Prosinec 2003

Barbara Podoski: v tajných službách

Karel Pacner

Pracovala pro americkou armádu, pro Kongres, v Hlasu Ameriky, pomáhala uprchlíkům i bezdomovcům

Večer převzala v senátu ocenění Významná česká žena ve světě 2003. Když jsem se jí druhý den telefonicky ptal, jak se má, odpověděla: "Jako přestárlá sokolka." Ano, devětaosmdesátiletá Barbara Lee Podoski, rozená v Brně jako Božena Hauserová, za druhé světové války příslušnice americké výzvědné služby OSS, potom redaktorka Hlasu Ameriky a nakonec analytička v kongresové knihovně, je stále čiperná a překypuje optimismem řezaným lehkou sebeironií.

Pryč z okupované země

Když jí v listopadu 1937 udělovala Masarykova univerzita titul doktorky práv, počítala s právnickou kariérou. Nastoupila jako koncipientka v Brně, ale už následujícího jara ji mladý Jan Baťa přetáhl do Zlína - do redakce svých časopisů. Tam potkala šarmantního Američana belgického původu Charlese Lauwerse - a 16. března 1939 měli svatbu. Ze země, již právě okupovali Němci, zamířili do Belgického Konga, kam Charlese vyslal Baťa. "Musela jsem si vymýšlet práci pro černošské pomocníky v domácnosti. A denně jsem chodila na britské vyslanectví, kde spousta Evropanek pletla, háčkovala a šila všechno možné pro uprchlíky, kteří přijížděli do Anglie." Začátkem dubna 1941 připluli manželé do USA. Když koncem roku Japonci přepadli Pearl Harbor, Charles narukoval do armády. Božena nastoupila na československém vyslanectví ve Washingtonu. Tam potkala ministra zahraničí Jana Masaryka i prezidenta Edvarda Beneše. Třebaže tam pracovalo i několik mladých mužů, do armády se přihlásila jedině paní Lauwersová. Shodou okolností právě přijel do Washingtonu prezident Beneš a vyslanec Vladimír Hruban to při představování personálu připomněl. Prezident se podíval po ostatních a řekl: "To jsem rád, že jde někdo na vojnu." Ještě předtím však stihla sepsat knihu podle vyprávění tehdejšího leteckého atašé v USA, plukovníka Alexandra Hesse, bývalého velitele 310. československé stíhací perutě RAF, jež bojovala v bitvě o Británii.

U tajné služby

Dopoledne 1. června 1943 složila Božena Lauwersová přísahu amerického občana. Odpoledne přísahala znovu, tentokrát jako vojačka. Musíte si změnit křestní jméno, řekli jí u odvodu. To vaše nikdo nevysloví. A tak se stala navěky Barbarou. Spolu s dalšími nováčky ji poslali do výcvikového tábora v Dayton Beach na Floridě. Po několika dnech přijela důstojnice z Washingtonu a vybrala si tři děvčata pro tajnou službu nazývanou Úřad strategických služeb, OSS (Office of Strategic Services). Vojínka Lauwersová měla velké předpoklady - uměla německy, francouzsky a česky, znala poměry v Evropě. "OSS byla elita armády, sloužila v ní spousta absolventů prestižních amerických univerzit. Proto jsme museli projít tvrdým výcvikem - dlouhé pochody s plnou výzbrojí, stanování na písku, plavání pod hladinou, na které hoří olej. Ale vždycky jsme se měli líp než ostatní vojáci. Zato jsme museli pracovat a o práci nemluvit, neklást zbytečné otázky a být v pohotovosti 24 hodin denně." Její dvacetičlenná jednotka odjela do alžírského Oranu a pak do Říma. Vyslýchala zajatce a z jejich informací sestavovala zprávy pro velení. Když se dověděli, že se nezdařil atentát na Adolfa Hitlera, rozhodlo se OSS této zprávy využít. "Odjeli jsme do jednoho zajateckého tábora a já tam celý den vyslýchala Sudeťáky a jednoho Rakušana, abychom z nich vybrali nejvhodnější lidi, které bychom poslali zpátky. Těmto vojákům jsme dali jinou identitu a vysadili je přes linii fronty, aby ostatním říkali, že nemá smysl bojovat, protože je konec. S sebou jsme jim dali letáky odsuzující Hitlera jménem německé armády - napsala jsem je tak, že vypadaly naprosto věrohodně." Jeden německý zajatec se při výsleších zmínil, že na hrubé práce mají Čechy a Slováky. "Tak jsem se dověděla, že je tam část vládního vojska z protektorátu. Museli jsme je přesvědčit, aby přešli na stranu partyzánů a spojenců. U jednoho kněze ve Vatikánu jsem sehnala český psací stroj, napsala leták a ten se potom rozhazoval v německém týlu. Několik stovek vládních vojáků uteklo." V dubnu byla nadporučice Lauwersová vyznamenána Bronzovou hvězdou.

