Prosinec 2003

Zmrtvýchvstání Jásira Arafáta.

Tomáš Kulka, Sylva Kovářová

Odstranění palestinského vůdce může způsobit větší problém, než jaký představuje on sám

„Cestovní mapa“, označovaná za poslední šanci vyřešit palestinsko-izraelský konflikt, je v troskách a situace na Blízkém východě hrozí dalším výbuchem. Poté co byla vytvořena palestinská vláda v čele s premiérem abú Mázinem, jenž byl Izraelem i Spojenými státy považován za seriózního partnera, a po dvou měsících více méně funkčního příměří vzbuzujícího v Izraeli naději, že dohoda s Palestinci je možná, vypukla další vlna sebevražedného teroru. Abú Mázin podal demisi a situace se vrátila zpět do bodu nula. Kdo za to může? Izrael v tom má jasno: „Jásir Arafát je hlavní překážkou jakéhokoli procesu usmíření mezi Izraelem a Palestinci. Izrael podnikne kroky k odstranění této překážky, a to tehdy a těmi prostředky, které si sám zvolí.“ Tak zní prohlášení izraelské vlády z 11. září. Znamená-li „odstranění“ Arafáta vyhostit, zajmout a postavit před soud, či fyzicky zlikvidovat, zůstalo nevyřčeno. Respekt tak zdrženlivý nebyl, ve svém komentáři Tady cestovní mapa končí (Respekt č. 38/2003) navrhuje „odstranění Arafáta jednou provždy“. Nebylo by to ale šťastné rozhodnutí.

Co si může dovolit Izrael

Bez ohledu na to, zda Šaronova vláda hodlá svou hrozbu uskutečnit, se mnohým tento krok jeví spíše jako výsledek frustrace než promyšlené strategie. Již samotný akt tohoto prohlášení se může jevit jako kontraproduktivní. Po dvouletém úsilí vysvětlit světu, kdo Arafát skutečně je, a kdy se jej více méně úspěšně podařilo odstavit na druhou kolej, se touto hrozbou jeho postavení natolik upevnilo, že se z odepsaného politika stal opět klíčovým aktérem. Zdá se, že Izrael tak dal Arafátovi spolu s vyhošťovacím dekretem i pojistku proti jeho provedení.

Co tedy izraelská vláda svým prohlášením sleduje? Mnozí analytikové soudí, že jde především o deklaraci práva Izraele na Arafátovo „odstranění“. Ta je určena především Američanům, kteří jsou dnes jediní, kdo mohou izraelskou politiku efektivně ovlivnit. Zároveň si však mohou jen stěží dovolit popřít legitimitu tohoto postoje. Důkazy, které spojují Arafáta s palestinskými sebevražednými útoky, jsou totiž mnohokrát přesvědčivější, než ty spojující Saddáma Husajna s Al Kajdou či protiamerickým terorem. Přitom je jasné, že kdyby Američané byli schopni Saddáma nebo Usámu bin Ládina zabít, dvakrát by se nerozmýšleli. Otázkou je, zda si to, co si mohou dovolit Spojené státy, může dovolit i Izrael. To, že by likvidace Arafáta mohla Izraeli „projít“ podobně hladce jako Americe zabití Saddámových synů Udaje a Kusaje, je totiž naprosto nereálné.

