehodlám se pochybnostmi trápit.

Hezky jste si to s vaším milým vysvětlili...

My si samozřejmě v ideálním případě zahýbat nebudeme, jen jsme se shodli, že nějaký ten náhodný románek není největší hřích. Lidi si dělají horší věci. Důležité je to, abyste najednou neměl někoho radši než svého manžela nebo manželku.

Jak často se s manželem vídáte?

Jen pár dní v měsíci. Ale kdyby měl můj partner stálé zaměstnání, tak ho uvidím ještě míň - takhle mám dva tři dny volna, seberu se a letím kamkoli za ním nebo naopak manžel za mnou. Jen málokdy se vídáme doma, protože skoro nemáme volno současně, takže se navštěvujeme po hotelích. Aspoň je to romantické a náš vztah vydrží déle čerstvý.

Řekla jste slovo doma. Ale předpokládám, že už tím nemyslíte brněnské Maloměřice, ve kterých jste vyrůstala.

Bohužel ne, i když do Brna mě srdce táhne. Ale vdala jsem se do Paříže a je těžké tahat Francouze na Moravu, protože jazyk je pro něj velká bariéra.

Jenže jestli budete mít děti, nějaké sídlo si přece musíte vybudovat.

Myslím, že budeme mít takové ty kapesní, přenosné děti, jako je mají všechny moje kolegyně.

Bylo by to hodně komplikované, když jste se třeba právě Metropolitní opeře upsala hned na čtyři představení - každý rok na jedno.

Kdybych otěhotněla, tak něco zruším. Pokud nejsou komplikace, můžete zpívat až do sedmého měsíce, po šestinedělí zase začnete a potom potřebujete buď babičku, nebo nějakou hlídačku dětí, která jezdí s vámi. To se dá zvládnout.

Když poprvé otěhotněla Dagmar Pecková, stejně si prožila dusno. Její agentka mohla zešílet a nutila ji k potratu...

My jsme se o tom s manažerem bavili před čtrnácti dny a on říkal - klidně. Chceš dítě, tak ho měj kdykoli. I když bych se ho na takové věci stejně neptala a on stejně vždycky respektuje můj názor.

Co mi vadí na Francouzích

Slyšel jsem, že se s manželem dovedete pohádat, kdykoli se naváží do něčeho českého.

Na to jsem hrozně háklivá, i když se mi na Češích taky spousta věcí nelíbí. Ale pokud nás kritizuje někdo jiný, vyletím a beru to hrozně osobně. Přitom na druhou stranu já možná mnohem víc rýpu do Francouzů než Vincent do Čechů.

Nezdá se vám francouzská povaha? To je tak trochu problém, když v té zemi hodláte žít.

Od přírody jsem trošku rejpavá, a tak mu občas řeknu, že jsou Francouzi strašní nacionalisti a že mi to vadí. Narazila jsem na to hned, jak jsem do jejich země začala jezdit - neuměla jsem pořádně mluvit francouzsky, ale strašně jsem se snažila a když někdo chtěl, tak mi rozuměl. Jenže všichni mi zásadně odpovídali příšernou angličtinou, jen aby dali najevo, že przním jejich krásný jazyk. To mě vždycky hrozně naštvalo, protože když v Itálii řeknete spaghetti carbonara, tak jsou všichni nadšení, jak perfektně mluvíte italsky, a snaží se s vámi mluvit. A tohle není všechno - v Paříži mi vadí i snobismus, lidi mi tam nepřipadají dobrosrdeční a upřímní, takže pořád musím být na pozoru.

Vy si stěžujete na snoby? Copak to nejsou největší fandové opery?

Jistě, na operu chodí hlavně lidi z vyšší společnosti. Ale zvlášť v Paříži jsou často povrchní, strašně si zakládají na tom, co se kde povídá, a i když chtějí krásu, tak jen tu estetickou. Do hloubky se nedívají. Takže například v té opeře jim samozřejmě nejvíc záleží na tom, jak vypadají kostýmy.

Když jsme u toho, v moderních představeních občas skoro žádné kostýmy nejsou. I vy jste v Salcburku zpívala jen ve spodním prádle, to bylo v Donu Giovannim.