Pohlazení rodné země

Když začátkem května 1945 válka v Evropě skončila, měla se jednotka, v níž sloužila Lauwersová, přesunout do Tichomoří, kde pokračovaly boje s Japonskem. Avšak česká dívka chtěla zůstat v Evropě. Požádala proto o přeložení k Válečné informační službě, OWI (Office of War Information). Dostala se do rakouského Salcburku a tam zorganizovala tradiční hudební festival - aby i muzika připomínala, že nastal mír. Barbara však stále toužila podívat se domů. Nakonec se domluvila s jedním slovenským kapitánem, členem československé repatriační komise, který se chystal na návštěvu příbuzných. Do Železné Rudy dojeli džípem plným proviantu 10. července. "Vyskočila jsem z vozu a vzpomněla si přitom na Jana Masaryka, jak o Vánocích 1943 přemýšlel o návratu: 'Až pojedeme domů, já budu v posledním vagónu. Jakmile přejedeme hranici, vylezu ven a zeptám se prvního ajznboňáka, jestli mi dovolí vystoupit. A potom pokleknu a pohladím tu zem.' Já jsem poklekla, pokřižovala se a pohladila zemi."

Druhý útěk z domova

Po týdnu u maminky se musela vrátit. Odplula do USA a svlékla uniformu. Mezitím si s jedním důstojníkem pořídila dceru Marinu. S Charlesem se rozvedli už za války, dálka je odcizila. Začala pracovat v Hlasu Ameriky, ale z domova pořád naléhali, aby se vrátila. S jedenáctiměsíčním dítětem tedy přijela v květnu 1947 do Brna. "Avšak zaměstnání jsem sháněla marně. I u těch největších soukromých podniků mi dávali najevo, že jsem sloužila ve 'špatné armádě'. O Vánocích se u nás zastavil lidovecký poslanec Ivo Ducháček a divil se, co tu ještě dělám. Tady se brzy změní poměry a po tobě půjdou komunisté okamžitě, varoval. Podruhé jsem tedy musela utíkat. Na Nový rok 1948 jsem odletěla do Washingtonu." Trvalo několik měsíců, než našla zaměstnání. V Kongresové knihovně se formovala skupina, která četla a analyzovala noviny, časopisy a rozhlasové relace ze zemí sovětského bloku. Tam také potkala svého druhého manžela - polského aristokrata Josepha Junosze Podoského. Žili spolu třicet let, potom splnila jeho přání a odvezla jeho popel do Polska. Když po sovětské okupaci v srpnu 1968 začali lidé prchat z Československa, odjela do Vídně, aby uprchlíkům pomáhala. Později přešla do Tolstého nadace, která se starala o exulanty z celého komunistického bloku. Místo tří měsíců zůstala ve Vídni devět let. Jejím domovem však zůstal Washington. Aktivně se účastní všech akcí tamní české kolonie stejně jako sdružení veteránů OSS. Ale pokud může, vrací se do rodné země. Před čtyřmi lety dostala cenu Gratias Agit Jana Masaryka, udělovanou za šíření dobrého jména republiky v zahraničí. Ráda plete pro kamarády a známé stejně jako pro bezdomovce. Co ji ještě čeká? "Se správou Arlingtonského národního hřbitova jsem si vyřídila, že mne tam pohřbí. Ne do země, ale můj popel dají do kolumbária." Ale to je ještě předčasné, 22. dubna příštího roku musí oslavit devadesátku.

(MF DNES)