Prosinec 2003

Vzpomínka na Dragulu

Jiří Loewy

Před pětapadesáti lety, když mi bylo osmnáct, setkal jsem se v neobyčejném prostředí se skupinou neobyčejných lidí - s Dragulovou družinou. Chci o nich napsat, protože pamětníků oněch časů rychle ubývá. Na sklonku osudného roku 1948 bylo na světě nespočet míst, kde se žilo lépe a radostněji, nežli v tehdejší krajské věznici v České Lípě. Velitelem či ředitelem toho zařízení přitom nebyl žádný zarytý stoupenec komunistického režimu. Spíše naopak: vrchní inspektor Hladík byl národní socialista tělem i duší, jak se do února toho roku v justici slušelo, když chtěl člověk dělat kariéru. Neboť také ministr spravedlnosti Drtina nosil v klopě odznak s perem a kladivem, než se sám také octl za mřížemi. Pan Hladík už neměl daleko do penze. A tak se chtěl důchodu dočkat ve svém křesle a neriskovat na stará kolena případný vyhazov z kádrových důvodů. Hleděl tedy, aby nové soudruhy šéfy na sebe příznivě upozornil. Ke svému zviditelnění zvolil bohužel způsob, který měl pro nás vězně neblahé důsledky - vrátil ministerstvu jako ušetřené dva celoměsíční příděly potravin pro celou věznici. Uškudlil je tím, že nás, své svěřence, živil dietně: především poloshnilou mrkví a brambory z krechtů. Celodenní příděl chleba na osobu činil jeden krajíc o hmotnosti 120 gramů, který jsme obvykle pozřeli hned k snídani, protože k ní - kromě ešusu neslazené černé melty - nic jiného nebylo.

Českolipské dračky

V dlouhé a tuhé zimě 1948 - 1949 jsme na celách mrzli ve dne a pod tenkými dekami také v noci, protože velitel dával topit (mírně zavlažit) nanejvýš hodinu či dvě denně. K jeho cti ale budiž řečeno, že si nepotrpěl na zbytečnou šikanu a že zejména s politickými vyšetřovanci zacházel korektně, ba s určitou starosvětskou zdvořilostí, působící v tom drsném prostředí nezvykle. Ubytováni jsme byli většinou po sedmi mužích v poměrně prostorných, takřka holých, vybílených celách s okny tlustě zamřížovanými; denně brzy po ránu byla povinná takzvaná vycházka, pochodování dokola po dvoře věznice, pochopitelně pod dohledem bachařů. Před vycházkou jsme vyfasovali denní příděl (svých vlastních) cigaret: dva kusy. Aby se nepašovaly zpět do cel, musel každý po skončení vycházky odevzdat dva nedopalky čili vajgly, což jsme řešili tak, že jsme je vyrobili z jedné cigarety, a tu druhou, co nejrafinovaněji skrytou, pronesli zpět do budovy. Kdo měl ukončenu takzvanou policejní vazbu, čili nebyl už vyslýchán estébáky nebo kriminálkou, čekal coby soudní vyšetřovanec na svůj proces, případně na odvoz do jiného zařízení. Tento status měl určité výhody: nechodili jsme ještě v trestaneckém mundúru zvaném "opičárna", nýbrž v civilu, ocejchováni pouze žlutou páskou na rukávě, neplatila už pro nás nejpřísnější omezení kontaktu, jednou týdně nás směli navštívit na dvacet minut naši nejbližší a odevzdat pro nás dvoukilový balíček, který byl podroben důkladné prohlídce. Především ale jsme jako vyšetřovanci v soudní vazbě směli během dne pracovat - například drát peří - na velké společné cele asi pro třicet lidí. Tam jsme při práci seděli kolem dlouhého stolu a viděli konečně i jiné tváře než těch pár z vlastní cely, mohli jsme si povídat, vyměňovat zprávy "zvenku", komentovat politickou situaci. V části místnosti se ještě pracovalo na několika jednoduchých, mechanických strojích, na nichž se formou mzdové práce vyřizovaly zakázky pro podnik Koh-i-noor, někdejší firmu Waldes, například přezky k podvazkovým pásům a jiné užitkové předměty civilního života. Především ale pracoviště bylo slušně vytápěné; za extrémních podmínek i málo stačí ke spokojenosti.

Kde se tu vzali ti fešáci?