Měla jsem podprsenku a kratší sukni, takže to zase až tak hrozné nebylo. Navíc já proti takovým věcem nejsem, pokud mi režisér dokáže vysvětlit, že to má smysl. Jen samoúčelné předvádění prádla by k opeře nepatřilo. Často jsem přemýšlela o tom, jestli bych vystoupila na pódiu nahá, ale to už asi ne. Nanejvýš nahoře bez, kdyby v tom byl nějaký ten estetický záměr, protože na plážích se taky procházíme bez horního dílu plavek a nikomu to nevadí - jste tam mezi mnoha, takový anonym. V opeře se jen musíte vyrovnat s tím, že se dívají všichni zrovna na vás.

Už je to pár let, kdy jste v Orfeovi musela sahat ostatním zpěvačkám na prsa, protože jste zpívala mužskou postavu. Pobavil vás tím tenkrát pan režisér?

Taková zábava to není, ale zvyknete si. Jako na kteroukoli jinou práci... Samozřejmě jsem si v tu chvíli nemyslela, že jsem muž, to by se dalo vsugerovat jen těžko, ale řekla jsem si, že to osahávání kolegyň k mojí práci prostě patří a je jen na mně, aby byl výsledek věrohodný.

Zanikne opera? Nevím

Zažila už jste, aby po vás nespokojení diváci házeli rajčaty?

To se stávalo někdy před padesáti lety v milánské La Scale, ale dneska už ne. Místo rajčat se bučí, a hlavně na premiérách občas dochází ke komickým situacím - polovina publika křičí bravo a druhá polovina bučí. Opravdu, několikrát jsem takovou legraci zažila. Někteří režiséři to nesnesou a ani se po premiéře nejdou uklonit...

Vy se před nespokojenci umíte ovládnout?

Není to samozřejmě příjemné, protože člověk se vždycky snaží ze sebe vydat nejvíc. Ale slzy mi to do očí nevžene, jen odcházím z jeviště tak trochu rozladěná. Pochopte - bučí se skoro všude, posluchači chtějí vyjádřit svůj názor. Jen v Čechách jsou pořád strašně stažení - je to dědictví komunismu, že se tu bojí projevit jakýkoli názor. Když se jim opera nelíbí, tak sporadicky zatleskají a odejdou, a když jsou spokojení, zatleskají trošku víc. Ale že by spontánně křičeli a bučeli, to se k nám ještě nedostalo.

Jaké má to bučení tradici?

Nevím. Ale zajímavé věci se dějí právě v té La Scale, což je dost speciální místo - svět uzavřený sám do sebe, který žije dávnou minulostí. Zpěváci si tam třeba ještě pořád platí svoji klaku. Nestačí jim, aby si zaplatili lidi, kteří pak křičí bravo, ale taky si platí ty, kteří bučí na jiné zpěváky. A tohle už není nikde jinde.

Jaké dary vám dávají zámožní pánové po představeních? Klíčky od nových aut?

Vůbec ne, to možná fungovalo dřív. Dnes operní divy žádné hodnotné dary nedostávají. Někdy jen přijdou hodní lidé, kteří vám napečou buchty, to se stává. Ale prsteny nikdo nenosí.

Každopádně neříkejte, že si špičkoví operní zpěváci nepotrpí na luxus a nemají před vystoupením bláznivé požadavky.

Jsou takoví, i když lidi dnes opravdu mnohem víc ocení, když je někdo příjemný a normální. Jiné je to samozřejmě u umělců, kteří dělají galakoncerty, jako třeba Pavarotti. Ale to není klasika, tohle už jsou pop stars.

Vy nechcete mít v šatně čerstvé orchideje nebo něco podobného?

Vůbec ne. Vyžaduju, aby byl dobrý hotel, ve kterém je klid na spaní, ale jinak nepotřebuju nic. Jen chci mít v šatně klavír, vodu, čaj a banány. Tím to končí.

Mimochodem - myslíte, že ještě někdy přijdou do módy zpěvačky barokních tvarů?

Tak to nevím, ale spíš ne. Sotva se vrátí doba, kdy pánové obdivovali kulaté ženy, když dneska musíme mít o sto dvacet čísel menší váhu než míru, aby to byly ty správné tvary... Takže jestli opera přežije, stejně bude jen sotva někdo toužit po těch kdysi klasických dámách.

Takže zásadní otázka. Přežije opera?

Musím tomu věřit, i když dnes klasiku poslouchá tak úzký okruh lidí. Víte, v době Mozarta to byl pop, jiná hudba nebyla. A ještě před padesáti lety nebylo v Itálii nic tak oblíbeného jako opera. Ale teď máme obrovskou konkurenci a jedinou šancí je vychovávat děti k tomu, aby se vážné hudby nebály. Vysvětlit jim, že člověk nemusí být výjimečně vzdělaný ani nepotřebuje speciální hudební sluch, aby ji pochopil... Jedině takhle můžeme přežít.

