Prosinec 2003

Dějiny nezačínají Špidlou

Jiří Pehe

Prezident Václav Klaus ve svém nedávném projevu v poslanecké sněmovně prohlásil, že státní rozpočet na rok 2004 byl připraven s nejvyšším možným deficitem v historii naší země, od vzniku samostatné ČR. „Deficit tohoto rozměru nenastal dokonce ani v komunistické éře“, prohlásil prezident, který coby vzdělaný ekonom jistě ví, že státní rozpočty v době komunismu byly víceméně fikcí.

Podle Klause je navíc rozpočet předkládán jen s dílčími, nedostatečnými návrhy na reformu veřejných financí. Vláda své „úsporné balíčky“ ovšem za reformu veřejných financí vydává, což podle prezidenta znamená, že veřejnost nebude chtít unést skutečnou reformu, kterou je nezbytné provést. Zde, jak se zdá, prezident promluvil z vlastní zkušenosti.

Politici vládní koalice vesměs hodnotili prezidentův projev jako vystoupení vůdce opozice. Klaus naopak tvrdí, že jeho ostrá slova na adresu reforem a výšky deficitu nebyla kritikou vlády. Jestliže ale prezident neútočil kvůli špatnému stavu státní pokladny proti současné vládě, lze se domnívat, že příčiny současných problémů realisticky vidí též v minulosti. A to je dobře, protože dějiny postkomunistické transformace skutečně nezačaly až Špidlovou vládou.

Velká část toho, za co stát musí v současnosti (i v podobě hrozivého deficitu) platit, souvisí totiž především s počínáním vlád předešlých, zejména dvou vlád vedených Václavem Klausem! Kritici sice okamžitě namítnou, že na splácení dluhů (vesměs z Klausovy éry), které jsou „zaparkovány“ v Konsolidační agentuře, jde jen menší část státního rozpočtu, jenomže zadlužení vytvořené předešlými vládami se zdaleka netýká jen těchto dluhů.

To, že stát nemá dostatek peněz, souvisí s celkovým stavem hospodářství. Tedy i s tím, že stovky podniků a bank se za Klausovy éry „poroučely“ často nikoliv proto, že byly nereformovatelné, ale proto, že byly vytunelovány nebo rozkradeny. Miliardy odtekly ze země neznámo kam. Dnešní údajně přebujelé sociální výdaje, například na podporu v nezaměstnanosti, jsou mimo jiné výrazem toho, že řada podniků, které by dnes mohly zaměstnávat lidi, byla úspěšně vyrabována různými podnikavci v době Klausových vlád.

Zadlužení budoucnosti Klausovými vládami ovšem nespočívá jen ve stovkách prošustrovaných miliard, ale především v tom, co nebylo uděláno. Lze se totiž zeptat, proč se nekonaly skutečné reformy veřejných financí, penzijního systému, školství, zdravotnictví, armády, atd., už v době, kdy s utahováním opasků byla srozuměna naprostá většina veřejnosti? Ano, prezident Klaus ví, o čem mluví, když varuje před promarněnými šancemi skutečně reformovat.

Špidlova vláda se dnes potýká s důsledky obrovského zadlužení budoucnosti, které způsobil nejprve komunistický režim, a které pak vlády Václava Klause nejenže neřešily, ale v mnoha směrech ještě prohloubily svým nedostatkem respektu pro vládu zákona. Dále pak privatizací do českých rukou (často pochybným existencím s politickými styky, zato bez kapitálu a know-how) a populismem, který se mnohem více, než Vladimír Špidla činí dnes, ohlížel na možné výsledky příštích voleb.

Špidlovi není možné vytýkat nedostatek odvahy. Jeho reformy jsou na hranici toho, co je politicky únosné v jeho straně. Jistě bychom si mohli spolu s prezidentem přát reformy důraznější, ale bohužel i strany dnešní vládní koalice se musejí ohlížet na voliče. Ti si ovšem ve velké většině navykli už v Klausově období žít na dluh a také tomu, že vláda nakonec všechno „vyřeší“ i bez utahování opasků.

Špidlovi je možné vytknout především to, že se hlasitěji neozýval, když Zemanova vláda problémy zděděné z Klausova období radikálněji neřešila, rozpouštěla ve státním rozpočtu výnosy z privatizací, a zabředla v síti klientelismu zplozeného opoziční smlouvou. Na druhou stranu, kdyby byl Špidla proti zemanovsko-klausovské mašinérii opoziční smlouvy aktivně vystoupil už během Zemanovy vlády, nebyl by dnes v čele vlády právě on. A pravděpodobně by se nekonaly reformy vůbec žádné.

Pokud prezident Klaus tvrdí, že vážné finanční problémy státu nejsou řešeny skutečnými reformami, ale že toto nejsou slova kritiky vůči současné vládě, lze se domnívat, že ze současného marasmu viní nejenom svou vládní a opozičně-smluvní minulost, ale též opozici. Tedy i stranu, jejímž je čestným předsedou. To by byl skutečně státnický počin, protože vládní snahy reformovat finance by mohly být mnohem nadějnější, kdyby se neodehrávaly v prostředí, v němž opozice hraje naprosto destruktivní roli. Pokud si toto pan prezident uvědomil, možná nám svítá na lepší časy.

(www.pehe.cz)