Život plynul poměrně jednotvárně den po dni a týden po týdnu, bez zvláštních událostí hodných zmínky. Až jednou - buď ještě na sklonku prosince 1948 nebo až v lednu 1949 - se mezi námi jednoho rána na obvyklé vycházce objevilo asi osm nebo možná deset postav, které ihned upoutaly naši pozornost. Dotyční se nesměli mezi sebou dorozumívat, takže je rozstrkali do různých cel, a také na vycházce museli dodržovat patřičný odstup jeden od druhého. Ale hned bylo vidět, že patří k sobě: vojenské držení těla, pružná, křepká chůze, oděv sice civilní, ale převážně z oblíbeného tehdy oficírského sukna. Na hlavách měli většinou beranice, někteří byli v rajtkách a vysokých botách z krásné hnědé kůže, jiní v kanadách či válenkách. Všimli jsme si, že tito přírůstci, ač od sebe odloučení, vespolek na dálku živě komunikují nenápadnou posunčinou, jejíž smysl nám ostatním ovšem zůstal skryt. Ještě téhož dne nám jednoho z té skupiny šoupli na celu, protože se u nás předtím uvolnil kavalec. Příchozí, ač mu bylo jistě přes třicet, měl takřka dětskou, přívětivou tvář, vlasy černé až do modra, široká ramena a atletickou postavu, avšak byl nápadně malý, kdoví, jestli měl půldruhého metru. Představil se jako Ludvík Hrabar. Během dalších dní jsme se pak postupně dovídali jeho životní osudy i příběh jeho kamarádů.

Z Buzuluku do kriminálu

Ludva vyprávěl, že byl synovcem posledního guvernéra Podkarpatské Rusi a že (nevím už, zda rodiče, strýc či jiní příbuzní) ho vzali s sebou, když před Maďary utekli do Sovětského svazu. Tam je ale ihned internovali a jednotlivě odsoudili k vysokým trestům za ilegální překročení hranic a - jak jinak? - za špionáž a poslali je na Sibiř. Také od rodiny odtrženého Ludvu, kterému v tom roce 1939 bylo, pamatuji-li se dobře, teprve třináct nebo čtrnáct let. V těžkých podmínkách gulagu s trvalou podvýživou a vyčerpávající fyzickou dřinou přestal růst. Když ho z lágrového údělu vysvobodil v roce 1941 nábor do Svobodovy armády, usoudili v Buzuluku, že nevysoká postava Ludvu přímo predestinuje pro roli rozvědčíka. Tím bylo o jeho zařazení rozhodnuto. Prodělal s východní armádou celé její tažení, včetně dukelských jatek, došel až do Čech, a tam byl po válce demobilizován. Podobné osudy měli za sebou snad všichni členové té zvláštní družiny. My ostatní vyšetřovanci jsme příslušníky této rusínské skupiny obdivovali jako exoty z dobrodružného filmu. Neboť záhy po jejich příchodu se počaly dít podivné věci: najednou byl ve věznici přímo nadbytek cigaret. A také se začaly záhadně ovšemže ilegálně - objevovat i tak vzácné pokrmy jako třeba pražská šunka nebo celé šišky uheráku. Užaslí čeští muklové si vyprávěli neuvěřitelné zkazky, kterak rusínský přírůstek na jejich cele otočil pohyblivým podpatkem svých válenek a z dutiny tam skryté vyňal několik zlatých prstenů a švýcarské hodinky. A že, ještě větší div!, zřejmě i v přehledných poměrech basy dokázal rychle navázat kontakt s někým, kdo za ony trvalé hodnoty dodal výměnou statky časné, například tabák a špek. Neznámý "někdo" nepochybně nosil uniformu vězeňské stráže... Sám jsem byl svědkem, jak si Ludva Hrabar rozpáral kousek podšívky kabátu a pak z ní po dlouhé týdny vybíral skvostný zlatovlasý holandský tabák a do malinkatých kuliček srolované cigaretové papírky. Kamínky na křesání jisker do vězeňského zapalovače - cundru - měl také, v podpatcích. Prostě bylo vidět, že máme co činit s lidmi, kteří se v podmínkách kriminálu či koncentráku vyznají přímo profesionálně, dovedou v nich chodit a výborně se na ně připravili pro případ nezdaru. Když měli chlapci ukončené výslechy, objevili se také na pracovní cele a postupně jsme se s nimi seznamovali. Dost dlouho jsem jednu z mašinek na výrobu přezek podvazkových pásů obsluhoval spolu s krasavcem Andrejem, příjmení jsem bohužel zapomněl, který nádherně zpíval. Vrcholem jeho repertoáru byla píseň s refrénem "Ja takoje divča ljubim, što biele jak gusa, što meně ně pomilujet, tilka prituljutsja" (neručím za přesnost paměti a transkripce!). Naučil jsem se od něho ostatně také "Sibir, Sibir, Sibira něbajúsja" a pár antikomunistických častušek ("Bážka Stalin, posmatríjsja...), ale také současnou ukrajinskou hymnu "Šej neuměrla Ukrajina, ni slava ni volja", za kterou prý tehdy bývala jednotná sazba patnácti let gulagu; před dvěma lety jsem touto znalostí příjemně překvapil ukrajinského velvyslance v Praze, který se se mnou dal do řeči při jakési recepci ve Sjezdovém paláci.