Tváříte se dost skepticky.

Mám skeptickou povahu. Ale naděje tu je, když vidím, jak se v popu horší kvalita. Tam dnes nikdo neumí udělat písničky, které vznikaly před třicet lety. A člověk se přece nemůže donekonečna uchylovat ke stereotypnímu rytmu a vymývání mozku - to by byl smutný posun.

Magdalena Kožená, světově proslulá mezzosopranistka se narodila roku 1973 v Brně-Maloměřicích v rodině matematika a bioložky. "Byla jsem kulturní vsuvkou na schůzích KSČ, studentkou klavíru a zpěvu, zpěvačkou," rekapituluje svůj život. Roku 1995 zvítězila v mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v Salcburku a v letech 1996-97 byla členkou vídeňské Volksoper. Nahrává pro prestižní vydavatelství Deutsche Gramophone, v roce 2001 získala za album písní Dvořáka, Glucka a Myslivečka cenu Gramophone Award. Jako výtečná bachovská interpretka se s velkým úspěchem už představila ve většině prestižních operních domů světa, na podzim ji čeká debut v Metropolitní opeře, kde bude zpívat roli Cherubína ve Figarově svatbě. Přesně před rokem se vdala za barytonistu Vincenta Le Texiera, byt mají v Paříži.

Zlomy v mém životě

TATÍNKOVA SMRT

Nejhorší období mého života. Bylo mi jedenáct, pořád jsem hrála na klavír a ze smutku začala skládat skladby. Samozřejmě jsem zjistila, že se ze mne světová skladatelka nestane, ale bylo to částečné vysvobození. Hudba mi pomáhá řešit problémy dodnes - ještě nešťastná vyjdu na jeviště, ale v tu chvíli se začnu cítit hrozně volná. Jako bych to těm lidem před sebou mohla všechno vypovědět, nenávist nebo velkou lásku, kterou jinak musím v životě skrývat... Pódium je pro mne velká psychiatrická léčebna.

LISTOPAD 1989

Byla jsem ve věku, kdy to člověk prožívá úplně nejvíc, prostě šestnáctiletá holka. Na konzervatoři v Brně bylo vždycky všechno takové uvolněnější, a tak se stala městským centrem revoluce. Taky jsem tehdy měla první lásku a žila naplno jako kterýkoli student, takže mě neminul typický noční život teenagerů. Jen jsem flámy prokládala tím, že jsem šest hodin denně cvičila na klavír. Tenkrát se to ještě dalo fyzicky vydržet... Krásná a bouřlivá doba skončila až ve Vídni.

VÍDEŇ 1996

Přijala jsem tu angažmá, dostala se do světa velké opery, ale šťastná jsem nebyla. Ocitla jsem se tam sama a všichni kolegové v divadle byli nejmíň o deset let starší. Navíc Rakušané nás berou pořád jako méněcenné, asi proto, že se tam po revoluci vydalo dost lidí krást - považují nás všechny za zloděje. Měla jsem třeba českou značku, a tak mi hrozně často kontrolovali auto, a taky na mne vrčeli, že prý mluvím akcentem... Často jsem musela zpívat, co jsem nechtěla, jednou na Vánoce jsem v divadle tvrdla jen proto, abych si na tři minuty zazpívala Písečného mužíka... A tak jsem zjistila, že už nikdy nechci mít stálé angažmá. pomohlo mi, že jsem tehdy vydala bachovskou desku, která měla úspěch, a já si mohla dovolit říci: odcházím.

NEW YORK 2003

Zpívat v Metropolitní opeře samozřejmě není tak špatné, jako být mladá v té vídeňské, ale abych to nezveličovala: Zaprvé - nejde o honorář. Ten není na tak prestižních místech nijak zvlášť vysoký, skoro všichni by tam rádi zpívali i zadarmo. A zadruhé - ačkoli je to taková meta, nevznikají tam nejlepší představení. New York je totiž mašinérie, kde se za rok připraví strašně moc oper, třeba třicet, jede to tam jako na běžícím páse. Na toho Cherubína mám jen týden zkoušek, a to jsem z jiných oper zvyklá na dva měsíce! Takže abych to shrnula, v Metropolitní sice zpívají špičkoví zpěváci, ale výsledek tak dobrý být nemůže, protože si na sebe nemají čas zvyknout.

(MF DNES)