Raději mrtvý než zajatý

Bylo by tedy přijatelnější postavit Arafáta před soud? Nemohl by být souzen jako válečný zločinec podobně jako Adolf Eichmann? Pro mnohé Izraelce je tato paralela platná. Problém je v tom, že pouze pro ně. O tom, že Eichmann de facto válečný zločinec je, nepochyboval v roce 1960 nikdo. Jeruzalémský proces představoval právní formalitu, která jen de iure stvrdila obecný konsensus. S Arafátem je tomu jinak. Ať je to jakkoli absurdní, tento „demokraticky zvolený představitel Palestinců“ je nositelem Nobelovy ceny míru. (Dostal ji spolu s Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem za podepsání mírových dohod z Osla.) Arafát prostě není všeobecně vnímán jako válečný zločinec, i když jím de facto nejspíše je. Jsou tu i další problémy. Arafátovo zatčení by kromě vlny protestů pravděpodobně spustilo i vlnu únosů izraelských občanů. Kdyby byl Izrael přinucen Arafáta za rukojmí vyměnit (podobné případy se již staly), utržil by nemalou ostudu. Je tu i problém právní. Jsou všechny důkazy a argumenty spojující Arafáta s terorem dostatečné, aby z nich i nezávislý soud vyvodil jeho osobní zodpovědnost za vraždy civilistů? O odpovědnosti Usámy bin Ládina za 11. září nepochybuje nikdo. To však neznamená, že by schopný obhájce nemohl dosáhnout jeho osvobození pro nedostatek přímých důkazů.

Nelze též vyloučit, že to Arafát myslí vážně, když prohlašuje, že radši zemře, než by se nechal zajmout. Izrael tak musí počítat s tím, že i pro tento scénář na sebe bere riziko zodpovědnosti za jeho případnou smrt. Totéž platí pro variantu Arafátova vyhoštění.

Zanechte vší naděje

Vyvstává otázka, do jaké míry je hrozba Arafátova „odstranění“ reálná a jaké by měla důsledky. Faktem je, že s „odstraněním“ souhlasí šedesát procent izraelské veřejnosti a jeho „likvidaci“ žádali i vlivní ministři Šaronovy vlády v čele s ministrem obrany Šaulem Mofazem. Hlavním argumentem těchto jestřábů je, že Arafát se teroru nikdy nevzdá, neboť je přesvědčen, že jím dosahuje svých cílů. Tuto linii překvapivě podporuje i bývalý šéf izraelské kontrarozvědky Carmi Gilon, který od dohod z Osla zastával názor, že by se Arafátovi měla dát šance. Dnes říká: „Dokud je tu Arafát, nemají mírová jednání žádnou naději na úspěch.“ Gilon si nedělá iluze, že by odstranění Arafáta mohlo brzy vést k zastavení či zmírnění teroru. Očekává naopak, že před tím, než se situace zásadně změní k lepšímu, dojde k další eskalaci násilí. Z chaosu, který vznikne, se však snad konečně vynoří nové pragmatické palestinské vedení, které bude ochotno s Izraelem seriózně jednat o míru.

Tento názor vyjadřuje celkovou zoufalou atmosféru v Izraeli, kde se lidé opět bojí vejít do kavárny, jezdit autobusem či nakupovat. Tak jako před operací „Obranný štít“ převládá pocit, že současný stav nelze dále tolerovat. Něco se musí udělat, i když nikdo neví, co přesně by to mělo být.

S logikou tohoto argumentu zásadně nesouhlasí druhá část izraelské společnosti. I ti, kteří souhlasí s názorem, že Arafát je hlavní překážkou mírového procesu, jsou totiž přesvědčeni, že by jeho „odstranění“ vyvolalo daleko větší problém, než který on sám představuje. Je mezi nimi i Ami Ajalon, který shodou okolností vystřídal Gilona na postu šéfa Šin Betu. Označil tuto politiku za krátkozrakou a hrubě zjednodušující. Palestinský problém podle něj nelze tímto způsobem personifikovat, protože arabský nacionalismus ani fundamentalismus s Arafátem nezmizí. „Jestliže Izrael příliš oslabí palestinskou samosprávu či Arafátův Fatah, vzniklé mocenské vakuum nahradí teroristické organizace typu Hamas a Islámský džihád, které se s existencí Izraele nikdy nesmíří,“ říká.

Ať už si o těchto argumentech myslíme cokoli, jistou logiku jim upřít nelze. Při prognózách dalšího vývoje bychom však měli mít na paměti, že logika často na Blízkém východě neplatí.

(Respekt)