Typ černý myslivec

Navzdory těžkému údělu, který měl za sebou, byl Andrej nesmírně laskavý a klidný, harmonický člověk, byla radost s ním pracovat. Pak se ale dobrovolně přihlásil na práci do kamenolomu, jíž se každý mukl snažil vyhnout. Utekl jim hned první den; za pár měsíců prý od něho ředitel věznice dostal pohlednici z Melbournu... Neformálním vůdcem rusínské družiny v českolipském kriminále byl služebně nejstarší důstojník (nevím už, bohužel, v jaké hodnosti) příjmením Dragula, údajně prý náčelník dělostřeleckého štábu Svobodovy armády. Podle líčení svých druhů byl Dragula dělostřelec tak mimořádně nadaný, že k přesnému navádění palby na cíl nepoužíval žádných přístrojů, protože mu k tomu postačovala krabička zápalek, podržená ve vhodném úhlu pod okem. Jak jsem koupil, tak prodávám. Dragula byl urostlý, charismatický chlap, typ černý myslivec, který vyzařoval přirozenou autoritu.

Postupně jsme se od chlapců dovídali mnoho podrobností o sovětském gulagu, které jsme tehdy, dlouho před Solženicynem, ještě netušili. Vyprávěli nám o dokonalé organizaci zlodějských mafií, jež ovládaly lágry a zkorumpovaly ostrahu a které nekradly chleba po jednotlivém bochníku, nýbrž rovnou po vagónech. (Aby jej pak rozprodaly civilnímu obyvatelstvu, které strádalo stejně jako vězňové...) Informovali nás o otřesných důsledcích sovětského "plánování", které způsobily, že se osazenstvo gulagu živilo třeba měsíc či dva stále jen solenými rybami, jichž byl nadbytek, ale nevidělo za celý ten čas kouska zeleniny nebo ovoce. Učili nás strategii každodenního přežívání, líčili nám děje, které jsme pak později objevovali až vlastní zkušeností třeba na Jáchymovsku, anebo, podstatně později, při četbě Jednoho dne Ivana Děnisoviče.

Sláva těm, co uměli přežít

Postupně jsme se z vyprávění dozvídali i poválečný příběh Dragulovy družiny. Chlapci se z gulagu, z Buzuluku ani z fronty navzájem neznali. Poznali se až po válce, po demobilizaci, když se všichni dali naverbovat do strážních oddílů, které provázely po Evropě transporty UNRRA. Jenže jednoho dne v roce 1947 UNRRA svou činnost v Evropě ukončila. Chlapci seznali, že po jejich odborné kvalifikaci náhle není poptávka: naučili se přežívat a válčit, nic jiného, nic použitelného za podmínek mírového života. Co teď? Zůstali pohromadě. Zabrali si jakýsi opuštěný statek v severozápadním pohraničí. Odtud podnikali spanilé jízdy: když jim docházely potraviny, zkonfiskovali z některého vepřína prase, někdy i dvě prasata, a uspořádali velkolepou zabíjačku. Když jim došly peníze anebo alkohol, zabavili některému z národních správců zlatnictví či hodinářství část jeho kořisti a vyměnili ji za peníze, vodku či jiné denní potřeby. Nějaký čas ta metoda docela dobře fungovala, vždyť všechny postupy ovládali dokonale a jejich štábní kultura byla vysoká. Koncem roku 1948 začali pociťovat, že se kolem nich stahuje smyčka. Rozhodli se, že odejdou na Západ, byli odhodláni si cestu třeba i prostřílet. Nedozvěděl jsem se, proč jim tento záměr nevyšel. Nevím, zda byli zrazeni, nebo zda jim v odchodu za hranice zabránila jakási nešťastná náhoda. Také mi bohužel není známo, jak nakonec dopadli. Vím ale, že byli stateční a uměli přežívat v mezních situacích. A tak velice doufám, že jejich dobrodružný příběh měl posléze šťastný konec.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)